Jono a Kíš

22.12.2022

Kniha mne zaujala svým názvem i obrázky a přiznám se, že jsem se na ni moc těšila. Jenže už od počátku jsem bojovala s určitým pocitem rozčarování a já se do čtení občas musela nutit. Místy se mi i zdálo, že dobře vím, co má autorka za lubem, že jí vidím do karet... I přesto zde nebyla nouze o nečekané momenty a zvraty, díky čemuž nakonec nejsem tolik zklamaná: obdivuji autorčinu fantazii, obrazotvornost a též i erudovanost.
Svým tématem a zvolenými výrazovými prostředky se kniha hodí do rukou spíše starším dětem, i tak se trochu obávám, že některým odborným výrazům rozumět nebudou: přiznávám, že význam některých z nich jsem si musela dohledávat. Hojně se zde využívá jazyka počítačové hantýrky a není divu, že anglicismy se tu jen rozmnožují /spadnout z Endu do Netheru, drajv, dát traj, stýlnout, kick-off, throw-in, corner kick, multibrausing, lecplej", jůtůb, čekovat, skin, lajky, enemák, odentrovat, trollové, kyberšikana, apgrejdovat, tačnout, hoax, anfrendly, zprocesovat.../
Děj není nijak složitý, těží z lehce absurdní a až surrealistické zápletky mísení dvou světů - světa reálného s tím internetovým. Na hlavní hrdiny, sourozence Jono a Kíš, jednoho dne čeká neuvěřitelné dobrodružství.
Jedenáctiletý Jono ze všeho nejradši hraje na počítači hru Minecraft a svou čtyřletou sestru Jono bere spíše jako "nutné zlo". Když spolu jednoho dne zůstanou sami, jejich počítač je zvláštním způsobem vtáhne do svých útrob a oba se ocitají v království internetu. Zprvu se jim zde nesmírně líbí, plní se jim všechna přání, mají své průvodce, navíc Jono se nadšeně pustí do hraní hry, kterou si vybere... takže důvod k nejvyšší spokojenosti. Jenže záhy si oba uvědomí, že jedno jim je zapovězeno: návrat zpět do reality. Po počáteční bezmoci pak řešení tohoto zapeklitého problému zasvětí vše...
V textu jsou zmíněny snad všechny populární PC artefakty své doby: hry Cool school, Ledové království, Hallo Kitty, Minecraft, Monster High, sociální síť Facebook i internetová Wikipedie. Na takovou přemíru anglicismů mne nemohlo nic připravit, trvalo mi, než jsem se z prvotního šoku oklepala, ale aspoň jsem si rozšířila slovní zásobu.
Bohužel nejslabším místem celé knihy je způsob pojetí role vypravěče. Děj uvádí jakýsi komentátor, který se na své čtenáře obrací v plurálu: "Byli jste někdy... Pokud už máte chemii, víte... Podíváme se teď na...", což paradoxně brání plynulému líčení a působí velmi rušivě a nemotorně.
Autorčino poselství je jasné - čtivou formou pohádkového příběhu varovat před závislostí a ztrátou identity potenciální uživatele internetu a sociálních sítí. Zdá se mi však, že její záměr se lehce vymkl z ruky. I tak jde o zajímavé čtení nejen pro děti a věřím, že si najde své příznivce. Také musím ocenit i krásné ilustrace Andrey Tachezy, které se opravdu vyvedly a skvěle dokreslují atmosféru celého příběhu. Musím podotknout, že při čtení mi na mysli často vytanula aluze na starší knihu, která se v lecčems dotýká podobných problémů - "Nekonečný příběh" od Michaela Endeho.

"Hra se znovu rozeběhla a Jona se brzy zmocnilo hráčské nadšení. Tělo se dožadovalo většího a většího přísunu kyslíku a Jono mu na oplátku přikazoval, kam se má co nejrychleji přemístit, kterým směrem namířit nohu, kam poslat balon. Vy si asi myslíte, že Jonovi fotbal moc nešel. Jak by mohl jít klukovi, který skoro netrénoval a místo kopání seděl u počítače? Normálně byste měli pravdu, každý je dobrý v tom, čemu věnuje svůj čas, ale v dnešním Jonově případě to bylo malinko jinak. Totiž: přišla na něj dobrá chvíle. Když Jono chytl dobrou chvíli, dokázal vyjmenovat přítoky Vltavy, dokázal udělat výmyk, první ve třídě vypočítal papír plný příkladů, bezchybně anglicky odpověděl, co je to Big Ben a kde se nachází, a vůbec mu všechno šlo bez jakékoliv námahy. Zní to jako reklama, ale dobrá chvíle reklamu nepotřebuje, protože o ní ví, každý ji zažil a každý taky ví, že se nedá přivolat na příkaz. Proto se na ni rozumnější lidé nespoléhají, a to ani tehdy, když ji mají, což je škoda."
"Zkuste si to představit: Zmizely vám všechny kosti. Šup, a jste na zemi. Jste teď takový pěkný, prorostlý hovězí řízek, co sebou jen škube jako kapr po ráně paličkou. Jenže vaše smůla nekončí: zmizely vám i všechny myofibrily! A k tomu leccos dalšího, co v těle najdete a co si snad vygůglujete. Prostě a jednoduše, jste teď jen voda a nějaké držidlo, jako mořské řasy nebo kolagen. Nic moc, co? A přesně takhle dopadli Jono a Kíš poté, co se propadli do počítače. Nějak se rozlili a smíchali, nebylo jasné, kde mají ruce ani nohy, protože žádné ruce ani nohy neměli, natož tak mozek. Přesto mysleli a my si troufáme tvrdit, že také existovali."