Jsem Angličan

28.10.2024

Jeden z prvních autorových románů, a mě se snad líbí víc než ty pozdější, slavnější a známější. Greene výborně vystihl oba sourozence. Anthony, hochštapler (typ, co opravdu nemám rád), je tak uvěřitelný, jako i ostatní osoby (snad s výjimkou Krogha). Jde nejen o zajímavé a poutavé čtení, ale je to i k zamyšlení. Greene už v tomto románu je obratný vypravěč s osobitým stylem. 70-80%, 28. 10. 2024.

03.01.2021

Když chceme vidět svět jako místo, ve kterém je trvale přítomné dobro a naděje, můžeme to dělat různě. Můžeme třeba ze svého pozorování odfiltrovat nepříjemné skutečnosti a nevyhovující lidi. Nebo můžeme lidem přisoudit kladné vlastnosti, které nemají, případně přehlížet to zhoubné, co v nich je. Graham Greene to takhle nedělá. Graham Greene si neuzpůsobuje objekty svého pozorování, nic nepřehlíží, nic si neidealizuje. Pozoruhodnost jeho literární tvorby je v tom, že na ty všechny různě zlomené, pokřivené, destruktivní a sebe-destruktivní lidské bytosti nahlíží jinak, jako na lidi kteří tápou a bojují sami se sebou. Jako na křehké nádoby, které v sobě nesou něco velmi cenného pro sebe i pro svět. Proto jeho romány čtu tak rád, a proto je čtu s vnitřní radostí, i když jsou na pohled tak pochmurné a skličující. V Greenově světě totiž nepřestává doutnat plamínek naděje, v každé jeho postavě totiž vždy zůstává něco čistého, lidského. Něco, čeho se lze zachytit, co lze (nebo by v určitých podmínkách šlo) rozvinout. Ne každá jeho postava rozkvete a vydá plody, zdaleka ne, ale žádná není zkažená tak, že by v ní byla schopnost rozkvést potlačena definitivně. Každá Greenova postava je … spasitelná.

Bylo pro mě zajímavé sledovat prvky a motivy, které bude Greene ve svém psaní používat i později. Třeba Anthony byl dost podobný plukovníku Jonesovi v nedoceněných Komediantech, Minty mi zase připomínal soukromého detektiva Parkise z Konce dobrodružství, zdál se mi být jeho inverzním vyobrazením.
Ale Jsem Angličan obstojí jako příběh i sám o sobě, je jistě víc než jen jakousi „přípravnou skicou“ Greenových vrcholných děl, a to i přesto, že zápletky ještě občas vypadají trochu neohrabaně a někteří hrdinové působí psychologicky nepropracovaně: snadnost, s jakou Krogh podlehl Tonymu kouzlu nevypadala věrohodně a z oddaného přítele Halla také Greenovi vyšla docela plochá karikatura. Za klíčovou dvojici se ale Greene rozhodně stydět nemusí. Tony a Kate. Bratr a sestra, dvojčata. Jejich hlavním hříchem není jejich sklon k nepoctivosti, ani incestní napětí mezi nimi (mnohem víc emoční než fyzické) - jejich hlavním hříchem je jejich sebestředné pojetí lásky, kdy toho druhého potřebují jen proto, aby v něm viděli svoji vlastní hodnotu a jedinečnost; blízkost vytváří jen proto, aby v tom druhém viděli sebe zblízka jako v zrcadle. Láska tak v jejich podání není tím, čím by měla být, není nezištným darem a vyjitím ze sebe – a tak nemůže být naplněna a oni nemůžou dospět ke štěstí.

05.11.2019

Rozhodl jsem se, že postupně přečtu, pokud mi zbude čas, všechna autorova díla. Tento román je zpočátku jeho spisovatelské dráhy, není dokonalý, ale odpovídá tehdejšímu životnímu stylu mladých Angličanů - jsem Anglčan a kdo je víc! A Greene ukazuje, kam to svým chováním mohou sebevědomí hochštaplerové dotáhnout.

03.02.2019

Pozdější úžasný Greene je v tomto románu už zřetelně k rozeznání, i když jde o jednu z jeho prvních knih. Její hrdinové se pohybují "v cizině", nejen v geografickém smyslu, a touhu po domově, kam by mohli patřit, po lidech, k nimž by mohli patřit, jsem vnímala jako jeden z výrazných motivů. Možná právě ona vyvolává tolik soucitu, soucitu k podvodníčkům, vyžírkům, dokonce k vrahům.