Jsem Angličan přehled

28.10.2024

Jeden z prvních autorových románů, a mě se snad líbí víc než ty pozdější, slavnější a známější. Greene výborně vystihl oba sourozence. Anthony, hochštapler (typ, co opravdu nemám rád), je tak uvěřitelný, jako i ostatní osoby (snad s výjimkou Krogha). Jde nejen o zajímavé a poutavé čtení, ale je to i k zamyšlení. Greene už v tomto románu je obratný vypravěč s osobitým stylem. 70-80%, 28. 10. 2024.

03.01.2021

Když chceme vidět svět jako místo, ve kterém je trvale přítomné dobro a naděje, můžeme to dělat různě. Můžeme třeba ze svého pozorování odfiltrovat nepříjemné skutečnosti a nevyhovující lidi. Nebo můžeme lidem přisoudit kladné vlastnosti, které nemají, případně přehlížet to zhoubné, co v nich je. Graham Greene to takhle nedělá. Graham Greene si neuzpůsobuje objekty svého pozorování, nic nepřehlíží, nic si neidealizuje. Pozoruhodnost jeho literární tvorby je v tom, že na ty všechny různě zlomené, pokřivené, destruktivní a sebe-destruktivní lidské bytosti nahlíží jinak, jako na lidi kteří tápou a bojují sami se sebou. Jako na křehké nádoby, které v sobě nesou něco velmi cenného pro sebe i pro svět. Proto jeho romány čtu tak rád, a proto je čtu s vnitřní radostí, i když jsou na pohled tak pochmurné a skličující. V Greenově světě totiž nepřestává doutnat plamínek naděje, v každé jeho postavě totiž vždy zůstává něco čistého, lidského. Něco, čeho se lze zachytit, co lze (nebo by v určitých podmínkách šlo) rozvinout. Ne každá jeho postava rozkvete a vydá plody, zdaleka ne, ale žádná není zkažená tak, že by v ní byla schopnost rozkvést potlačena definitivně. Každá Greenova postava je … spasitelná.

Bylo pro mě zajímavé sledovat prvky a motivy, které bude Greene ve svém psaní používat i později. Třeba Anthony byl dost podobný plukovníku Jonesovi v nedoceněných Komediantech, Minty mi zase připomínal soukromého detektiva Parkise z Konce dobrodružství, zdál se mi být jeho inverzním vyobrazením.
Ale Jsem Angličan obstojí jako příběh i sám o sobě, je jistě víc než jen jakousi „přípravnou skicou“ Greenových vrcholných děl, a to i přesto, že zápletky ještě občas vypadají trochu neohrabaně a někteří hrdinové působí psychologicky nepropracovaně: snadnost, s jakou Krogh podlehl Tonymu kouzlu nevypadala věrohodně a z oddaného přítele Halla také Greenovi vyšla docela plochá karikatura. Za klíčovou dvojici se ale Greene rozhodně stydět nemusí. Tony a Kate. Bratr a sestra, dvojčata. Jejich hlavním hříchem není jejich sklon k nepoctivosti, ani incestní napětí mezi nimi (mnohem víc emoční než fyzické) - jejich hlavním hříchem je jejich sebestředné pojetí lásky, kdy toho druhého potřebují jen proto, aby v něm viděli svoji vlastní hodnotu a jedinečnost; blízkost vytváří jen proto, aby v tom druhém viděli sebe zblízka jako v zrcadle. Láska tak v jejich podání není tím, čím by měla být, není nezištným darem a vyjitím ze sebe – a tak nemůže být naplněna a oni nemůžou dospět ke štěstí.