Jsou světla, která nevidíme
Anthony Doerr
https://www.databazeknih.cz/img/books/24_/247487/mid_jsou-svetla-ktera-nevidime-SLW-247487.jpg
4
4145
4145
Marie-Laure žije se svým otcem v Paříži nedaleko Muzea přírodní historie. Její otec má na starosti tisíce zámků v budově muzea. V šesti letech Marie-Laure oslepne a otec jí postaví dokonalý model jejich čtvrti, aby si mohla ulice vštípit do paměti a byla schopná najít cestu domů. O šest let později Paříž obsadí nacisté a otec s dcerou prchají do opevněného městečka Saint-Malo, kde žije ve vysokém domě u moře Mariin samotářský prastrýc. Odvážejí s sebou nejspíš nejcennější a současně nejnebezpečnější klenot z muzejní sbírky.... celý text
Literatura světová Romány Válečné
Vydáno: 2015 , MOBA (Moravská bastei)Originální název:
All the Light We Cannot See , 2014
více info...
Přidat komentář
Velmi silný příběh. Smutný. Dlouho mi bude ležet v hlavě. Moc se mi líbilo, že se autor podíval i do budoucna, jak se posunuly osudy jednotlivých postav.
Počet komentářů a vysoké hodnocení mluví za vše. Smutné a zároveň krásné... Moře, bílá hůl a Verne v rozhlasových vlnách... Malá statečná holka s dvěma posledními konzervami... Jen ty vypočtené trojúhelníky mi nahánějí hrůzu...
První třetina knihy se mi četla pomalu, věřila jsem, že se to rozjede. Důležité je nepřestat věřit :-)
Krásně napsaná kniha o osudech německého chlapce Wernera (nadšence do rádií a vědy) a francouzské slepé dívky Marie-Laure, kterých životy se na kratičký (ale velice důležitý) okamžik protnou. Lidské a sympatické postavy a celý děj jakoby snový a dojemný.
přečetla jsem si komentáře a recenze.... někdo chválí jiný má výtky. Stejně tak jak je rozmanitá povaha člověka - čtenáře jsou rozmanité i ty recenze. Já se přikláním k ryze pozitivní. K délce knihy nemám co bych řekla. Na mě akorát. Čtivé, smutné, dojemné, napínavé, radostné a bolestné. Strašně jsem si přála aby Werner někde byl asi tam kde si ho přeji mít. A konec aby byl , takový jaký si ho přeji mít. Je , ale dobře, že nebyl takový....pak by ta kniha byl jen lacinou červenou knihovnou kdežto takhle mi zůstane v paměti a dojem z ní přetrvá nějaký čas. Nečekejte přehršle akce a zvratů ,nečekejte teatrální citové výlevy. Je to příběh trochu neobyčejných lidí za té nejděsivější éry naší historie. Čtěte a nechte se unést do sirotčince, do Saint-Mala , rue Vauborel 4. Poznejte Wernera, Marii-Laure , madame Manecovou , Volkheimra ... Poznejte je a prožijte s nimi ten čas u knihy, litovat nebudete.
Skvělá knížka, prolínání minulosti s přítomností je někdy problém, ale tady se to povedlo. Moc hezky se četla, hodně jsem byla napnutá, jak to skončí.
(SPOILER) Ze začátku mě kniha moc nechytla a četla jsem ji celkem dlouho. Cca od půlky začal být příběh zajímavý, ke konci jsem stále doufala, že se Werner vrátí a prožijí s Marií společný život. Zbytečně dlouhá kniha.
Moc hezký a milý příběh. Autor moc hezky popsal, jak válku vnímají děti a pozoruhodně barvitě vylíčil vnímaní okolí slepou dívkou. Kniha až neskutečně zahřála na duši, přestože je děj zasazen do jednoho z nejhorších období lidských dějin.
Silný, neotřelý příběh. Osudy postav vás chytí a nepustí až do úplného konce, doporučuji ale nezhltnou knihu naráz, ale dát si načas a nechat ji vstřebat.
Samostatně popsané osudy slepé francouzské dívky a německého vojáka, které se v určité chvíli na okamžik spojí. Přes všechny tragédie velmi nežná kniha.
Dej vyborny, len tie tazkopadne opisy, to tomu vela ubralo v hodnoteni. Napad zapletky super, ziadna klasicka romantika. Velmi dobre, nesadol iba styl pisania.
... zlákala mě anotace, obálka i krásný název. Děj takový vleklý, stále jsem čekala, když už konečně dostane spád. Až poslední část knihy více zajímavá.
Na knihu jsem četla celkem pozitivní recenze a tak jsem ji v knihovně s radostí popadla. Bohužel, mě vyprávění moc nevzalo. Kapitoly jsou krátké za což jsem byla vděčná. Trochu to vylepšil konec příběhu a proto 4 hvězdy. Příběh nebyl špatný , ale asi zbytečně dlouhý. Kniha nenadchla, ale četla se dobře. Za mě lepší průměr.
Silný, ale uvěřitelný, příběh. Popis těžké a složité doby, který se pro jednou obejde bez tisíckrát zopakovaných schémat popisujících "hrůzy války". Autor ale jde sám proti sobě volbou způsobu, jak příběh vypráví. Sledování dvou vypravěčů, v příbězích, které nejdou chronologicky po sobě, ale náhodně, je složité a není snadné najít v nich tu základní nit, která vše spojí v dokonalý celek.
Čteno jen souhrou okolností. A souhrou okolností také ihned po Kallocainu, kde se mj. objevuje přednáška o propagandistickém využití psychologie mladistvých - obrázky z Wernerova života ji pěkně ilustrovaly.
Kniha je perfektně promyšlená a zručně a čtenářsky vděčně napsaná. Na můj vkus až moc zručně a vděčně, pobídku "čti dál, čti dál" jsem vnímala intenzivně a prakticky neustále. A to já nemám ráda, takovéhle hry mě obvykle nebaví, takovéhle knihy mám problém brát vážně - a na pouhou zábavu/relaxaci byla zase příliš dlouhá a příliš vzdálená mým zájmům. Někde v polovině jsem se rozhodla, že ji dočíst nejen nepotřebuju (to jsem zjistila poměrně rychle), ale ani nechci.
Obvykle se mi během četby vybavují podobné knihy a v duchu srovnávám, někdy se tak i zkouším povzbuzovat k trpělivosti a otevřenosti. Tady to byla Mandolína kapitána Corelliho, čtená před několika lety. Tehdejší potěšení a pocit, že vyprávění žije vlastním životem a svítí vlastním světlem, se ale u Doerrova příběhu ani po delším čase nedostavily.
Možná jsem prostě jen četla v nevhodném duševním rozpoložení.
Knihu jsem dočetla před pár dny a mám z ní stále stejné pocity. Příběh mě bavil od samého začátku, i když jsem měla v jednom momentě problém se ke knize vrátit. Každý, kdo četl pár knížek s tématikou válek ví, že jsou to knihy na které musíte mít náladu, protože víte, že váš většinou čeká bolestný příběh. Je to realita, ale nedokázala bych na toto téma číst více knih za sebou. Člověk by nejraději změnil děj, ale to by byl jiný příběh. Takto to bylo vlastně dokonalé. Jde vidět, že si dal autor na příběhu opravdu záležet.
Dva příběhy, tak vzdálené a přitom tak blízké…
Marie-Laure žije jako malá v Paříži spolu s milujícím otcem. V dětství oslepne a musí se učit vše znovu. Když Francii okupují Němci, musí s otcem uprchnout a hledají bezpečné místo pro ně i pro otcovo tajemství.
Werner, malý sirotek vyrůstající v německé hornické kolonii, chce přijít na kloub všem záhadám, fascinuje ho věda a technika. Jeho technický talent ho dovede až na elitní vojenskou akademii a později se z něj stane specialista na odhalování odbojových aktivit. Díky tomu se dostane až do Francie.
O knihách, ve kterých jsou zachyceny hrůzy války, nerada píšu, že jsou krásné, ale tady nemohu jinak. Jsou světla, která nevidíme je prostě krásný příběh. Moc se mi líbil styl, jakým je napsán, slova plynou po papíře tak lehce a přirozeně, že Vás čtení úplně pohltí. Nečekejte žádné velké akce, ale příběh plný lidskosti, který pohladí na duši.
Střídají se zde kapitoly z pohledů několika hrdinů i antihrdinů a různé časové období. Jednotlivé části jsou vždy zakončeny tak, že jste napnutí, jak to jen bude pokračovat a nutí Vás to číst dál a nechcete knihu odložit z rukou. Navíc vše do sebe krásně postupně zapadá a různými drobnostmi Vám před očima roste celek.
Ať už Marie-Laure a nebo Werner, Vám naprosto přirostou k srdci, oba si oblíbíte a budete s nimi prožívat každý jejich den, budete jim fandit a cítit s nimi.
Opět jedna z knih s mou milovanou Francií a mořem. To jsou místa, která mám ráda a pokud jsou obě v jedné knize, vždy je to pro mě velké plus. (Moře – myslím, že to je to nejhezčí, co jsem kdy viděl. Zdá se, že je dost velké, aby se do něj vešly pocity všech lidí.)
Jedna část v knize je zahalena tajemstvím a je na každém čtenáři, aby si z ní doplnil do příběhu to, co si myslí, že je správné. V knize je spousta krásných myšlenek, které Vás určitě obohatí.
Kniha ve mně zanechala hlubokou stopu a moc ji všem doporučuji. Hlavně těm, kdo si chtějí přečíst o druhé světové válce zase trošku jinak.
Všeobecné nadšení také nesdílím, mne prostě na takovýchto knihách strašně vadí historické nepřesnosti, a navíc takový ten americký "nafoukaný styl", kdy si autor vůbec neověřuje reálie. A samozřejmě ten předpoklad, že se někdo nevidomý může naučit chodit po městě jen podle modelu. Zdá se mi, že Pulitzerova cena začíná upadat.
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) anglická literatura Paříž přírodní vědy slepota Pulitzerova cena nevidomí radioamatérství zfilmováno – TV seriál
Autorovy další knížky
| 2015 |  Jsou světla, která nevidíme |
| 2017 |  O dívce Grace |
| 2016 | Zeď vzpomínek |
| 2016 | Sběratel mušlí |
| 2018 | Čtvero ročních období v Římě |
Dva “obyčejné” příběhy z války: slepé děvče z Paříže a technicky nadaný německý sirotek, oba velmi zvídaví a inteligentní, každého formuje úplně jiné prostředí a přece se jejich osudy protnou. Mé sympatie měli oba, včetně jejich blízkých.
Spisovatel se nesnažil ze čtenářů ždímat emoce za každou cenu, jeho vyprávění je jako život sám: různé události ovlivňují povahy i osudy, někdo zemře a jiní jdou dál, od dětství až po stáří, uzamknou své bolesti hluboko v duši. Někomu v závěru může chybět úderná pointa; osobně ten neokázalý styl považuji spíše za klad - působí věrohodněji, žádné zbytečné efekty à la polibek v záři zapadajícího slunce, zatímco vítr jemně čechrá vlasy. Přesto bych i já potřebovala pár věcí dodat více po lopatě - ne kvůli pochopení, spíše pro intenzivnější procítění.
Hodnocení mám jako na houpačce, chvílemi bych bombardovala pěti hvězdami, ale přece jen převažuje dojem, že jsem v posledním roce podobných více či méně povedených (proti)válečných románů četla nadbytek, účinek se poněkud vytrácí. Nejvyšší čas dát si od hrůz 2. světové delší pauzu. +/-85%