Jsou světla, která nevidíme
Anthony Doerr
https://www.databazeknih.cz/img/books/24_/247487/mid_jsou-svetla-ktera-nevidime-SLW-247487.jpg
4
4231
4231
Marie-Laure žije se svým otcem v Paříži nedaleko Muzea přírodní historie. Její otec má na starosti tisíce zámků v budově muzea. V šesti letech Marie-Laure oslepne a otec jí postaví dokonalý model jejich čtvrti, aby si mohla ulice vštípit do paměti a byla schopná najít cestu domů. O šest let později Paříž obsadí nacisté a otec s dcerou prchají do opevněného městečka Saint-Malo, kde žije ve vysokém domě u moře Mariin samotářský prastrýc. Odvážejí s sebou nejspíš nejcennější a současně nejnebezpečnější klenot z muzejní sbírky.... celý text
Literatura světová Romány Válečné
Vydáno: 2015 , MOBA (Moravská bastei)Originální název:
All the Light We Cannot See, 2014
více info...
Přidat komentář
Měla jsem chuť ponořit se zas jednou do nějakého románu a oči mi padly na Doerra. Četl se jedním dechem a bavil mě, a ačkoliv nejde nijak těžké čtení, není to rozhodně ani knížka nijak plytká. Nicméně po přečtení se přece jen cítím trochu podvedená a zmanipulovaná autorem, z jehož díla cítím jistý kalkul. Námět je atraktivní, dvě jiné, citlivé duše jako ústřední postavy příběhu na pozadí tak černého údobí, jakým 2. světová válka byla. Kdo by se nedojal a nesympatizoval s nimi? Snad leda cynik. Americká škola vhodně dávkovaného napětí a emocí, která nemá problém najít si svého čtenáře. I skeptiky přesvědčí nálepka s Pulitzerovou cenou. V tomto ohledu jde o dobře odvedenou práci. Ovšem něco tomu chybí a kapitoly na konci, odehrávající se po válce snad vše jen zbytečně rozmělňují.
Nádherný a úchvatný příběh, který je napsaný s citem a grácií. Autor využil kontrastu bezohledné, surové války s celou její vražednou mašinérií, kterou postavil proti křehké, bezbranné, mladé lidské bytosti, jež jí musí čelit. Text přitom plyne v oné romantizující přirozenosti tak, jak autorovi vznikl pod rukama. Žádné přehánění, pouťové triky, přibarvování, brutalita, expresivní dialogy. I bez těchto laciných berliček to funguje neskutečně dobře, což ostatně potvrzuje i udělení Pulitzerovy ceny. Evidentně tenhle skvělý příběh nedojal jen mou osobu, která si zamilovala Marii-Lauru, ale i ostatní povolanější než jsem já. A o tom to celé je - o emocích, protože kdo neuroní slzu nad nevidomou dívkou, prodírající se zničeným světem a bojující s osudem. Celé to vyprávění má hloubku, která dokáže zasáhnout na pravém místě a strukturu, která vtáhne a nepustí. Přestože je celé vyprávění spíše smutné, šedivé a nezřídkakdy pochmurné, nepůsobí depresivně ani poraženecky. Naopak hýří barvami naděje a naplnění, krásou a silou, která hory přenáší. Je skutečně neuvěřitelné, jak dobře se Doerrova kniha četla, jak moc jeho vyprávění bavilo a jak jeho myšlenky ponoukaly k zamyšlení, které se neztratilo ani s posledním otočením stránky. Už dlouho jsem neměl v ruce tak velkolepé čtení, jakým Jsou světla, která nevidíme.
Oceňuji, že autor odkázal značnou část knihy vyprávět 3 linie příběhu, aniž bych měla pocit, že některá z linek je v knize tak trochu do počtu. Sice jsem čekala, že se propojí trochu dříve, nicméně fakt, že k jejich propletení dojde až téměř na konci knize neubírá na zajímavosti.
Přeskakování v čase, ději a postavách - zřejmě nový trend v psaní, udržet čtenáře neustále ve střehu. Nejdříve mě kniha odrazovala tloušťkou a úvodními stranami, ale pak jsem se začetla, zvykla jsem si na styl psaní a prostě chtěla znát závěr, který je nepřeslazený, ale na druhou stranu souhlasím s tím, že bych radeji četla rozpracovanejší příběhy k vedlejším postavám než jak se těm hlavním dařilo po válce..
Asi jsem od této knihy očekávala moc. Zklamala. 3 hrdinové, skákání časem. Většinou tak 3 stránky jednoho pohledu. Nic pro mě. Zajímavé mi to přišlo až někdy od strany 400. Konec bych vynechala, není potřeba vypisovat, co se dělo dál. Pro mne bohužel průměr.
No, abych nezačala hned kritizovat, musím uznat, že příběh z pohledu slepé dívky je velmi zajímavý námět, líbí se mi smysl pro detail i nápad střídání časové linky, ale jelikož jsem se musela ke knize přemlouvat, spíš jsem se ztrácela. Samotný děj na mě neudělal velký dojem. Řekla bych, že až posledních 150 stran se začíná něco dít.
Nádhera, už dlouho jsem tak krásnou knihu nečetla! Dojemný, krásný příběh, hlavní hrdiny jsem si zamilovala. Vše je tak propracované, promyšlené. Knihu jsem četla a četla, nešlo ji odložit. Vřele doporučuji!
Kniha se čte špatně. Tři dějové linky ve třech časových osách, rozmělněné do kratoučkých kapitol. Příběh mohl být slušný i se zápletkou, ale forma knihy to zcela zazdila.
Na knihu jsem se velmi těšila, ale bohužel nezaujala. Příběh je krásný, ale málo dynamiky na můj vkus. Začetla jsem se až na 400. stránce, vadily mi velmi krátké kapitoly a přeskakování v čase.
Jsem již letos přehlcená válečnými a různými jinými nepěknými a nelidskými příběhy, tak mě kniha příliš nenadchla.
Na druhou stranu oceňuji novou zápletku a detaily, které se mi moc líbily (ptáci, mořský život, minerály apod.).
Celkem čtivý příběh Marie-Laury a Wernera. Líbilo se mi, že jsme měli možnost hrdiny sledovat od jejich dětství. Čekala jsem celou dobu na spojení jejich příběhů.
Nejvíce mě dostaly asi pasáže z vojenské školy, Frederik byl celkem zajímavá postava.
Moc se mi nelíbilo jak vše bylo na přeskáčku, ne jen pohledy ale i úryvky z 'budoucnosti', naštěstí některé kapitoly nebyly až tak krátké.
Byla jsem v napětí, jak to s těma dvěma nakonec dopadne. Nechtěla jsem konec jako z červené knihovny, ten se nekonal. Mohu jen doporučit k přečtení.
Poslední dobou jsem narazila na hodně knih, které se odehrávají ve dvou či více liniích. Nová móda? Nevím. každopádně tahle bichle se čte dobře. Slepá francouzská dívka, slibný příslušník Hitlerjugend, nácek posedlý prokletým diamantem a všudypřítomná válka zaplétají napínavý příběh.
Nedokázala jsem se od knihy odtrhnout. Výborná kniha, precetla jsem na jeden nadech a jeste se k ni znovu v budoucnu urcite vratim. Zasahla me a doporucuji vsema deseti. ❤
Knihu jsem měla rozečtenou skoro přes půl roku... ač oceňuji autorovu schopnost vylíčit děj a okolí, tak mi nějak nesedla... přišlo mi trochu dané uměle dohromady. Závěr nabyl na spádu a přišel mi nejzajímavější. Pokud má někdo zájem o podobnou tématiku, určitě najde lepší.
Příběhy z války mě moc nebaví, ale přiznám se, že mě k téhle knize nalákal název a i obálka, ale obsah už mě tak nezaujal. Konec mě opravdu překvapil a docela naštval. Po tom všem jsem čekala, že aspoň hlavní hrdinové dostanou happyend. A také nechápu za co tato kniha dostala Pulitzerovu cenu.
Nemůžu uvěřit, že jsem s přečtením téhle knihy tak otálela, mám ji už neskutečně dlouho. Tohle je jeden z mála případů, kdy ani nevím, jak komentář seskládat, aby dával smysl. Hodně na mě zapůsobil celý děj a všechny postavy, a ačkoliv je to náročnější četba, určitě doporučuji.
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) anglická literatura Paříž přírodní vědy slepota Pulitzerova cena nevidomí radioamatérství zfilmováno – TV seriál retrospektivní vyprávění
Autorovy další knížky
| 2015 |  Jsou světla, která nevidíme |
| 2017 |  O dívce Grace |
| 2016 | Zeď vzpomínek |
| 2016 | Sběratel mušlí |
| 2018 | Čtvero ročních období v Římě |
Kniha mě zaujala svým námětem i zpracováním. Myšlenka pěkná, jen jsem se občas ztrácela v posloupnosti příběhu kvůli časovým skokům. Jinak se ale četla velmi rychle a příjemně.