Jsou světla, která nevidíme
Anthony Doerr
https://www.databazeknih.cz/img/books/24_/247487/mid_jsou-svetla-ktera-nevidime-SLW-247487.jpg
4
4261
4261
Marie-Laure žije se svým otcem v Paříži nedaleko Muzea přírodní historie. Její otec má na starosti tisíce zámků v budově muzea. V šesti letech Marie-Laure oslepne a otec jí postaví dokonalý model jejich čtvrti, aby si mohla ulice vštípit do paměti a byla schopná najít cestu domů. O šest let později Paříž obsadí nacisté a otec s dcerou prchají do opevněného městečka Saint-Malo, kde žije ve vysokém domě u moře Mariin samotářský prastrýc. Odvážejí s sebou nejspíš nejcennější a současně nejnebezpečnější klenot z muzejní sbírky.... celý text
Literatura světová Romány Válečné
Vydáno: 2015 , MOBA (Moravská bastei)Originální název:
All the Light We Cannot See, 2014
více info...
Přidat komentář
Příběhy z války mě moc nebaví, ale přiznám se, že mě k téhle knize nalákal název a i obálka, ale obsah už mě tak nezaujal. Konec mě opravdu překvapil a docela naštval. Po tom všem jsem čekala, že aspoň hlavní hrdinové dostanou happyend. A také nechápu za co tato kniha dostala Pulitzerovu cenu.
Nemůžu uvěřit, že jsem s přečtením téhle knihy tak otálela, mám ji už neskutečně dlouho. Tohle je jeden z mála případů, kdy ani nevím, jak komentář seskládat, aby dával smysl. Hodně na mě zapůsobil celý děj a všechny postavy, a ačkoliv je to náročnější četba, určitě doporučuji.
Odpocuvane ako audiokniha. Ocakaval som viac, dostal som o nieco menej. Tak to uz byva ze ocakavania nastavia latku vysoko a potom je obcas tazke ju preliezt.
Pokud hledáte knihu s duší, tak jste na správné adrese! Kombinace války, osiření, slepoty, nadání, lásky a přátelství je opravdu skvělá. Je znát, že se autor na této knize opravdu nadřel. Kniha se mi velmi líbila a vřele doporučuji. Bohužel, další knihy od tohoto autora mě již zklamaly. :-(
No.... Po těch dvou kravinách od Doerra (Sběratel mušlí, O dívce Grace), tak Jsou světla, která nevidíme je první dílo, který se mi jakš takš líbilo. Prvních 490 v podstatě neurazí, ale ani nenadchne. Chtěl jsem to mít, co nejdřív za sebou, ale zase takový utrpení to nebylo. Těch posledních 30 za něco stálo. Rozhodně si nemyslim, že je to dílo hodný Pulitzerovy ceny. Po týhle knížce s Doerrem prostě končim.
Dle mého názoru se jedná o konstrukt. Kniha se veze na módní vlně dojemných příběhů v atmosféře 2. světové (Zlodějka knih apod.), takže autora podezírám, že knihu nenapsal z nutkavé potřeby něco sdělit, ale trošku kalkuloval. Sice se čte dobře, mladí hrdinové jsou sympatičtí (mně hlavně Werner), ale ne příliš uvěřitelní. Kniha na mě působí, jako by ji napsala žena /promiňte, ženy spisovatelky, ale o válečné knihy se celkem zajímám a soudím, že muži je umí napsat lépe/.
Taky nacházím dost nelogičností - opravdu lze z ulice ve 23 hodin ve válečném čase /kdy by se moc svítit nemělo/ spatřit anténu vysouvající se podél komína na vysokém domě? Lze ilegálně vysílat poměrně silný radiový signál s primitivně šifrovanými zprávami po dobu dvou let na okupovaném území, aniž by si toho někdo všiml? Je pro německé okupanty Francie tak složité zjistit, komu svěřil vyslýchaný ředitel pařížského muzea originál drahokamu i jeho tři kopie a tyto osoby vypátrat?
Nevím nevím, ale ocenění pro tuto knihu vidím spíš za snahu ukázat, že i na straně "nepřítele" žijí milí a vnímaví lidé než za nějaké literární kvality. Možná to však není zase tak málo.
Co dodat? Prostě výborná knížka. Sice jsem trošku bojovala s těmi kráťoučkými kapitolami, ale jinak se mi kniha četla výborně. A proč nedávám plný počet? To kvůli tomu závěru. Ale to už je tam moje :-) Všem ale velmi "Světla" doporučuji.
Krásná kniha. Zase jiný pohled na válku. Názorná ukázka, že ve válce nakonec trpí úplně každý. Okupanti i napadení, osvoboditelé, vojáci i civilisté, děti, staří, prostě všichni. Takovéhle knihy by měli číst všichni, aby na to nikdy nezapomněli. Aby si nenechali od nikoho věšet bulíky na nos. Protože následky pak nesou všichni. Jako hlavní hrdinové této knihy - mladá slepá dívka a nevinný chlapec toužící po vzdělání.
Po dočtení mám trochu rozporuplné pocity. Knížka se mi líbila, ale nedá se říct, že by mě bez výhrad okouzlila. Možná jsou na vině velká očekávání; zaujala mne hned, jak vyšla, ale strašně dlouho se mi v knihovně vyhýbala a celou tu dobu jen rostly zástupy nadšených čtenářů.
Rozhodně má autor plno skvělých originálních nápadů - modely měst, legenda o diamantu, všední věc jako rádio povýšená na něco až kouzelně mocného, dva mladí a obejde se to bez sladkého vzdychání. Obdivuji, jak dokázal zprostředkovat vnímání světa slepou dívkou. Navíc Dvacet tisíc mil pod mořem je jedna z mých zamilovaných verneovek. Přesto jsem si nedokázala postavy bez výhrad zamilovat ( a ani těch několik záporáků mi příliš nezvedalo tepovou frekvenci). I když je všude plno detailů, pořád jsem měla dojem, že něco chybí. Saint Malo mě v příběhu neoslovilo, teprve, když jsem si prohlédla fotky a mapy na netu, měla jsem chuť se tam rozjet. Přeskakování v čase a vypravěčích už se používá běžně a nedělá mi problém, ale tady ty kapitolky asi byly opravdu příliš krátké - naladění a střih - a znovu, celou knihu. Nejvíc mě asi zklamal závěr. Kapitoly od roku 1945 dál bych škrtla. Já vím, že otevřené konce nejsou populární, ale to celé vysvětlování, jen aby bylo jasně řečeno... proč? Jutta v Berlíně? Jakou to hraje roli v příběhu? Zase to moderní relativizování a omlouvání?
Úžané, dojemné, napínavé, citlivé... prostě mistrovské dílo .... Přečteno za jeden den!!! Jedna z nekrásnějších knih jaké jsem četla. Doporučuji
Nádherně vystavěný příběh. Celou třetí třetinu jsem prožívala klasickou čtenářskou schizofrenii, kdy jsem se těšila na samotný závěr příběhu a zároveň smutnila, že příběh skončí. Četlo se krásně.
Kniha je napsaná poutavě a čte se jedním dechem. Kapitoly jsou krátké, přeskakování mezi jednotlivými postavami a jejich momentálními životními situacemi vůbec neruší a nemáte pocit, že byste nejraději nějakou pasáž knihy přeskočili. Kniha je opravdu čtivá od začátku do konce. Přesto jí plný počet nedám, protože je to sice dobrá kniha, ale nějaký hlubší trvalejší pocit ve mně nenechá. Za přečtení ale urcitě stojí.
Jako významný klad knihy musím vyzvednout její čtivost, kterou způsobil zajímavý příběh a vcelku jednoduché věty.
Byla jsem okouzlená proplétáním dvou hlavních příběhů, přehledným střídáním dění z roku 1944 a příběhů z dětství obou hrdinů.
Líbilo se mi, že interakce mezi Wernerem a Marií-Laurou byla po celou dobu mimořádně čistá.
Oceňuji nápad vzít hlavní hrdince zrak, příběhu ze 2. světové války (navíc ještě z okupované a bombardované Francie) to dalo úplně nový rozměr.
Naopak jako jasný zápor vidím závěr knihy, dopodrobna vypisovat osudy většiny postav mi přišlo zbytečné a pro nádherný procítěný příběh Marie-Laury a Wernera nijak důležité. Toto pokračování příběhu totiž v některých případech vůbec nepřineslo nové informace o osudu hrdinů a čtenář by byl schopný si to domyslet. Rokem 1945 by podle mě mohla celá kniha skončit.
Dále mě zarážela linie Němce Von Rumpela, ta, myslím, měla velký potenciál, ale podle mě byla trochu odbytá a přestože přinášela do příběhu napětí a zajímavé zvraty, působila na mě vysoce nepatřičně. Nechci tím říct, že bych ji z knihy vyškrtla, ale asi bych celou tuto linii pojala úplně jinak.
V konečném důsledku se mi tedy kniha líbila, rozhodně ji doporučuji k přečtení, ale za sebe musím říct, že měla několik chyb, které mi brání se do knihy naprosto zamilovat.
Kniha, která se vryje do paměti a přinutí člověka přemýšlet o tom, kam nás život může zavést.
S lehkostí psaná kniha o nejednoduchých situacích, rozhodnutích a okolnostech. Poutavá, s úžasně vykreslenou atmosférou.
Ten konec jsem tedy takový nečekala... ale kniha je hezky napsaná, krásně se četla.
Příběh o tom co udělá válka se snilky. A o tom, že nedotčenost našich dětí nás zachraňuje.
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) anglická literatura Paříž přírodní vědy slepota Pulitzerova cena nevidomí radioamatérství zfilmováno – TV seriál retrospektivní vyprávění
Autorovy další knížky
| 2015 |  Jsou světla, která nevidíme |
| 2017 |  O dívce Grace |
| 2016 | Zeď vzpomínek |
| 2016 | Sběratel mušlí |
| 2018 | Čtvero ročních období v Římě |
Knihu jsem měla rozečtenou skoro přes půl roku... ač oceňuji autorovu schopnost vylíčit děj a okolí, tak mi nějak nesedla... přišlo mi trochu dané uměle dohromady. Závěr nabyl na spádu a přišel mi nejzajímavější. Pokud má někdo zájem o podobnou tématiku, určitě najde lepší.