Jsou světla, která nevidíme
Anthony Doerr
https://www.databazeknih.cz/img/books/43_/435668/bmid_jsou-svetla-ktera-nevidime-rZZ-435668.jpg
4
4258
4258
Marie-Laure prožívá s milujícím otcem spokojené dětství v Paříži. Život ji však postaví před první těžkou zkoušku, když v raném věku oslepne. Tehdy ještě netuší, že má před sebou další, mnohem obtížnější zkoušky. Němci obsazují Paříž a Marie s otcem jsou nuceni uprchnout, musejí opustit své dosavadní jistoty a vydat se za nejasnou vidinou bezpečného útočiště. Je ale možné najít takové místo v rozbouřené Evropě? Zvláště když s sebou Mariin otec nese nebezpečné tajemství?V německé hornické kolonii vyrůstá sirotek Werner, toužící po jiném osudu, než jaký mu byl předurčen. Chce přijít na kloub všem záhadám, které jej obklopují, fascinuje jej věda, technika. Jeho přirozený talent a samozřejmost, s níž je schopen opravit každé rádio, nezůstanou nepovšimnuty. Zajistí mu místo na elitní vojenské akademii pro Hitlerjugend – stane se z něj specialista na odhalování odbojových aktivit. Werner, který si je stále více vědom nelidských důsledků své inteligence, se nakonec při pátrání po odbojářích dostává i do Saint-Malo. Blíží se chvíle osudového setkání...... celý text
Literatura světová Romány Válečné
Vydáno: 2020 , MOBA (Moravská bastei)Originální název:
All the Light We Cannot See, 2014
více info...
Přidat komentář
Krásná, emotivní kniha. I smutná. Válka - to byla hrozná doba. A ještě dívka, která přišla o zrak. V knize je více osudů a nabízí toho hodně k zamyšlení.
Zvláštní, zajímavý a hodně emotivní příběh, vlastně mnoho příběhů. Autor má velmi osobitý styl a kniha je plná myšlenek a otázek k zamyšlení.
Kniha mě začala bavit až od druhé poloviny, ale než jsem se dostala za druhou polovinu, uběhl skoro rok. Přesto jsem ráda, že jsem to nevzdala a knihu dočetla, jde o krásný příběh, který však skončil jinak, než jsem doufala.
Príbeh dvoch ľudí Francúzky a Nemca. Dvoch detských duší, ktoré sú postavené pred bránu vojnovej mašinérie. Sú tak vzdialení a zároveň tesne spojení éterom rádia, ktoré im vo vojnových časoch skríži chodníčky. Marie-Laure Le Blancová ešte pred okupáciou oslepne ako šesťročná na šedý zákal. Cíti a počuje viac ako zdraví ľudia. Muséum National d’Historie Naturelle v Paríži je jej druhý domov. Múzeum je plné klenotov a vzácnych artefaktov. Tam aj pracuje jej otec, avšak okolnosti ich donútia utiecť aj s diamantom nemiernej hodnoty, na ktorý si brúsi zuby nemecký nacistický posluhovač. Len agorafobický prastrýko, poznačený traumami z prvej svetovej vojny, im môže poskytnúť útočisko. Nový domov skrýva aj tajomstvá a spoja ju s chlapcom, ktorého ešte nepozná. Jej otcom vyhotovená replika, s uličkami mestečka Saint Malo, jej umožní hmatom vidieť a orientovať sa v novom prostredí.
V detskom domove, na druhej strane fašistickej ríše, žije mladý chlapec Werner Pfennig so svojou sestrou Juttou. Jeho technická zdatnosť a šikovnosť neujde záujmu nemeckého dôstojníka a tak sa dostane do HitlerJugend prestížnej školy. Internátne prostredie a despotický výcvik si vyberá daň na mladých deťoch zo správneho „rasového“ náboru. Po odvelení však zistí, že jeho zručnosť spojára, má na svedomí mnoho životov.
Román ponúka ja dva pohľady na vojnu. Zo strany okupantov aj okupovaných. Všade prítomné hrôzy vojny prestupujú nielen hranicami štátov. Vpíjajú sa do života ľudí, ktorí bojujú na obidvoch póloch barikád. Kniha má čo povedať aj dnes, v časoch zdanlivého mieru. Jej príbeh vás určite osloví aj napriek dekádam odviateho času najväčšieho konfliktu v dejinách.
Na tuto knihu jsem četla tolik recenzí, které ji vychválily do nebes ,že jsem očekávala něco nadpozemského.To se ale nekonalo.Hezké čtení o nehezké válce (možná jsem jich už přečetla moc) .Hezky se četla, styl psaní ,střídání dějových časů a linek hezký ,jen jsem prostě čekala malinko víc (asi nebudu tolik dávat na reklamu a recenze) Neříkám že to nebyla hezká kniha, čas s ní strávený nebyl promarněný, ale přišla mi dost natahovaná a tím pro mě ztratila “drajf”
Literární dílo, které si rozhodně zasloužilo Pulitzerovu cenu. Dějové linie hlavních postav do sebe zapadly, jako ta dřevěná skládačka domu v Saint-Malo pro nevidomou dívku Marie-Laure! Úžasná kniha se skrytým poselstvím
Jedním slovem nádherná kniha. Velmi poutavý děj, který vás vtáhne a musíte dočíst na jedno nadechnutí.
Silný román, a to nejenom svojí tloušťkou a tíhou tématu. Má několik pozitiv a jednu jedinou, ovšem ne zcela nepodstatnou, chybičku. Začnu tím dobrým.
První klad: i když objemné knihy nemám většinou v oblibě, zde mi těch více než 500 stran nevadilo. Díky kratičkým kapitolám jsem se cítila svobodnější, mohla jsem si i po pár sloupcích udělat přestávku, aniž bych přetrhla nit vyprávění a oddechnout si jak je libo. Třeba pro to, abych v sobě nechala text doznít nebo šla na chvilku dělat něco jiného. (Nakonec jsem román přečetla skoro v kuse za dva dny, takže ty potřebné pauzičky byly opravdu krátké).
Druhé plus: Kniha se dá jen těžko na delší dobu odložit. Je to ten druh četby, co chytne, okouzlí a nepustí. Román je psaný krásným, uměleckým jazykem, přitom nezahltí popisy, takže těm, kteří mluví o velkoleposti díla, musím dát v tomto směru za pravdu.
I když se zpočátku dlouho nic zásadního neděje, příběh baví. Nevidomá dívka Marie-Laure zpočátku "jen" chodí s otcem do jeho zaměstnání, do muzea, a doma studuje maketu města, aby se v rodné Paříži uměla lépe orientovat a talentovaný, cílevědomí německý sirotek Werner se zase především zaobírá opravováním rádií a technikou. To vše se děje v předzvěsti války, která visí ve vzduchu, nejdřív jen v podobě drbů a náznaků, než se prudce přelomí do skutečného válečného běsnění, odehrávající se více v obyčejných životech lidí než na frontách. Svět postav a jejich prostředí je věrohodně a sugestivně vylíčený.
Další klad: Kniha umí klást otázky. Jak dalece může někdo ovlivnit svůj osud, do jaké míry se může rozhodovat i ten nejznevýhodněnější z nás, navíc v těžké době, jak moc může uplatnit svoje přání a vůli,... napadalo mi toho mnohem více... Líbila se mi i postava německého vojáka, který není vyduchlým, zfanatizovaným strojem, černobílým záporákem. Je chybujícím nevyzrálým člověkem, kterého lze pochopit, a to i navzdory špatným činům, na kterých se pasivně nebo aktivně podílel. Cestu zla si zpočátku nevybral, šel jen tam, kde si myslel, že má možnosti se uplatnit, získat vzdělání a jednou snad i svými vynálezy zlepšit svět. Nechtěl si připouštět, do čeho se pouští. Jako plno lidí šel hlavně za vidinou příležitosti a z rozjetého vlaku plného rozkazů a nesvobody se pak těžko vystupuje.
Přes všechno, co se mi na knize líbilo, mám pocit, že byla splněna jen část toho, co by měla dokonalá knížka mít. Přes všechny ty kouzla jsem si v koutku duše při čtení říkala: "A to je všechno?" Možná jsem neskromná, ale... Prostě tomu něco scházelo. Snad bylo toto dílo v něčem nesmírně hluboké a v jiném naopak trochu mělké? Nevím jak přesně tu mezeru popsat. Někde v tom obsáhlém textu je prázdný prostor, který zůstal nedoplněn, jako ztracený, ale důležitý kousek jinak působivé mozaiky, takže nemůžu dát stoprocentní hodnocení.
Za přečtení však kniha rozhodně stojí.
Literární skvost. Příběhy jednotlivých postav se v románu rozbíhají jako cévy po těle a v závěru knihy se zase spojují, aby jen některé pokračovaly dál do úplného konce. Vše do sebe zapadne.
Autor se vyjadřuje neuvěřitelně poeticky, kniha je plná hlubokých myšlenek a nese v sobě poselství. Na osudech postav autor zobrazuje období druhé světové války a ukazuje ji z různých úhlů pohledů. Popisuje krutosti, které se děly, a to, jak s nimi lidé museli žít nebo se jim snažili postavit. Vypráví příběh o odvaze, důvěře, lidské krutosti i lásce.
Byl to silný emoční zážitek, obzvlášť v závěru. Doporučuji.
Hodně složitá kniha... ze začátku Vám absolutně nebude dávat smysl... Ona Vám nebude dávat smysl asi do posledních 50 stran, nebudete rozumět tomu co má kluk od hitlerjungens společného se slepou dívkou bez otce, rodilou francouzskou.
Je to opravdu hezké pojetí druhé světové války a umění. Vřele doporučuji
Dostal jsem se něco za polovinu, čekajíc, že kniha konečně nabere nějaký děj ale marně. Zdaleka nejhezčí je asi ta obálka.
Pro mě to byl především emoční zážitek. Po dočtení jsem byl silně zmatený. Měl jsem nepříjemný pocit, že jsem minul nějakou důležitou pointu. Znovu jsem prolistoval poslední část knihy. A nic.
Nebylo to špatné, ale na můj vkus příliš poetické. Hlavně ke konci. Rozumově se kniha nedá moc uchopit. Moje autistický myšlení se ve všem snaží najít nějaký smysl. Nebo logický děj či skrytý význam. A tady? Byl tam? Nebo ne?!
Jakoby Doerr neměl potřebu dát tomu nějaký hlubší smysl. Ten pocit, kdy do sebe vše nakonec zapadne. Jakoby jednotlivé linie ponechal náhodě. Rádiové vysílání, slepá dívka, němečtí vojáci a podle legendy prokletý drahokam nesmírné ceny. Příběh začíná několik let před druhou světovou válkou a v jejím průběhu se začne přibližovat několik lidských osudů. A jak už to bývá, některé se protnou - a jiné ne.
Celá kniha se skládá z velmi krátkých kapitol, které se pravidelně střídají podle postav. Průměrně mají tak tři strany. Styl psaní je tedy značně útržkovitý. Jsou to mnohem víc jednotlivé obrazy než souvislý děj. Přitom to působí zcela celistvě. Doerrova práce s časem je naprosto perfektní.
Když jsem se přestal snažit knihu „rozklíčovat“ a smířil se s příběhem, došlo mi, že se mi to vlastně líbilo. Díky postavám a jejich smutným osudům měl příběh dojemnou atmosféru. Žádný válečný masakr. O druhé světové válce moc nečtu a tak mi chybí srovnání. Bylo to kouzelné, snivé, smutné. 80%
Ze začátku jsem z knihy byla nadšená, ale ke konci už se poměrně táhla a musela jsem se nutit, abych ji dočetla. Přesto v ní ale vidím jistou krásu a sílu. Je potřeba číst mezi řádky, jelikož je to trošičku taková poezie v próze. Třeba se k ní v budoucnu vrátím, abych ji pořádně docenila.
Bez předešlého čtení recenzí jsem se tak trochu domnívala, že se bude jednat o romantiku ve stylu Petra a Lucie. Proto jsem trošku zklamaná, že se happyend nekonal, ale i tak velmi dobře a promyšleně napsaná kniha. Téma 2. světové války je vždycky děsivé a tady ty hrůzy vystupují z knihy o to děsivěji a hrozivěji, když je hlavní hrdinka slepá.
Celou knihu čekáte, že se něco stane a ono se vlastně nestane nic.
Kniha je krásná svým jazykem i formou. Má křehkou duši a její stránky se musí číst opatrně. Vychutnávat. I když jsem fandila oběma hlavním hrdinům, tak nějak jsem tušila, že to prostě nedopadne dobře. Jen mi ten závěr přišel prázdný a přesto všechno jaksi nepatřičný. Možná to byl autorův záměr...
Číst knížku, od které moc očekáváte je vždy riziko. Jsou světla která nevidíme je natolik vychvalovanou knihou, že se tomu nešlo ubránit - očekávat jen to nejlepší a možná i z toho pak pramenil během čtení pocit zklamání.
Bylo jasné, že osud Wernera a Marie-Laure se protne, proto jsem prvních 200 stran brala stále jen jako úvod do děje a čekala, kdy "to" začne. A "ono" už se to dělo. Členění do kratinkých kapitol a časové přesuny tomu také nasvědčovaly a moc mi neseděly. A vlastně až zpětně hodnotím, že to bylo ku prospěchu věci. Stejně tak přehodnocuji své zklamání. Celý příběh byl krásný, ale TAK skličující. Období druhé světové války je tak temné a skrývá pro mě stále tolik netušených rozměrů své krutosti. Nemusí se jednat ani o knihy z koncentračních táborů, kde s tím člověk předem počítá, ale toto v učebnicích opomíjené prosté žití-nežití, kdy lidé žili v trvalé nejistotě, strachu a říct předem, kdo se jak zachová, bylo nemožné, ten "obyčejný" válečný žitvot, ten mě nepřestává překvapovat.
Téma mě zajímá, ale tady ty časové roviny mi nesedly. Ale asi můj problém. Nečtu v kuse, jen nárazově, takže po pár dnech pauzy jsem měla problém naskočit do příběhu.
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) anglická literatura Paříž přírodní vědy slepota Pulitzerova cena nevidomí radioamatérství zfilmováno – TV seriál retrospektivní vyprávění
Autorovy další knížky
| 2015 |  Jsou světla, která nevidíme |
| 2017 |  O dívce Grace |
| 2016 | Zeď vzpomínek |
| 2016 | Sběratel mušlí |
| 2018 | Čtvero ročních období v Římě |
Jedna z těch knížek, která se čte sama. Příběh je velmi dotažený, stále žasnu nad skvělým rozvržením střídání časových horizontů tak, aby se prozradilo předem jen něco. Rovněž jsem byla překvapená, jak dobře jsem se vžila do slepoty. Perspektiva Marie-Laury skutečně oplývala spoustou jiných smyslových vjemů a já je dokázala plně vnímat s ní. Souhlasím s komentářem Alli, že úplně poslední kapitola je tam jaksi "navíc". Celkově jde ale o velmi pěknou a čtivou knížku.