Jsou světla, která nevidíme přehled

26.01.2025

(SPOILER) „Zavřít oči neznamená poznat slepotu.“

Knih s válečnou tématikou vychazí v posledních letech mnoho. Člověk by si řekl, že už nám tyto romány nepřinesou nic nového, ale Anthony Doerr přesto dokázal, že příběh zasazený do druhé světové války lze stále zpracovat jiným a neobvyklým způsobem. A Jsou světla, která nevidíme, je toho důkazem.

„Copak nechcete žít, než umřete?“

Ze začátku sledujeme dvě časové linie - jedna probíhá v právě bombardovaném francouzském městečku Saint-Malo v roce 1944, a druhá se vrací do třicátých let, a dozvídáme se o dětství dvou hlavních postav. Tyto linie se později spojí, a zapadnou do sebe s naprostou přesností.

„Zjišťovala, že skutečně se něčeho dotýkat znamená opravdu to poznat.“

Autor někdy skončí v tom nejnapínavějším místě a odskočí si do minulosti. Svět Marie-Laury popisuje tak precizně, že vám vše najednou připadá skutečnější.

„Otevřete oči a dívejte se jimi, než se zavřou navždy.“

Někomu možná vadí, že setkání Marie-Laury a Wernera je tak krátké. Ale mně to nevadí, přijde mi to o dost napínavější a zajímavější, když celou dobu nevíte, kdy a za jakých podmínek se setkají.

„Co válka dělá se snílky?“

Chápu, že válečný román nemůže mít happy end, ale to, co se stalo Wernerovi, jsem vůbec nečekala a byla jsem z toho v šoku.

„Je správné dělat něco jenom proto, že to dělají všichni ostatní?“

Román Jsou světla, která nevidíme je velmi zdařilým dílem. Pokud vás baví retrospektivní vyprávění, nevadí vám válečné romány a patříte mezi ty, kteří se jen tak nezaleknou pěti set stránkové knihy, je pro vás tato kniha ta pravá.
Vřele doporučuji.

20.01.2025

Vždy mě přitahoval název této knihy, až jsem na ni narazila ve formě audioknihy. Jsem vděčná autorovi, že válečné téma zpracoval s citlivostí a s jemností.
V knize mě zaujal kontrast mezi dvěma typy slepoty. Ta fyzická slepota může být vlastně přijatelná, ale politováníhodná je ta slepota vnitřní, duševní.