Kôň Przewalského
Maja Lunde
https://www.databazeknih.cz/img/books/46_/468411/bmid_k-n-przewalskeho-LaZ-468411.jpg
4
178
178
Klimatické kvarteto série
< 3. díl >
Tretia časť úspešného cyklu nórskej autorky Maje Lunde o tom, ako človek ovplyvňuje život na Zemi. Kôň Przewalského je jediný žijúci zástupca vyhynutého koňa divého. Ľuďom sa ho podarilo zachrániť vďaka chovu v zajatí a neskôr ho vrátili späť do jeho prirodzeného prostredia, do mongolských stepí. Ruský zoológ Michail koncom 19. storočia cestuje do Mongolska, aby odtiaľ priviezol divé kone do svojej zoologickej záhrady. Nemecká veterinárka Karin sa začiatkom deväťdesiatych rokov usiluje o návrat divých koní do ich prirodzeného prostredia a nórska statkárka Eva so svojou dospievajúcou dcérou bojujú nielen o prežitie v bývalom zoologickom parku na východe Nórska, no usilujú sa zachrániť aj posledné dva jedince vzácneho plemena. Láska ku koňom si však pýta svoju daň.... celý text
Literatura světová Dobrodružné Romány
Vydáno: 2021 , Slovart (SK)Originální název:
Przewalskis hest, 2019
více info...
Přidat komentář
(SPOILER)
Krásnější knihu jsem dlouho nečetla.
Nejsem milovník koní, knihu jsem se rozhodla přečíst proto, že měla opravdu skvělé ohlasy a byla dost propagovaná. Byla jsem víc než mile překvapená.
Hned po pár stranách jsem věděla, že ji zhltnu za dva dny a hned po probuzení budu chtít číst dál.
Zaujaly mě tři dějové linie, kdy každá z nich byla výjimečně čtivá. Líbil se mi jejich zápal pro jednu a tatáž věc, nikdy by mě nenapadlo takhle smýšlet, uvažovat.
Hlavní byl pro všechny jeden cíl, sice pro každého jiný, ale bez cílevědomosti by nedosáhli čeho chtěli.
Je to jedna z těch knih, u kterých si přeji abych ji zapomněla a mohla ji tak číst opět jako "poprvé".
Opravdu dokonalé, opravdu..
Jako velký nadšenec přes zvířata jsem si nemohla nechat ujít tuto knihu. Tento román. Velmi dobře se mi četly všechny tři dějové linky, můj obdiv má každý, kdo nadřadil záchraně koní svůj osobní život. I za cenu narušených vztahů s těmi nejbližšími. Hodně zajímavá kniha, byť zčásti fikce, základní informace zůstaly zachované. Co se stalo s posledními koňmi v budoucnosti, nad tím můžeme pouze dál přemýšlet. Každý ve finále bojuje o přežití, i my.
" Ano, miminka se drží, pomyslela jsem si. Malinkaté ručičky, které nás chytají za dospělácké prsty, tlusťoučké pěstičky, co se tě drží za ruku při prvních krůčcích, vystrašené ručičky, co se schovávají do těch tvých, když jim svět připadá nebezpečný. Drží se a pak se jednoho dne pustí.
A později se někdo drží jich, protože jejich ruka vyrostla. Ruce představují lidské pouto a ten, kdo nikdy v životě nemá možnost držet druhého člověka za ruku nebo koho nikdo nedrží, nežije pořádně.
Možná jsi putoval dlouho, ve velkém kruhu. Všichni lidé chodí v kruhu. Bez pasu a kompasu nedokážeme udržet přímý směr. Jedna noha je silnější než druhá a táhne nás určitým směrem. Kruh může klidně být velký, ale zůstane navždycky kruhem. "
Velmi krásná kniha, dobře kompozičně promyšlená, zajímavý vývoj postav. Zpočátku mi dělalo potíže si zvyknout na neustálé střídání tří dějových linek, ale postupně mě kniha vtáhla a nemohla jsem se od ní odtrhnout. Na knize mi přijde hodně zajímavý závěr - v němž všechny postavy udělají něco aktivního, vykročí ze svých hranic a ze své komfortní zóny. Témat k přemýšlení nad mezilidskými vztahy a vývojem společnosti ale i svým osobním vývojem - v knize autorka načrtla bezpočet. Kniha se mě dotkla možná víc než Historie včel. Opravdu krásné zajímavé čtení.
(SPOILER)
Jedna z nejlepších knih tohoto roku. ️
Bála jsem se počtu stran, nicméně naprosto zbytečně. Autorka mě po několika desítek stran vtáhl do propleteného vyprávění třech různých příběhů, jež mají společné téma a to divoké koně a zároveň se odehrávají ve 20. století, nicméně se časově nikdy neprolnou.
Nejvíc se mi líbil příběh Karin (veterinářky), která putovala do Mongolska, aby koně vypustila do volné přírody. Naopak nejdéle jsem se nedokázala ponořit do vyprávění z roku 1882, kdy bylo teprve spekulováno, zda jsou divocí koně stále na světě, a následně výprava do Mongolska, aby koně dostali do Evropy. Bylo to nejvíc bolestné pro mě sledovat putování a strádání koní.
Příběhy jsou plné odvahy, rozvážnosti, napětí, strachu, vnitřní síly a naděje.
Kromě osudů hlavních postav poznáváme i samotné koně, hlavně z pohledu Karin je to poutavé a hodně zajímavé.
Líbilo se mi, že poznáváme i minulosti jednotlivých hlavních postav, jak to sami neměli jednoduché a i přesto dělali první a poslední pro záchranu divokých koní. ️
Ne jednou mi tekly slzy… místy to je opravdu pro silnější povahy. Některé činy jsem dlouho zpracovávala.
Samotné zakončení příběhu se mi opravdu líbilo. Na konci jsem opravdu bulela jak želva. Určitě se vyplatí si knihu přečíst. ️
A ještě tedy důležitá informace jedná se o fikci, která je ale inspirována skutečnými příběhy, upravená a přikrášlená autorkou.
5/5
4,5*
Knihou Kůň Převalského jsem se poprvé obeznámila s autorčiným dílem a rozhodně to nebylo naposledy. Maja Lunde si dokáže mistrně pohrávat s jazykem a se způsobem vyjádření, díky tomu se v knize střetávají různé styly, jako je tomu například ve vyprávění z 19. století, kdy je Michailův příběh stylizován do podoby cestopisu. Isa zas píše dopisy svému kamarádovi Larsovi, jenž z Norska i s rodinou odešel, tudíž se jedná pouze o jednostrannou korespondenci. Kdo ví, jestli si dopisy Lars někdy přečte. Tím, že text není jednotvárný, si velmi dobře udržuje čtenářovu pozornost.
Maja Lunde má potenciál oslovit opravdu širokou veřejnost, proto se nelekejte, že její knihy bývají takové malé cihličky, a jděte do nich.
Maja Lunde opäť nesklamala. Nebola síce tak silná ako Príbeh včiel, ale emócie zostanú. Opäť išlo o 3 príbehy (minulosť, viac menej prítomnosť a apokalyptická budúcnosť) 3 ľudí, nadšencov koní. A zvierat všeobecne. A o to, ako ide naša zem a príroda do ...
(SPOILER)
Pro mne asi nejméně zajímavá, čtivá a přínosná z dosavadní trilogie: zbytečně dlouhá, ani jedna dějová linka nemá z hlediska zachování přírody jasný cíl, a tedy ani zřejmý výsledek, zato tone v nejasných emočních bahnech. Nejzajímavější asi mongolská zima, jinak jsme se nedozvěděli moc dalšího o zemi i přírodě.
Tentokrát nás nechává autorka i na pochybách ohledně (ne-daleké) budoucnosti - hrdinky nakonec opustily koně, přitom všechna zvířena, co vypustily do přírody či prostě nechaly jít, skončila špatně. Takže???
Velmi mi chyběla fakta kolem záchrany koně Převalského, zejména když i my máme na ní jistou zásluhu.
Dej knihy sa mi veľmi páčil. Všetky tri dejové linky mali niečo do seba, či už výprava za divokými koňmi uprostred zimy, snaha o návrat divokých koní či snaha o záchranu posledných dvoch kusov v zdevastovanom svete. Čo mi nesadlo, boli práve postavy. Ani jedna sa mi nejak nepáčila, ich vnútorné monológy mi prišli prinajmenšom zvláštne, ich rozhovory s ostatnými zas veľmi neúprimné (výnimkou bol akurát Michail). Tiež som čakala, že aspoň časť knihy bude založená na skutočných udalostiach a tak ma sklamalo, keď som zistila, že nie. A tiež som si myslela, že kniha bude viac o koňoch a menej o ľuďoch. Pri linke z roku 2064 som zas čakala trochu viac informácií o tom, prečo svet skončil tak, ako skončil, ale ináč ma táto časť bavila najviac – snaha prežiť vo svete, ktorý už veľmi nefunguje, kde už nie sú včely, kde je nedostatok pitnej vody, nedostatok potravy... Ešte ma prekvapila štylizácia Michailovej linky, ktorá skutočne vyzerala, ako keby ju písal niekto v 19. storočí. Napriek všetkým negatívam ma kniha ako celok bavila a čítala sa veľmi príjemne. Tiež je krásne spracovaná, od obálky, cez stránky až po kresbičky vnútri knihy.
Z nějakého důvodu jsem myslela, že tato kniha bude literaturou faktu, že se dočtu něco o historii druhu. Místo toho jsem četla poměrně obyčejný román, do velké míry fantazírovaný, více o lidech než o koních. Kniha zklamala má očekavání za což si spíše mohu sama, ale za to příjmné počtení, autorka se velmi snažila.
Série upozorňuje na klimatickou změnu, což je také důvod, proč jsem jejím věrným čtenářem. Beletrizace je skvělý způsob, jak tohle téma dostat k co nejvíce lidem.
Po dvou předchozích knihách o vymírání včel a ztrátě sladké vody coby základu života se tahle třetí zaměřuje na druhy mizející z jejich přirozeného prostředí a roli člověka v jejich potenciálním návratu zpět do divočiny. Jak už je pro sérii typické, opět se pohybujeme ve více časových rovinách. Na konci 19. století sledujeme Michaila na cestě do Mongolska, který touží získat koně Převalského pro petrohradskou zoo, asi o století později bioložku Karin, která se snaží o návrat těchto koní do volné přírody, a nakonec v Norsku v roce 2064 Evu, která spolu s dcerou bojuje o prakticky přežití. A u Evy si dovolím první výtku, protože v jejím příběhu sice dva koně Převalského jsou, ale jsou tu tak upozadění, že zde spíše vnímáte různé projevy klimatické změny než osud těch koní. Evina linka je paradoxně asi nejzajímavější, oproti tomu Michailova je až na výjimečné okamžiky nebetyčně nudná. Maja Lunde tentokrát více prostoru věnuje i sociálním tématům (objevuje se tu třeba téma LGBT a narkomanie), což se mi však v kontextu příběhu zdá spíše nadbytečné.
Jako nejzajímavější bych vypíchla 3 věci:
originální je stylizace Michailova vyprávění do podoby typické pro 19. století, čímž jeho příběh působí autenticky;
v Evině příběhu se tu objevuje jedna postava z knihy Modrá;
dozvěděla jsem se pár zajímavých faktů ke koni Převalského. Věděli jste třeba, že se mu říká také kertak?
Na tuhle knížku jsem se tak moc těšila a ve finále jsem z ní na vážkách. Co mě zamrzelo asi nejvíc je to, že se opět jedná spíše o příběh lidí, než koní, i přesto, že obálkou a anotací Vás kniha naláká na něco jiného. Příběh je zde rozdělen na 3 dějové linky - minulost, kdy sledujeme objevení koně Převalského, současnost, kdy Karin navrací odchované koně do volné přírody v Mongolsku a distopická budoucnost, kdy Eva se svou dcerou chová poslední dva koně svého druhu, i přesto že už není elektřina a nemají pomalu co jíst.Příběh jako takový je fajn, ale nenašla jsem v něm tu waw linku, která by mě nutila číst dál a dál. Četla jsem o lidech a jejich boji se životem, ve kterém se vyskytují koně, ale ne o koních. Navíc se autorka dle mého docela dost odkazuje na předešlé knihy, které jsem nečetla: „Opět budeme muset opylovat ručně květiny.." atd. Což pro čtenáře může být sem tam zmatené. Celkově nemůžu říct, že by se jednalo o knihu, která mě nějak více zasáhla. Je to jen další román v řadě.
Moje hodnocení: 7/10
Na knihu jsem se velice těšila, protože čtení předchozích autorčin knih (Historie včel a Modrá) pro mne byly naprosto dokonalým zážitkem.
Ovšem tentokrát jsem dostala trochu něco jiného, než jsem čekala. První dvě knihy z Klimatického kvarteta byly dystopické a nutili člověka zamyslet se nad sebou a nad budoucností. Od Koně Převalského jsem čekala příběh podobný Historii včel, která řeší vyhynutí včel a jaké to má na lidstvo následky. Těšila jsem na příběh, jaké následky má na člověka vyhynutí koně Převalského. Toto se však v knize neřeší a zařadila bych ji spíše mezi společenské romány. Neříkám, že kniha nenutí k zamyšlení. Když budete ke knize přistupovat jako k románu, který řeší vyhynutí a následnou záchranu jednoho druhu a nebudete ji srovnávat s předchozími knihami od autorky, myslím, že by se vám kniha mohla velice líbit. Já jsem se bohužel srovnání s předchozími díly nevyhnula a proto hodnotím:
HODNOCENÍ: 70 %
Kůň Převalského byl mou první knihou od autorky a po přečtení jsem se rozhodla, že si přečtu i předchozí knihy ze série Klimatické kvarteto - Historie včel a Modrá
V příběhu se střídají tři příběhy, přičemž jeden je ve vzdálenější minulosti, jeden v 90. letech minulého století a poslední linie byla z budoucnosti. Ve všech časových liniích se setkáváme s Koni Převalského, ale zejména s lidmi. Mě asi nejméně bavil příběh z 19. století, příběhy z konce minulého století a z budoucnosti mě bavily více. Z mého pohledu docela děsivé vykreslení budoucnosti, ale možná tam naše Země opravdu směřuje.
Celkově mě kniha bavila, na to, že má přes 500 stran, tak jsem mi četla dobře, stránky mi ubíhaly pod rukama, tomu určitě pomohlo střídání kapitol, kdy se každá kapitola věnovala jiné z těch tří časových linií.
Jsem zvědavá, jak se mi budou líbit předcházející knihy autorky, co jsem tak slyšela, tak by měly být ještě lepší.
Hodnocení 4,25*/5*
(SPOILER) Když jsem začala knihu číst, pochybovala jsem, že ji dočtu. Nesedělo mi střídání příběhů, celkově jsem se nemohla začíst (a šahala po každé knize, která mě aspoň trochu zaujala). Pak jsem si na to zvykla, začetla se a byla jsem mile překvapená! :) Koně Převalského mě vždy přitahovali, bylo hezké sledovat příběhy, které se kolem nich točily. I když to byly příběhy spíš o lidech, koně tam měli hlavní roli :)
Patřím k těm, kterým roztrhanost jednotlivých příběhů nevyhovuje (tedy alespoň myslím, že nejsem jediná). Ale protože jsem již měla zkušenost z autorčiny “Historie včel”, porušila jsem poprvé v životě autorův koncept a četla jsem si každý příběh samostatně v celku. Autorce se za to omlouvám. Je to jediná věc, i když hodně subjektivní, za kterou strhávám hvězdičku.
Knihu jsem přečetla s velkým zájmem, jako třetí v řadě po Historii včel a Modré. Kůň převalského je přeci symbolem ZOO Praha (není náhoda, že jedna z klisen se jmenuje Praha), koně se zde chovají od roku 1921 (ano, ještě předtím, než byla pražská zahrada otevřená návštěvníkům), která vede plemennou knihu a navíc se její koně vrací zpět do Mongolska.
Opět se příběh rozehrává ve třech linkách - v druhé polovině 19. století v Petrohradě, kdy se Michail, muž s vlastními démony, rozhodne nově objevený druh divokého koně dovézt z Mongolska do místní zoologické zahrady.
Druhá linka vypráví příběh Němky Karin, která se na konci 20. století snaží koně chované v ZOO vypustit zpátky do mongolských stepí.
A v třetí lince se rozehrává příběh Louise, Evy a její dcery Isy v norském Heiane v blízké a neutěšené, klimatickou katastrofou poznamenané budoucnosti. Evina rodina totiž vlastnila ZOO, která koně převalského chová. Eva se zdráhá z Heiane odejít a koně, na rozdíl od ostatních zvířat, vypustit do přírody. Ví totiž, že by se zkřížili se zdivočelými koňmi, a jako samostatný druh zanikli.
V knize mě zaujalo, že v postavě uprchlice Louise se setkáváme s dospělou holčičkou Lou z knihy Modrá. A dovíme se, jak dopadli David a Marguarette. Jsem zvědavá na závěrečný díl série, zda se setkáme s dalšími postavami z předchozích knih, a zda se jejich osudy propojí.
Podle mého názoru Maja Lunde velice dobře popisuje plíživost změny životního prostředí. To, jak my lidé se na tyto zhoršující podmínky zpočátku lehce přivykneme. Hezky je to popsané v příběhu Evy. Fascinovalo mne, jak se z sice vzácného druhu, ale přesto se stabilní populací, stane během 80 let druh na pokraji vymření s pouhými 13 jedinci.
Kniha přináší i otázky týkající se úskalí návratu divokých zvířat do volné přírody.
Zajímavý byl v knize motiv zavření či otevření ohrady s koňmi, vždy předznamenal zvrat v osudech hrdinů knihy.
Jediné, co bych vytkla - jedná se o chybu korektora. Není to důležité pro příběh, přesto si myslím, že dobrý korektor a redaktor by autorku měl na tuto nesrovnalost upozornit. Sáře má být v roce 2019 dvacet šest let. Musela se tedy narodit v roce 1993. Ovšem její otec Mathias odjíždí do Mongolska v roce 1992, o Sáře se zmiňuje.
Nórska spisovateľka Maja Lunde si s témou životného prostredia a vplyvu človeka na "chod" Zeme potykala už dávno a hoci je to téma neľahká, zhostila sa jej vskutku brávurne. Po Príbehu včiel a Modrej pridala k dvom už existujúcim častiam klimatického cyklu tretí román, v ktorom na pozadí osudu ohrozeného predstaviteľa divého koňa vykreslila pôsobivé príbehy tých najrozmanitejších ľudí a striedavo čitateľa vodila z krajiny do krajiny, zo storočia do storočia. Spolu so sympatickým Rusom Michailom spoznávame Petrohrad 19. storočia a vydávame sa na nezabudnuteľnú výpravu po stopách divokých koní do ďalekého Mongolska, s nemeckou zoologičkou Karin zasväcujeme život snahe zachrániť vymierajúce plemeno a vrátiť ho do jeho prirodzeného prostredia, a s vyčerpanou, životom skúšanou no odhodlanou Evou sa ocitáme v Nórsku v dystopickej budúcnosti. Ústrednou témou knihy sú síce klimatické zmeny a snaha o záchranu ohrozeného druhu, no autorka príbeh danou tematikou nelimituje, ale naopak ju využíva ako akési premostenie životných príbehov postáv, ktorých síce neodlučiteľne spája, no zároveň im dáva priestor na vlastný rast, prepožičiava im hlas a dovoľuje čitateľom nazrieť za oponu "bežných" životných problémov. S citom sa dotýka otázok neplánovaného materstva a odlišného prístupu, aké si ženy vplyvom okolností a skúseností volia, vykresľuje kontrast medzi bezhraničnou láskou matky na jednej strane a rezervovanosťou a akousi odťažitosťou na strane druhej. Sofistikovane a bez prehnaných vulgárností ponúka náhľad do duše človeka, ktorý sa životom pretĺka s núteným potláčaním vlastnej prirodzenosti, a postupný rozkvet, ktorý zažíva, keď vlastnej sexualite nechá voľný priebeh. Zobrazuje medziľudské vzťahy - často rozorvané, neúplné, poznačené strašiakom drog a životom v uliciach, ako i tie vrúcne, láskavé a starostlivé, ktoré pomáhajú prekonať i tie najchladnejšie či najdaždivejšie dni. Lunde vytvorila prekrásne dielo, ktoré jednak za srdce chytí, no zároveň ho i neraz zlomí. Autorka sa nesnažila zahmlievať smutnú realitu, neprikrášľovala prirodzený chod života v zvieracej ríši, ani sa netvárila, že snaha pomôcť, hoci akokoľvek úprimná a nezištná, končí vždy úspechom.
Autorovy další knížky
| 2017 |  Historie včel |
| 2018 |  Modrá |
| 2019 | Sněhová sestřička |
| 2021 | Kůň Převalského |
| 2018 | Nejúžasnější věc |
(SPOILER) 3,5*
o koních (Převalského) a lidech - člověk jako agresor i zachránce
ze tří příběhů tvořících román, si mě nejvíc získal ten Michailův. a nejspíš by mi i stačila pouze tato vypravěčská linie jako samostatná kniha. putování městského člověka z 19. století po drsné divočině (kde najde i to, co nečekal, a co tam ale bohužel musí zanechat) mě bavilo nejvíc; Michail je z protagonistů knihy taky nejcitovější a nejněžnější. obě ženy jsou dosti tvrdé - Karin žene až autistická umanutost a válečné trauma, Evu zas autorka vystavuje mimořádně krušným podmínkám. Evina "nejmladší" část mi připomněla, jak jsem po všech těch letech dystopických témat už přejedená. byť musím uznat, že kulisy téměř prázdné soukromé zoo kdesi v Norsku dávají postkatastrofické depresivnosti extra grády.
vztah člověka a koně P. pro mě dobře ilustruje, jak to tu vedeme. koně objevíme, prakticky vyhubíme, jen tak tak zachráníme a nakonec vracíme tam, odkud jsme ho odvezli. a román hezky ukazuje, kolik koní a hříbat za to muselo zaplatit životem. záchrana se povedla, což je ta lepší možnost, které se mnoho živočišných druh nedožilo. ale nemůžu se zbavit dojmu, že kdybychom je nechali na pokoji v první řadě, nebylo nutné je zachraňovat a pak dojemně navracet zpátky domů.