Kaddiš za nenarozené dítě
Imre Kertész
https://www.databazeknih.cz/img/books/78_/78772/bmid_kaddis-za-nenarozene-dite-awJ-78772.jpg
4
27
27
Maďarský spisovatel Imre Kertész (1929) ve svých patnácti letech prožil a přežil Osvětim a Buchenwald. O této své zkušenosti napsal s odstupem několika desítek let dvě své nejdůležitější knihy: Člověk bez osudu (1975, česky 2003) a Kaddiš za nenarozené dítě (1990). V roce 2002 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu. Hrdina prózy Kaddiš za nenarozené dítě žije s pocitem, že se běsi, které poznal v koncentračním táboře, mohou kdykoli vrátit, takže vlastně své přežití nepřežil…... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1998 , Hynek (Alois Hynek)Originální název:
Kaddis a meg nem született gyermekért, 1990
více info...
Přidat komentář
Kniha, která se mi nečetla dobře, které jsem moc nerozuměla. Nicméně velmi silné obrazy a myšlenky...
Strhující zpověd člověka, který si v dětství prošel Osvětimí a pro něhož židovství přestalo být náboženstvím. Stalo se naopak jakýmsi neodlučitelným cejchem, stigmatem, kvůli němuž vypravěč rezignuje na plnohodnotný partnerský vztah. To ústí až v odmítnutí splození dítěte, ptaní se po smyslu své existence a jeho nesnadném přijetí. Přivedením dítěte na svět by se totiž vypravěč stal otcem, bohem, vykonovatelem osudu nového života - tak jako byli bohy nacističtí dozorci v koncentračních táborech. Komplikované a nelehké čtení, avšak plné emocí. Za nejzajímavější považuji netradiční perspektivu na problematiku poznamenanosti šoa.
Štítky knihy
maďarská literatura středoevropská literatura
Autorovy další knížky
| 2009 |  Člověk bez osudu |
| 1998 |  Kaddiš za nenarozené dítě |
| 2006 | Likvidace |
| 2005 | Fiasko |
| 2006 | Příběh |
Kniha na kterou je dobré mít dostatek času, abyste ji mohli přečíst naráz. Hlavně od toho nečekejte příběh, děj, vyprávění. Je to kniha náročná na pozornost, ale pokud jí ji věnujete, dočkáte se velkého literární zážitku.
Kaddiš za nenarozené dítě je litanie, elegie, zpověď, je to horečnatý výron slov a emocí, téměř bez teček a téměř bez odstavců. Je to splašený kůň emocí a proudu myšlení, jsou to výjevy a obrazy, jsou to doznání a střípky paměti. Je to otevřené zavržení náboženství, odsouzení škatulek rasy, vyznání i národnosti. Je to bolest dětství, bolest ponížení, bolest z prázdna a neuskutečnění. Je to výkřik toho, kdo se narodil, aby byl něčím, čím být nechce, čím se být necítí a čím být nikdy nehodlá. A stejně tím být musí.
Je to o ženě v červeném županu s holou hlavou usazenou před zrcadlem.
Je to pozvánka do mysli někoho, kdo prožil a přežil peklo, aby se ocitl ne v životě, ale v čekání na moment, kdy si konečně perem vykope v mracích hrob, ten samý, na nějž mu dali v Osvětimi krumpáč.
"A má žena se cítila, jako by ani neexistovala; protože se narodila jako židovka, nemá právo na žádné vlastní pocity, na žádné vlastní myšlenky, ale může mít jen myšlenky a pocity židovské." (s. 96)
"...z tohoto hlediska je úplně fuk, jestli jsem, nebo nejsem žid, ačkoli v tomto ohledu je židovství nepochybně velkou výhodou, a z tohoto hlediska - rozumíš, co říkám?! řval jsem - pouze z tohoto jediného hlediska jsem ochoten být žid, výhradně z tohoto jediného hlediska pokládám za štěstí, dokonce mimořádné štěstí, ba za milosrdenství - ne to, že jsem žid, protože na to já kašlu, řval jsem, kašlu na to, co jsem, ale to, že jsem jako ocejchovaný žid mohl prožít Osvětim a že skrze své židovství jsem přece jen cosi prožil, pohlédl jsem čemusi přímo do tváře a vím, jednou provždy a neodvolatelně vím něco, z čeho už neslevím, nikdy, rozumíš?" (s. 142)
(Klobouk dolů před Danou Gálovou, brilantní práce!)