Kadiš a jiné básně
Allen Ginsberg
Mezi nejznámější básnické skladby Allena Ginsberga patří vedle Kvílení i Kadiš, velkolepý žalozpěv na básníkovu zesnulou matku, jejíž duševní choroba silně poznamenala jeho dětství a dospívání. Zárodky básně vznikly v Paříži v roce 1957, kde si Ginsberg společně s beatnickými tvůrci Gregorym Corsem, Peterem Orlovskym a později i Williamem S. Burroughsem prostřednictvím halucinogenů „rozšiřoval sféru vědomí“. V Kadiši se mu časem podařilo vypsat se z hlubokých traumat, přičemž k odemknutí bran podvědomí použil divotvorné klíče: valná část Kadiše vznikla pod vlivem morfia a metamfetaminu a konečnou revizi provedl až po návratu z Peru, kde k tomu účelu požil ayahuasku neboli yagé. Výmluvné jsou názvy dalších básní ve sbírce, například Meskalin, Kyselina lysergová či Rajský plyn; autor v nich opět vymítá ducha Naomi Ginsbergové, lamentuje nad iluzorností univerza, zakouší pocity tvůrčího zmaru i extázi z duchovního prozření a v psychedelickém proudu vědomí ze sebe nechává volně řinout vize, nářky, chvalozpěvy i obavy ze zániku smrtelného těla – aby k nám po šedesáti letech skrze ony širokodeché verše stále živě promlouval jeho duch. Básnická sbírka Kadiš a jiné básně (Kaddish and Other Poems), kterou Allen Ginsberg vydal v roce 1961 u Lawrence Ferlinghettiho v nakladatelství City Lights Books, obsahuje jeho básně z konce padesátých let (1958–1960) v již klasickém překladu Jana Zábrany. Čtyři dosud nepřeložené básně pak přeložil Bob Hýsek.... celý text
Literatura světová Poezie
Vydáno: 2020 , ArgoOriginální název:
Kaddish and Other Poems, 1961
více info...
Přidat komentář
výborná sbirka poezie pro všechny milovníky beatnické generace povinost nejen přečíst ale i vlastnit. Allen Ginsberg od překrásne basně kadiš věnované své zemřele matce až po další skvěle psychedelické básně psané pod vlivem ruznych omamných látkách skvěle navázal na svoji taky skvělou sbírku kvílení.
S tímto spisovatelem jsem se seznámila na hodině literatury při výkladu o Beat Generation. Po vyslechnutí příběhu o jeho životě jsem měla pokušení přečíst si něco z jeho děl. V knihkupectví jsem narazila na tuto knihu. Nelituji jediné minuty, kterou jsem věnovala jemu. Při čtení mi naskakovala husí kůže a přemýšlela jsem nad jeho dětstvím a dospíváním s duševně chorobnou matkou. Myslím si, že tohle nebylo mé poslední setkání s ním.
„Kterým směrem se bude otáčet slunečnice obklopená milióny sluncí?”
S Ginsbergem jsem se seznámil (jak asi většina lidí) skrz jeho „Kvílení”, jehož milování vypovídá o možná i malé, ale každopádně přítomné šílenosti čtenáře. Však byl jsem velmi připraven se prohlásit za šílence, jelikož mi „Kvílení” přišlo příliš lahodně roztěkané na to, abych jej nemiloval a často jsem se ke Ginsbergovi, vřeštícího „molochu!” vracel. Byl jsem tudíž velmi natěšen na „Kadiš” a mohu říct, že jsem velmi spokojen, však z poněkud odlišných důvodů, než jaké jsem očekával.
„Autem se nedá zajet do hrobu hlubokého šest stop přestože vesmír je mauzoleum dost veliké aby se do něho vešlo cokoli vesmír je hřbitov a já tady po něm chodím osamělý s vědomím že Apollinaire byl v téže ulici před padesáti lety jeho šílenství je skoro na dosah ruky... “
Ginsber je v „Kadiši” stále stejným, nespoutaným sprosťákem, jakým byl i v „Kvílení”. Ale přesto se mi zdá, že je „Kadiš” dílo více vyspělého autora. Některé pasáže, především pak ty, které pojednávají o jeho matce, jsou opravdu srdceryvné, plné pocitů, které jsem málokdy u Ginsberga zažil. Obecně mi přišlo, že je „Kadiš” ještě daleko osobnějši sbírka, něž „Kvílení”. Dostal jsem tudíž svou očekávanou šílenou básnickou sbírku, avšak zároveň mnohem víc. A je sice pravda, že jsem v „Kadiši” nenašel žádnou báseň, která by mne již napoprvé tak hluboce zaujala, jako například již zmiňována druhá část básně „Kvílení”, a některé básně nejsou tak dobré, jako jiné, přesto byl však byl můj obecný vjem „Kadiše” více než kladný.
Co dodat?
„Tuhle báseň dopíšu v příštím životě.”
Anotace to zase nafukuje, ale v momentech to není špatné, líbilo se mi to segmentování básní, kdy konec jedné navazuje názvem druhé. Jinak jde o hodně intimní poezii (a která není, že?), která je v mnoha chvílích možná až příliš nepřístupná "víš jak jsme tehdá tam dělali to" - to bez kontextu člověk prostě tápe ve tmě. Ale nebylo to špatné, nicméně, já když už čtu poezii, jsem asi rozežranější, takže spíš průměr.
Štítky knihy
Část díla
Autorovy další knížky
1990 | Kvílení |
1987 | Horoskop orloje |
1991 | Teplouš / Dopisy o Yage |
1967 | Obeznámeni s nocí |
1995 | Nahý anjel – antológia beatnickej poézie |
Upřímně nemohu mluvit, že by mě nějaké básně za srdce ani, že bych se nad tím pozastavoval. Spíše mi tato kniha opět připomněla onu svobodu, se kterou se básně dají psát a to jaký je Ginsberg velikán.