Kafka na pobřeží
Haruki Murakami
https://www.databazeknih.cz/img/books/39_/39121/bmid_kafka-na-pobrezi-pYZ-39121.jpg
4
2639
2639
Kafka Tamura, nejdrsnější patnáctiletý kluk na světě, se vydává na dlouhou cestu – obrazně i doslovně vzato. Odchod z otcova domu, putování i pokus o nový život je totiž metaforou vnitřní proměny. Osud je jako písečná bouře, co bez ustání mění směr. Odejde tam, kde ho nikdo nezná a ani nezkoumá, odkud se vzal. Začne pracovat v jedné knihovně pod dohledem pana Óšimy, svého rádce a kamaráda. Pozná slečnu Saeki, která žije ve vzpomínkách na tragicky zesnulého milence, okusí hodně bolesti i krásy.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2010 , OdeonOriginální název:
Umibe no Kafuka / 海辺のカフカ, 2002
více info...
Přidat komentář
Murakami nepíše vůbec špatně. Kafka se četl dobře a jednoduše, jen mi prostě žádná z postav nepřirostla k srdci a kniha mě nějak výrazně nezasáhla. Možná alespoň pan Óšima pro mě byl nejzajímavější postavou. Úmyslně jsem si před přečtením nezjišťovala, o čem vlastně kniha bude, aby mi spoiler nezkazil dojem, takže jsem byla překvapena sci-fi nádechem (i když teď vím, že Murakami sci-fi nepoužil poprvé). Nakonec mi to vlastně ani nevadilo.
Po přečtení kniha v člověku zanechá hodně nezodpovězených otázek, ocenila bych na některé znát odpovědi, i když to bylo Murakamiho záměrem.
Nejvíc se mi líbily části kolem událostí učitelky s dětmi na výletě a jejich pozdější prošetřování.
Moje prvé Murakamiho dielo. Zvláštny, exotický magický realizmus.
Čítalo sa to dobre, Murakami vie, ako udržať čitateľovu pozornosť. Závery kapitol v štýle "A v noci som uvidel ducha" však pokladám za prvoplánové a neoriginálne. Skutočne dobrý autor by mal podľa mňa prísť na zaujímavejší spôsob, ako donútiť čitateľa knižku nezavrieť a čítať ďalej.
Tešil som sa na Japonsko. Murakami mi ho poskytol mierou vrchovatou. Ale bola to len akási light verzia Japonska, predtrávená pre žalúdok západného čitateľa cez jeho kultúrne známe barličky. Prakticky jediné originálne Japonsko som našiel v jedálnom lístku postáv, ktorý autor vcelku vtipne uvádza zakaždým, keď ktokoľvek z hrdinov usadne k stolu.
Prvky magického realizmu, ktorými sa dielo hemží boli často fakt skvelé a pre mňa nové, no občas (hovoriace mačky) až príliš ošúchané. V jeden moment, mohlo to byť kúsok po strane 500, som mal toho všetkého už vážne vyše hlavy...
V každom prípade som rád, že som sa mohol zoznámiť s týmto snáď najúspešnejším súčasným spisovateľom. Ak budem mať raz náladu a chuť na polotovarové suši z bratislavskej donáškovej služby, určite si k nemu nejakú Murakamiho knižku znova otvorím.
Ze začátku jsem si chvíli říkala...no, nevím, jestli se mi to bude líbit....a čím déle jsem četla, tím víc se mi to líbilo. Kniha rozhodně stála za to, i když jí pro mě do plného počtu něco chybí. Je kontroverzní, surrealistická, zvláštní. Mé oblíbené postavy: pan Nakata(toho si budu pamatovat hodně dlouho), a pan Óšima.
"Člověk už se pomalu nenamáha cokoliv sem napsat, pane Okuro. Nevadí vám, když vám tak budu říkat, že?"
...
"Tolik komentářů vychvalující tuto knihu a tento by byl jen další. Nejsem dobrý ve vyjadřování svých myšlenek a už vůbec ne spisovatel, ale mužu říct, že to bylo výborné čtení."
...
"Tak hezký den, pane Okuro. Mám hodně práce."
Ten příběh patnáctiletého kluka, který uteče z domova, je docela zajímavý, čtivě napsaný, obsahuje i napínavé momenty, ale po přečtení ve mně zůstal pocit, který vůbec nemám rád: Co tím chtěl autor říci? Murakami zde nadhodil nějaké myšlenky, ale co s nimi, když mně osobně přišly jen jako berle pro podepření celého příběhu, aby se mu to celé nesesypalo jako domeček z karet. Na takovéhle hry já autorům neskáču. Nicméně nenudil jsem se, to je fakt a uvidím, co bude v nějaké jeho další knize.
Kniha, která nejde popsat pár větami... Musíte si ji zkrátka přečíst a věřím, že nebudete litovat... Každý si v ní může něco najít...
Naprosto pohlcená příběhem jsem dočítala poslední stránky. Číst tuto knihu nebylo vůbec jednoduché, význam vět, souvislosti ... dějové zvraty ... překvapivé pointy ... nakonec se musíme smířit s tím, že v příběhu je možné téměř vše a každý, kdo si ho přečte si z něj může odnést něco naprosto odlišného. Příběh je úžasnou kombinací fantasy, místy až hororu, erotických scén, a pak také (možná trochu překvapivě, protože jde o japonského autora) odkazů k západní filozofii (ale také evropské vážné hudbě).
Jak říká pan Óšima, náš svět je samá metafora.
" ... na světě existuje něco, čemu se říká ironie osudu. ... v řecké tragédii je to úplně základní pohled na svět ... hlavní úlohu přitom nesehrají slabé stránky hrdiny, ale naopak ty lepší. ... Lidi nezavlečou do tragické situace jejich nedostatky, ale právě jejich přednosti. Jen se podívej na Sofoklova krále Oidipa, toho nepřivede do neštěstí nějaká lenost, nebo hloupost, ale hlavně jeho odvaha a poctivost. V tom je právě ta nevyhnutelná ironie osudu."
Po přečtení prvních deseti stránek jsem věděl, že mě od Murakamiho čeká opět opravdová literární lahůdka. Díky jeho Norskému dřevu mě již nezaskočilo, že má patnáctiletý kluk vnitřní hodnoty, myšlení a postoje zralého člověka. Celá kniha je vlastně alegorie plná metafor. Podkladem jsou ovšem reálné příběhy několika hrdinů, jejichž osudy se mají někde protínat. Některé se protnou, jiné ne. Některé se protnou dokonce za jakousi oponou reálného života (na onom světě?). Bavila mě mnohoznačnost významu událostí, kdy si každý musí ten správný nebo alespoň autorem zamýšlený dosadit. Koncepčně je kniha do první poloviny tvořena zápletkou a od počátku druhé poloviny se odehrává postupné rozuzlení. V druhé části jsem si připadal jako před téměř hmatatelnou myšlenkovou sítí, jejíž spletitost tvořenou z příčin a následků nejsem schopen pochopit. Když už jsem měl pocit, že niť vede jednoznačně od jednoho uzlíku ke druhému mně nadohled, ukázalo se, že vede k úplně jinému. Nakonec jsem si přeci jen udělal svoji představu o celkovém tvaru té sítě. Je mi ale jasné, že někdo jiný splete celou síť do úplně jiné a přitom rovněž celistvé a smysluplné struktury. Snad právě v tom spočívá velké kouzlo této krásné knihy. Rozvolněnost možných závěrů o roli jednotlivých postav vede podle mého k tomu, že někdo může mít opravdu slečnu Saeki za matku Kafky, což samozřejmě poněkud kazí dojem z dobrodružství o jeho spolknutém spermatu; jiný může pokládat pana Óšimu za člověka spolčeného s „oním světem“, pana Nakatu za Charóna nebo samotného Kafku za zesnulého přítele slečny Saeki. Bůh ví, jak je to správně….
Tak já se asi většiny čtenářstva dotknu, ale i když trochu chápu, co se jim na knize líbilo, pro mě to byla vcelku rozvleklá slátanina. Nápad víceméně dobrý, ale ty fantastické prvky, "přehnané" postavy (i když s jejich představováním si autor pohrál dobře) a penis či sex snad na každé stránce mě prostě netáhly. Bohužel jsem měla problém to dočíst, přiměly mě k tomu snad jen sympatie k jediné postavě - panu Nakatovi. Jestli tohle je nejlepší, co Murakami předvedl, po dalších knihách asi nesáhnu - a už vůbec ne v tom rozpoložení, v kterém jsem četla tuto knihu.
Murakami psát umí, což o to, ale tenhle příběh se mi táhl jak suchý rohlík a nemohl jsem se dočkat konce, abych si spravil chuť jinou knihou.
ačkoli se mi zdál zpočátku název knihy zajímavý i divný zároveň, nakonec Murakami vysvětlil jeho obsah. Moc jsem sympatizovala s panem Nakatou až do chvíle, či kapitoly (17), kdy se potkal s Džonym Wolkrem - tuhle kapitolu jsem přečetla letem světem, nedokázala jsem číst o tom co se tam dělo.
KLetba, kterou si sebou nesl Kafka bylaopředena mnoha tajemstvími, kterým ne úplně 100% věřím...Ach ten Murakami
knihu mohu vřele doporučit! Murakami je svůj, má podivné názvy svých děl ale obsah v nich je velmi krásný.
Jedna z nejkrásnějších knih, co jsem poslední dobou četl. Už jen název, který se odvolává na Philippa Glasse a Franze Kafku (mé oblíbence). A pak už jen spousta nápadů, postav a dějů, které umožňují jakoukoli interpretaci. Já jsem si z toho vzal toho (Tamura), co hledá sebe sama a toho, co tvoří (Nakata) a chrání (Hošino) řád.
O čom sa nedá hovoriť o tom sa má mlčať . Dve, tri vety nemôžu vystihnúť atmosféru tejto knihy.
Dokonalost, prvních snad 400 stran jsem ani nedutala... pak pravda trochu zmatek, ale i přesto má příběh úžasnou atmosféru.. při scéně s omdlívajícími dětmi mi mrazilo a nemohla jsem ten obraz dloouho dostat z hlavy :) Vše tam tak perfektně sedne, plukovník Sanders nebo Džony Volkr? No, proč ne?
Když jsem vyprávěla děj, tak si okolí klepalo na hlavu- co že to je a proč tohle a proč tamto? Přitom já měla pocit naprostý samozřejmosti a divila se, čemu oni se tak diví :) inu, těžko popsatelný, to se prostě musí přečíst!
Asi nemám co bych knize vytkla. Sice bych si ji sama napřečetla, ale když už jsem ji dostala k narozeninám, tak jsem ji vyzkoušela a rozhodně nelituji. Místy jsem se hodně vcítila do postav, téměř každá z nich měla nějaký prvek, se kterým jsem se mohla ztotožnit. Rozhodně knížka, nad jejímž obsahem budu ještě nějakou dobu přemýšlet...
Byl jsem klukem,co mu říkali vrána,Ka(v)ka se jmenoval muj děda ... pro vás bez odpovědi,jde jen o mojí vzpomínku ? Někdy nedostanete na vše odpověd,ani v této knize :-)
Zkuste se zaposlouchat,když vítr fouká s listím ve větvích,věru jde o všední věc. Zkuste se jinak zaposlouchat,jako by to mělo být naposled. Vítr nejde nahmatat,uchopit,schovat si ho,ale cítíme ho,jak nás lechtá na tvář. Jako sny,které se nám zdají,stejně jako i Kafkovy. Víme,že tu jsou,jako ten vítr.
Zkuste poznat,třeba Pana Ošimu,co si vždycky začne točit s nějakou ze svých tužek,jež si s gumou na konci zlehka povihladí ofinu.
Zkuste Kafku na pobřeží,je zvláštní a moc fajn.
Autorovy další knížky
| 2005 |  Norské dřevo |
| 2012 | 1Q84: Kniha 1 a 2 |
| 2010 | Kafka na pobřeží |
| 2004 | Na jih od hranic, na západ od slunce |
| 2015 | Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování |
tato kniha se mi po přečtení ještě musela trochu " uležet "
Netvrdím že jsem pochopil všechny metafory,asi to tak má být...alespoň je nad čím přemýšlet. A za přemýšlení rozhodně stojí....