Ábel Sanchéz

28.07.2019

Kain dostal príliš veľa priestoru. Ábel je zredukovaný na štatistu, na obeť, ktorá nesie názov knihy či prinajlepšom na hlavnú vedľajšiu postavu. Veľa sme sa o ňom nedozvedeli. A tak Kaina nikdy v plnosti nepochopíme, ak nepochopíme aj Ábela - jeho výšiny a jeho tiene. Najmä jeho tiene.

12.12.2018

Starozákonní příběh Abela a Kaina je neobvykle strohý (16 veršů, pokud počítám správně) a pamatuji si, jak jsem jako mladý čtenář, odhodlaný se na věci dívat neotřele, byl neochotný k absolutnímu morálnímu odsudku Kaina – zdálo se mi zkrátka, že toho o něm nevím dost.
Unamunova verze je bohatší co do počtu písmen, ale kdovíjak do hloubky také nejde. To bylo zajímavé poznání – četl jsem Ábela Sáncheze jako ještě neplnoletý a měl jsem pocit, že se jedná o pečlivou a výstižnou analýzu člověka. Při dospělém čtení jsem spíš kroutil hlavou nad plochostí a schematičností, Unamunova novela nedosáhla propracovanosti jiných biblických adaptací (třeba Feuchtwangerova Jiftácha nebo Joba od Josepha Rotha) a zůstala opravdu daleko za portréty zla v člověku, které jsem v poslední době četl – při srovnání s Dostojevského Zápisky z podzemí nebo Orwellovou Aspidistrou mi bylo Unamuna skoro až líto.
Moudrá mi nepřišla ani autorova východiska. Že by člověk byl osudem předurčen ke zlu si nemyslím a tvrzení, že realizací zamýšleného zločinu se zbavíme neklidu ... no, mohli bychom se zeptat třeba Raskolnikova, co si o tom myslí.

Název Ábel Sánchez dostala novela proto, aby ukázala, že Joaquín se nedokáže definovat jinak než svým vztahem k němu. Pro mě byl ale Ábel stejně důležitou postavou. A stejně zápornou. Ábel o sobě mluví jako o Joaquínově příteli, téměř rodném bratru, ale v celém ději neudělá nic, čím by si toto označení zasloužil. K Joaquínovy se chová buď přezíravě (Prosím tebe, jak si můžeš myslet něco takového) nebo agresivně (A dost! Nic takového nebudu poslouchat!) a nepodnikne jediný pokus Joaquína pochopit nebo mu dokonce dát najevo, že vidí a oceňuje i jeho dobré vlastnosti (bylo by zajímavé vědět, co si o Joaquínovi opravdu myslí, ale tenhle aspekt příběhu Unamuna nezajímá, takže ani nemá smysl se to pokoušet odhadovat z textu). Joaquín tak nedostane svoje záchranné kolo a nevyhnutelně se topí ve vlastní zlobě a závisti.
Abychom si rozuměli: určitě nechci říct, že Joaquín je nevinná oběť necitlivého Ábela, to ne, je dospělý a za své činy odpovědný. Jen si myslím, že mnoho Kainů odhodlaných ke zločinu vyroste z Kainů, kteří o zločinu pouze uvažují (sní?). Jejich životní cesta by mohla být jiná, pokud by k nim někdo přistupoval s jemností. Pokud by je, například, někdo miloval jako sebe sama. Jenže to se nám, šťastným a bezstarostným Ábelům, moc nechce, my raději vyhledáváme společnost jiných Ábelů a další odmítnutí Kainové tak nacházejí smysl života ve své nenávisti, radikalizují se a naplňují svůj potenciál ke zlu.

07.03.2018

Apoštol Pavel píše, že všechno prospívá k dobrému těm, kdo milují Boha. Joaquín, hrdina knihy, jako by převracel tenhle výrok naruby - jemu nic k dobrému neprospívá. Biblického Kaina i sebe definuje jako člověka, na nějž Hospodin neshlédl se zalíbením. Svévolí Hospodina trpí, dohnán k závisti, nemůže uniknout. Lidské svobodě nedává prostor, nepřipouští ji. Cítí se být předurčen ke zlému, prožívá ve svém životě bolestivou zlobu a závist, jejímž prizmatem vnímá svět kolem sebe a proti níž marně bojuje. Sotva lze mluvit o jeho vlastním životě - sebe sama odvozuje od svého nenáviděného druha.

A připadá mi, že je to právě jeho slepota vůči sobě, co odsuzuje jeho boj k neúspěchu. Ne slepota vůči závisti, tu si uvědomuje. Ale nepoznává už v sobě nic jiného opravdu vlastního, na čem by mohl stavět, co by mohlo nenávist nahradit. Necítí se svoboden ji odmítnout. Kdo četl Na východ od ráje, tomu nemůže při Joaquínových úvahách nevytanout na mysli ono slavné "timšel".
Nejhorší z úskoků Zlého: přesvědčit nás, že bez svého hříchu jsme ničím, to on že utváří naši identitu a odřeknout se ho znamená stát se ne-sebou, ztratit svůj život.

Na postavách příběhu je zřetelně vidět, jak v druhých lidech a událostech nalézají to, co v nich nalézat chtějí - "každý cikán hádá podle sebe", abych použila autorova slova. Joaquín se mi zdá nejblíže vysvobození právě ve chvílích, kdy si prožije jiný pohled na realitu, kdy silou vůle nebo pod vlivem okamžiku, překypujících emocí, na chvilku odkládá své začarované předporozumění.

14.05.2017

Závist a nenávist stravují nitro hrdiny. Zoufale si to sám uvědomuje, brání se jim, ale je to naopak - nutkavá sebereflexe vycházející z chybných předpokladů je jejich katalyzátorem. Nemáš-li rád sám sebe, škodíš kainovsky lidem kolem. (Ti blízcí se mu vlastně - dost nepochopitelně - obětují.) Nese vinu i Ábel? A jaký bude jejich vnuk? Kniha vyvolává tolik otázek ...

12.10.2014

Ábel Sánchez je vyprávěním o temných zákoutích lidské duše. Pro Miguela de Unamuna, profesora klasické filologie, je typické používání námětů a motivů z bible a klasické literatury a nejinak je tomu u Ábela Sáncheze.

Stejně jako v jiných románech se i zde setkáváme s představou manželky jakožto matky. Objevuje se scéna inspirovaná Unamunovými zkušenostmi, jež mají kořeny ve spisovatelově osobní krizi. (Joaquín Monegro pocítí mateřskou lásku své ženy v okamžiku, kdy se rozhodne, že se jí svěří s tíživým problémem závisti)

Unamuno zde rozehrává hru nenávisti, hněvu, lásky a vykoupení. Joaquínovy negativní city se snaží vykoupit jeho vlastní dcera, která se rozhodne, že vstoupí do kláštera. Otec ale dceru prosí, aby se raději vdala za Ábelova syna.

Celý Unamunův text je zároveň fiktivní písemnou zpovědí Joaquína Monegra sepsanou pro jeho dceru.

Ve všech unamunových textech se opakuje to samé - hledání Boha, motivy z bible, žena jako matka, boj rozumu a citu, a téma lásky.