Kalif Vathek

04.10.2020

Příběh sám o sobě je prostý a v dnešní době příliš nezaujme. Jako horor to na mě nepůsobilo téměř vůbec, až na nějaké dva nebo tři momenty, které ve mě zanechaly překvapivě silný dojem, ačkoliv danou situaci si za týden už ani nevybavím. Stylem, jakým je to napsané jsem měl pocit, že je to pohádka - pohádka - trocha toho zabíjení - pohádka - pak trocha fantasy s magií, mýtické postavy a tak - a nakonec zase pohádka. Dokonce i morální ponaučení jak z definice pohádky se tu na konci najde. A že je to na pohádku docela brutální? Říkají vám něco bratři Grimmové?

V době vzniku ale věřím, že muselo jít o výjimečné dílo. Dnes by to mohlo fungovat snad jako povídka, kdyby se vyházelo množství vaty, která příběh zbytečně zamotává a nedělá ho zajímavějším.

Na to, jak je kniha krátká, obsahovala obrovské množství postav ve kterých jsem se ztrácel, i když jsem knihu přečetl ve velmi krátké době, abych je stačil zapomenout. Důvodem bylo i to, že se jedna postava chvíli označovala jménem, pak zase svým společenským postavením, pak zase svou rolí v rodině atd, takže chvílemi člověk myslel, že jde o tři samostatné postavy. I u samotného Vatheka jsem zpočátku měl tento stejný problém a to mi příjde trochu špatně.

Kdybych měl srovnat s knihou, která mi přišla podobná (ale která se mi líbila o hodně víc) nejbližší mi asi připadá Krysař Viktora Dyka.