Kaligrafie zlomu
Emily Itami
https://www.databazeknih.cz/img/books/48_/487647/bmid_kaligrafie-zlomu-CjD-487647.jpeg
4
102
102
Jakou cenu musí mladá Japonka zaplatit, aby mohla žít podle svých vlastních pravidel? Mizuki je matka v domácnosti. Má pohledného, pracovitého manžela, dvě rozkošné děti a krásný byt v Tokiu. Na první pohled dokonalý život, a přesto někdy přemýšlí, jestli se raději nevrhnout z balkonu než přetrpět další večer doma a věšet vyprané spodky manželovi, který s ní ani nepromluví. Tíživá rutina ubíjí a dusí poslední zbytky svobodomyslné, zcestovalé ženy, jíž kdysi bývala. A pak jednoho deštivého večera potká úspěšného restauratéra Kijošiho a spolu s ním znovu objeví svobodu, přátelství, vlastní hlas, chutě, vůně a elektrizující tep svého milovaného města. Život opět nabývá jasných barev a splnění dávných snů se najednou nezdá nemožné. Jenže s každým dalším dnem se Mizuki víc a víc otřásá půda pod nohama a je jasné, že až přijde zemětřesení, nezůstane kámen na kameni.... celý text
Přidat komentář
Kaligrafie zlomu je výjimečná svou prostou upřímností. Svým nepřikrášleným popisem jednoho obyčejného života v neobyčejném Japonsku si mě tato útlá knížka získala a držela od začátku do konce. Přestože jsem od knihy neměla zrovna vysoká očekávání - nebo snad právě proto - jsem naprosto spokojená. Japonsko mi jako obvykle sedlo.
Příběh není kdoví jaká invence - naprosto obyčejný počátek manželské nevěry, vzniklé na základě manželčiny touhy rozbít tu ubíjející životní všednost, vymanit se z rutiny a na chvíli zapomenout na to, že by se měla chovat spořádaně. To v zásadě není nic trestuhodného - matky v Čechách tuto krizi řeší vínem a čokoládou a opájí se vidinou, jak po mateřské opět nastoupí do zaměstnání. Ale hlavní hrdinka Mizuki je Japonka, od které se očekává, že se role matky a ženy v domácnosti (což jde ruku v ruce i po stránce etymologické) chopí s plným nasazením běžného firemního pracovníka - tedy že dětem a rodinnému životu obětuje každou buňku svého těla, každičkou myšlenku i každý bdělý moment svého života - a odměnou jí budiž pocit dobře odvedené práce, protože co víc by od toho chtěla? Takhle se rozhodla, takhle žije a má být šťastná! Co tedy Mizuki řeší? V zásadě to, že takhle šťastná není a rozhodně se jí nechce mít nálepku "spořádaná ženuška". Nic víc, nic míň. A v tom je celé kouzlo této knihy.
Od prvopočátku je jasné, že Mizuki se chce vymanit z šedi domácího života, ale zároveň nechce ublížit těm, které miluje. Tento rozpor nás provází každou stránkou, nehledě na to, jak je zrovna naštvaná na nevšímavého manžela, nebo jako moc jí zrovna vytáčejí její vřeštící děti. Její touha po svobodě (ať už míníme životní svobodu, nebo jen jeden večer strávený bez dětí) je tak hmatatelná, že nemůžete jinak, než prožívat tuto krizi spolu s ní - protože tenhle kolotoč povinností a odevzdanosti, navíc kořeněný japonskou zdvořilostí a nezbytnou maskou mírumilovnosti, by časem dohnal ke skoku z balkónu úplně každého [a ne, toto není spoiler ;) ].
Kniha je úžasnou sondou do země vycházejícího slunce, kde se moderní společnost snoubí s tradičními hodnotami. Muž má být živitel rodiny, v ideálním případě se udřít k smrti a zanechat rodině dobrou pojistku, protože jen tak ukáže, že se skutečně staral. Žena se má chovat podle jistého vzorce, ať už si zvolila kariéru nebo rodinu, musí se tomu plně odevzdat. Nesmí projevit sebemenší náznak pochybností, že by snad zvolila špatně a nesmí dát najevo, že by ji její volba absolutně nenaplňovala. (Nepochybuji, že upřímný nadhled některých Českých matek by kdejakou oddanou Japonku uvrhl do stavu kataplexie, nebo rovnou do mdlob.) V Japonsku totiž nezáleží na tom, zda jste muž či žena, protože absolutní odevzdání vaší práci je přece samozřejmé - co víc by člověk od toho života chtěl? - Inu, třeba i trochu toho žití!
Po stránce jazykové je to neotřelé, prolíná se zde typicky japonská slušnost veřejného vystupování s hovorovými výrazy, nářečím a vulgarismy soukromých konverzací, což je poměrně osvěžující.
Některé delší myšlenkové pochody mohou vyznít mírně kostrbatě, ale protože jde o vnitřní monology hrdinky, která nemá tak docela dokončené japonské vzdělání (a má tedy problém číst a psát), dodává to příběhu další vrstvu věrohodnosti a reality. Těžko říct, jak moc šlo v těchto případech o překladatelský záměr, ale z pozice čtenáře to navozuje správnou atmosféru.
Jako bonus vidím i přidaný slovník reálií z japonského kulturního a kulinářského života; je praktickým doplňkem, který zasvěcené potěší a tápající čtenáře navede.
Normálně by mi asi zápletka milostného trojúhelníku nestačila, ale na téhle knížce jsou skvělé ty japonské reálie a zasazení celého příběhu do japonské kultury. Autorka krásně popisuje pulzující Tokyo a střet mezi japonskými a západními zvyky. Věrohodně jsou tady popsané každodenní mateřské výzvy a uvadání manželského vztahu. Sedl mi autorčin humor a hloubání, jestli teda Tacuja nebo Kijoši. Na závěr přišlo i drama a až poté jsem pochopila dvojsmyslnost názvu.
Od této knihy jsem měla docela velká očekávání, ale nakonec knihu opouštím s průměrným hodnocením. A přitom si nemyslím, že je to chyba knihy, ale spíše u mne.
Na Kaligrafii zlomu si hodně cením toho jazyka, kterým je to napsané. Vytříbený a elegantní styl psaní, místy možná trochu komplikovanější a náročnější na pozornost, se tu překvapivě střídá s hovorovým a lehce vulgárním způsobem. Což je pro mne v japonské literatuře docela novinka. Ale vlastně příjemná, právě proto, že to bylo nečekané.
Líbilo se mi tu poznávat společenské postavení ženy-matky v Japonsku - jak to ta společnost vidí a jak moc je to odlišné od našeho vnímání. O to silnější to bylo vnímat to prostřednictvím hlavní postavy Mizuki, která se díky (nebo snad kvůli?) svému vzdělání a výchově v USA japonským tradicím a společenským standardům poněkud odcizila a do těch japonských konvencí se ne vždy dokáže trefit.
Také se mi líbila ta hořkosladká atmosféra, která vyplývá ze situace, v níž se Mizuki ocitá. V případě, že upřednostňujete příběhy s propracovaným a dynamicky se posouvajícím dějem, tady narazíte. Dějová linka je tu záměrně upozaděna, autorka se hlavně soustředí na myšlenky a emoce hlavní postavy - jedná se o lyrický příběh postavený na na vnitřním světě jednotlivce.
Tady ale nastává můj osobní problém s knihou. A schválně píšu osobní, protože moje hodnocení skutečně vychází z mého osobního prožitku. A ten nakonec nebyl příliš silný. Jde o to, že jsem se na hlavní hrdinku Mizuki neuměla vůbec naladit. Dané je to hlavně tím, že se Mizuki ocitá v situaci, která je pro mne prostě cizí a nemám s ní osobní zkušenost. Mizuki se ocitá v jakési krizi středního věku, kdy jakoby zapadla do bahna stereotypu a neví, jak z něho ven. A přitom vlastně objektivně nemá špatný život. Hledá rozptýlení, jak ten stereotyp rozbít. Na chvilku vypadnout z kolotoče své role poslušné manželky a všudypřítomné, vždy dostupné matky malých dětí. Manželství a mateřství je něco, co osobně neznám a nemám s tím zkušenost, a tak jsem se na hlavní hrdinku prostě neuměla emočně či myšlenkově napojit a blíže pochopit její strádání. To je pro mne pak zdrojem toho, proč jsem už ke konci jaksi ztrácela nadšení a hlubší zájem o příběh a proč je mé hodnocení průměrné..
Každopádně pokud je tohle něco, co vás v literatuře zajímá a láká, knihu obecně určitě mohu doporučit. Vůbec není špatná, to akorát já se nakonec nepotkala s tím obsahem, nic víc.
Asi jsem čekala něco trochu jiného, než jsem nakonec dostala. Mrzí mě, že dílo nebylo trochu obsáhlejší a nešlo víc do hloubky. Na druhou stranu bylo zajímavé prožívat určité chvíle spolu s Mizuki. Myslím, že myšlenky ženy, která se zasekne v bodě, ve kterém se zasekla hlavní hrdinka, byly podány velmi autenticky.
Už dlouho jsem nečetla nic tak příjemného, citlivě napsaného a poutavého. Skvělý jazyk, hrdinka, fakta z Japonska a zajímavé asijské zvyky tvoří dokonalé kombo.
Za mě skvělá kniha.
Tahle kniha je prostě buď a nebo. A já patřím do těch, kterým moc sedla. Hezky se mi četla, bavila mě i ta Tokijska odlišnost všedních dní a hlavně měla spád. Těšila jsem se na ní a nezklamala :)
Zajímavá studie ze života japonské ženy ....
Zdá se, že Mizuki nic nechybí .... ale ona nemá zájem o rutinní život a vzpomíná na dobu, kdy byla svobodná a rozhodovala sama o sobě ....
Najde rozptýlení ve vztahu s Kijošim .... a tak lépe snáší pocit inventáře ve své domácnosti ....
Jenže má závazky .... a život jí je připomene ....
" Žiju ve dvou světech a moje děti mohou být součástí pouze jednoho z nich ...."
Japonské autorky často píší o postavení ženy ve společnosti .... a tato prvotina určitě zaujme ....doporučím.
Kniha se mi moc líbila. Poukázala na problém, který je v Japonsku tradiční - postavení ženy v rodině a ve společnosti. Mluvit o nějaké rovnoprávnosti ve vztahu k mužům je čirá fantasmagorie.
Autorka také se zaujetím a láskou popsala prostředí Tokia, včetně různých tradic a zvyklostí jeho obyvatel. Hodně jsem se také dozvěděl o povaze Japonců.
Od zjištění, že tahle knížka má vyjít jsem se na ní moc těšila. Obálka je fantastická a děj knihy? Zpočátku jsem si říkala, že to nebude úplně to pravé ořechové. Asi záleží v jakém rozpoložení tuhle knížku čtete. Je to takové zamyšlení nad životem. O tom jak nás ubíjejí stereotypy všedního života a o úniku z reality. Nakonec jsem ráda, že jsem knížku dočetla. Hodně mně tam chyběla přímá řeč a přímý děj. Je to spíš takové vyprávění. Což ubírá knížce na zajímavosti a spádu. Jinak je to moc hezky napsané.
Co k tomu říct? Na knihu jsem se moc těšila - krásná obálka (ta byla prvním podnětem, proč sem po ní sáhla), japonské prostředí (díky Murakamimu pro něj mám slabost) a podle anotace atraktivní příběh…a nakonec musím přiznat, že největší dojem ve mě nechává ta obálka. Nečetlo se to špatně, to určitě ne, ale čekala jsem trochu hlubší vhled do japonské společnosti, ne jen tajný románek vdané, věčně nespokojené ženy. Ale jako takovéto lehké prázdninové čtení to funguje.
Místy docela vtipné, místy trochu popisné co se reálií týče, jednou či dvakrát i trochu dojemné. Ano, není to nic víc, než letmý pohled do života emocionálně nestabilní hrdinky, která se právě ocitla na určitém životním scestí a občas se pohybuje nebezpečně blízko hranice, za níž už by byla za blbou krávu. Ale jako lehké zábavné čtení na letní odpoledne je to vyhovující.
Knihu jsem ve třetině vzdal. Sledujeme hrdinku žijící úplně normální život matky dvou dětí a ještě k tomu poměrně nudně popsané. Ani japonských reálií moc není.
Je znát že to napsal člověk západu.
Ve svý podstatě nevim o co go...co by za to naše baby daly, kdyby si mohly bezstarostně žít, chlap věčně pryč co nepřekáží ale přitom vydělává takže ona si může žít v luxus věžáku a chodit do skleněný posilky...jenže rozežrankyně v Tokiu, co rostly na západě, holt chtějí víc. Chtějí pozornost a tak na chlapa ječí a čekají že tím pozná, že ho vlastně potřebuje a chce s ním být. Jenže kdo by byl s hysterkou že? Takže když se chlap logicky odtahuje a odcizí, jsou nas.raný zas...někdy se fakt stydím že jsem ženská twl.
Nevím, mně to přijde jako enorm snaha o západ. Pravá Tokijačka by se s něčím takovým nes.ala a byla vůbec ráda že má, co má. V Asii se zájmem, 4K videi a zprávami pohybuju kolem 13 let takže tak nějak vím jak se to tam má.
Tohle je znuděnej západní vzor, proto zklamání.
Na jednu stranu ho chce, na druhou chce být dobrou matkou úžasnou a mít jen svý děcka, takže je 90% knihy o tom jestli zvolí mezi .ukačkou s cizím nebo svýma děckama.
Čili kniha dneška, klasika. Furt dokola, rozežranost nuda a nevědět co dřív.
Já chtěla JAPONSKEJ vzor. Jejich život a zvyklosti, ne západní kur.ení se znuděných matek v zajištěný domácnosti takže pro mě tohle jsou fňuky rozežrané slepice, která rostla na západě.
Kdo se o Asii zajímá tak ví, že pro asijské matky a hlavně Japonky, mají-li lepší podmínky toho bydlení, je rodinný život a hlavně mateřství číslo jedna a svatbou se tomu muži zapřísahají takže tam vzhledem k tradicím tak nějak moc nelze po zápaďácku někoho potkat a vydrbávat se s ním jen pro požitek. To by ji brzo bavit taky přestalo a pak co? Zase fňuky po děckách, že vlastně ty jsou nej jejího života?? Ne takhle to tam nechodí, jsou oddány tomu až fanaticky (vemte si jen každodenní krabičky pro všechny se svačinkama jak maj vymakaný a dělaj to s chutí protože to je jejich prestiž, machrovačka jedna před druhou) proto mi to přišlo směšný.
A ten překlad?? Cunami, prací prášek proti zácpě...
Kaligrafie zlomu mě na první pohled zaujala svou obálkou, ze které je hned jasné, s jakou kulturou se v knize setkáme.
Japonsko je jedna z mých oblíbených zemí, i když jsem ji nikdy nenavštívila. Ale po přečtení tohoto románu, jako bych tam byla.
Mizuki je žena v domácnosti. Má dvě děti, pracovitého manžela, byt v Tokiu a zdá se, že vede dokonalý život. Jenže večer uléhá do postele k manželovi, který se na ni ani nepodívá, funguje jako automat (vaří, pere, uklízí)…
Občas ji napadne, že by přelezla zábradlí balkonu a skočila.
A pak ji osud do cesty zavane Kijošiho. A Mizuki zas objeví kouzlo lásky, svobody, Tokia a svůj vlastní hlas.
Emily Itami popisuje Zemi vycházejícího slunce kouzelně - barvy města, staré a nové tradice, davy lidí, rozkvetlé sakury. Vyhledávala jsem si fotografie všech zmíněných míst a čtení jsem si moc užívala, i když ne vždy bylo veselé.
Mizuki i další postavy působily neskutečně reálně. Všechno to bylo opravdové, upřímné a na autorčinu prvotinu obdivuhodné.
Kaligrafie zlomu
Vnútorný boj ženy medzi tým, čo by mala chcieť a čo v skutočnosti chce. Žiadna feel good romantika. Ale aj tak krásny príbeh zamilovanosti. Uveriteľný, nesentimentálny, elektrizujúci.