Kaligrafie zlomu
Emily Itami
https://www.databazeknih.cz/img/books/48_/487647/bmid_kaligrafie-zlomu-CjD-487647.jpeg
4
87
87
Jakou cenu musí mladá Japonka zaplatit, aby mohla žít podle svých vlastních pravidel? Mizuki je matka v domácnosti. Má pohledného, pracovitého manžela, dvě rozkošné děti a krásný byt v Tokiu. Na první pohled dokonalý život, a přesto někdy přemýšlí, jestli se raději nevrhnout z balkonu než přetrpět další večer doma a věšet vyprané spodky manželovi, který s ní ani nepromluví. Tíživá rutina ubíjí a dusí poslední zbytky svobodomyslné, zcestovalé ženy, jíž kdysi bývala. A pak jednoho deštivého večera potká úspěšného restauratéra Kijošiho a spolu s ním znovu objeví svobodu, přátelství, vlastní hlas, chutě, vůně a elektrizující tep svého milovaného města. Život opět nabývá jasných barev a splnění dávných snů se najednou nezdá nemožné. Jenže s každým dalším dnem se Mizuki víc a víc otřásá půda pod nohama a je jasné, že až přijde zemětřesení, nezůstane kámen na kameni.... celý text
Přidat komentář
Návrat do Japonska jak se patří. S jistotu můžu říct, že za poslední tři roky se japonská literatura vyhoupla na piedestal toho, co čtu. Zamilovala jsem se do těch křehkých, všedních avšak neobyčejných příběhů, které plynou v jiném, magickém časoprostoru a citovém rozpoložení. Tak jednoduché, a přitom nádherné. Lidské, jak jen Japonci umí být. Knihy útlé a přece obsáhlé myšlenkami, emocemi a životními osudy s nezaměnitelnou atmosférou.
Na tuhle knihu jsem se těšila půl roku, a přitom ji komentuji až rok a půl po přečtení. Možná lenost, možná ustálení v mysli, až pak ve slovech. Myslím, že japonská literatura je přes prostotu příběhů pro náročnější čtenáře, protože pochopit, vnímat a ocenit je ta jejich hloubka, kvalita a hodnota. Popravdě jsem ani nečekala, že by ta kniha měla vyšší hodnocení, ostatně jako celá japonská literatura, protože ji lidi prostě jen nedokážou porozumět. Procítit a pochopit to umí málokdo, to už jsem si za tu dobu, co to čtu, všimla, ale ty knihy nejsou špatné jen proto, že to lidem v záplavě dnešní překombinované literatury není dost. On život v realitě většinou není tak akční, krásný, ohromný a atraktivní jako v knihách. Proto čteme, jasně, ale to pravé umění je podle mě skromný, normální, přirozený, reálný příběh, který neumí nikdo napsat tak, jako Japonci. Nedokážu si představit, že by něco takového napsal autor z jiné země, japonské literatuře se nic nepodobá a musíte to mít v sobě, to se nedá naučit ani napodobit a můžete to buď milovat, nebo nenávidět.
Je to příběh o obvyklém častém stereotypu rodiny, manželů, který i já vidím kolem sebe denně. Je to v podstatě smutný, strohý příběh, ale s humorem podaný, který zajímavě, s nadhledem a upřímností poodkrývá skutečnost dnešních životů, a je jedno, jestli v Čechách, Japonsku nebo Americe. Tenhle příběh mě přiměl přemýšlet, jak by to vlastně mělo a mohlo být správné a stále jsem nevěděla, jak bych chtěla, aby skončil. Vždycky mě donutí přemýšlet o sobě, o životě. Běžná realita spousty lidí kolem nás, o které netušíme my a někdy snad ani oni. A autorka tu skvěle vystihla tu nijakou, táhlou, plytkou, nicotnou a rezignovanou náladu a pocity a prostředí malosti, bezvýznamnosti, přesto naději, touhu a odvahu vymanit se a najít ztraceného sám sebe.
Japonská literatura holt není o podrobné psychologii postav, detailních popisech skutečností a obrovské vášni, s tím do toho už musíte jít, je to strohé, úderné, nepřímé, filozofické, většinou mají slova úplně jiný význam a možná ve výsledku ani nejde o to, jak je to napsané, ale co se tím chce říct, a stačí jim k tomu pár slov a vět, kde je nutno číst mezi řádky a přemýšlet o tom, což určitě není pro každého. Ale jakmile do toho dokážete procitnout, objevíte svět tak jedinečný, výjimečný, ohromující a fascinující, ze kterého se vám nebude chtít zpět.
Příběh odehrávaný v Tokiu v Japonsku a částečně v New Yorku, kde byla rok Mizuki na výměnném pobytu u kamarádky Cassie. Naučila se tam cizí jazyk, angličtinu a převzala nějaké jejich zvyky, které jsou v Japonsku pro ženu nemyslitelné a ve světě normální. Začala tam zpívat v klubech a chtěla být zpěvačkou.
Vrátila se do Japonska, seznámila se s Tacuem se kterým má nyní dvě děti. Dceru Eri 10 let a syna Aki 4 roky. Z manželství se stala rutina. Tacuo dělá od nevidím do nevidím. Ona je hospodyňkou na plný úvazek. Své děti miluje nade vše. Ale opravdu chtěla tohle? Celý den jen u plotny a donekonečna skládat haldy prádla?
Manžel po příchodu z práce kouká na televizi nebo roluje na telefonu příspěvky. Je s ní v pokoji, ale jakoby ji neviděl. Mizuki neví, kdy naposledy ji vyslechnul nebo pohladil.
Náhodně potkává může Kijošiho. Najednou je svět barevnější, protože ji poslouchá, směje se jejím vtipům, věnuje ji svou pozornost, skládá komplimenty. Která žena by tomu alespoň na chvíli nepodlehla? Jenže přichází zemětřesení, Mizuki je s dětmi v metru. Po tomto incidentu balancuje svůj vztah k dětem, k manželovi, k životu a ke Kijošimu.
Příběh se odehrál v Japonsku, ale mohl by být v jakémkoliv státu, nahlédnout do manželství, která mají několik roků za sebou. Je to o kompromisu ale i o tom dát najevo druhému alespoň sem tam vědět, vím, že tu jsi a není to samozřejmost. Miluju Tě zní hezky i po 10 a více letech.
Tohle trochu sklouzlo po povrchu.
Manželství, nevěra, děti, práce a nakonec zemětřesení. To je asi vše.
Do tehle knizky jsem se nemohla vubec zacist. Lakalo me tema o stereotypech japonske spolecnosti. Cekala jsem lepsi psychologii postav i pribehu. Od milostneho pribehu jsem cekala vice vasne. Ale tak treba to tak v Japonsku proste maji.
Je to sonda do moderniho zivota, kde se stale misi velmi tradicni hodnoty. A jazykovou strankou knizky je to o dost tezsi. Styl psani mi moc nesedl a premira japonskych vyrazu tomu take nepridalo a opravdu me furt nebavilo listovat do slovnicku.
Knihu jsem vzala do ruky s nepatřičným očekáváním - myslela jsem, že to bude ponor do zatuchlých rigidních společenských a rodinných vazeb Japonska, něco objevného. Ale bylo to banální a nudné. Prostě love story. Asi by se mohla odehrávat téměř kdekoli jinde v dostatečně bohatém státu. Japonci jsou ve svých projevech jistě výrazně rezervovanější, ale to je tak vše, co se nad rámec popisované manželské nevěry dovíte. Jo, vlastně jedna věc mě zaujala - opravdu je znalost angličtiny tak prestižní? To si zkusím někde ověřit.
Japonská kultura je tak zvláštní! V této knize se s ní seznamujeme prostřednictvím Mizuki, která roli ženy v domácnosti, kdy téměř svého manžela ani nepotkává, nese velmi těžce.
Nečekejte žádnou divočinu, ale jen pomalé vyprávění. Ani přímá řeč se tu moc nepoužívá. I tak je to ale zajímavá sonda do života a pocitů jedné ženy.
Moc se mi libilo, ze je roman jakoby jiny, japonska kultura byla hodne zajimava a nepochopitelna casto. Kazdopadne mi vadil vizual, hrozne spatne se mi to cetlo, mozna to na me melo moc nahusteny text, ale uplne jsem se ztracela a musela jsem se hrozne na cteni soustredit, abych udrzela pozornost
Knihu jsem četla v rámci knižní štafety, kdy jsem byla třetí v pořadí a jedna předchozí čtenářka to na straně 80 vzdala. Takže jsem byla velmi skeptická, obzvlášť, když mě prvních několik stran nijak nezaujalo. Rušila mě japonská slovíčka, kterých je v knížce opravdu mnoho a nejsou ani zvýrazněna třeba jiným fontem. Až někdy v poslední třetině knihy jsem si všimla, že je na konci knížky slovník. To už mi ale bylo jedno, protože mě příběh pohltil a já jsem se začetla.
Kniha o stereotypu japonské společnosti, začínající nevěře japonské ženy, která má na první pohled vše - krásné bydlení, zdravé děti, pohledného, úspěšného manžela. Jenže pro něho se stala neviditelnou a to ji ubíjí. Potká úspěšného restauratéra a její život je díky němu zase o něco veselejší.
Zajímavé přiblížení života jedné mladé japonské rodiny, ale asi jsem čekala od knihy víc.
Zvláštní příběh v jeho obyčejnosti. Jiný, hlubší pohled na japonskou společnost. S chutí jsem si knihu přečetla.
(Odstavce, jakými způsoby Japonci vyjadřují ne" jsou zajímavé, a pro nás, v Evropě, nepochopitelné.)
Sice jsem měla očekávání od příběhu úplně jiná, ale nakonec jsem velmi spokojená i tak.
Ukázka stereotypu japonské rodiny, japonské společnosti, postavení ženy v domácnosti, rutina manželství a do toho románek, ze kterého se podlamují kolena.
Možná jsem čekala trochu víc vášně, ale takhle to vlastně bylo reálnější.
Zkrátka náhled do běžného života a myšlenek jedné Japonky, podané trochu ironicky, trochu melancholicky, ale hlavně opravdově. Je to spíše lehčí čtení, ale já jsme si to moc užila.
Za mě hezký, krátký příběh o ,,normálním běžném životě" japonské ženy, matky, manželky. Nic co nadchne ani, ale ani neurazí. Za mě musím dát ale hvězdičky dolů za hromadu japonských slov. Knihu jsem četla jako e-pub a bylo opravdu zdlouhavé hledat význam slova na konci knihy.
Vnútorný boj ženy medzi tým, čo by mala chcieť a čo v skutočnosti chce. Žiadna feel good romantika. Ale aj tak krásny príbeh zamilovanosti. Uveriteľný, nesentimentálny, elektrizujúci.
Kaligrafie zlomu je výjimečná svou prostou upřímností. Svým nepřikrášleným popisem jednoho obyčejného života v neobyčejném Japonsku si mě tato útlá knížka získala a držela od začátku do konce. Přestože jsem od knihy neměla zrovna vysoká očekávání - nebo snad právě proto - jsem naprosto spokojená. Japonsko mi jako obvykle sedlo.
Příběh není kdoví jaká invence - naprosto obyčejný počátek manželské nevěry, vzniklé na základě manželčiny touhy rozbít tu ubíjející životní všednost, vymanit se z rutiny a na chvíli zapomenout na to, že by se měla chovat spořádaně. To v zásadě není nic trestuhodného - matky v Čechách tuto krizi řeší vínem a čokoládou a opájí se vidinou, jak po mateřské opět nastoupí do zaměstnání. Ale hlavní hrdinka Mizuki je Japonka, od které se očekává, že se role matky a ženy v domácnosti (což jde ruku v ruce i po stránce etymologické) chopí s plným nasazením běžného firemního pracovníka - tedy že dětem a rodinnému životu obětuje každou buňku svého těla, každičkou myšlenku i každý bdělý moment svého života - a odměnou jí budiž pocit dobře odvedené práce, protože co víc by od toho chtěla? Takhle se rozhodla, takhle žije a má být šťastná! Co tedy Mizuki řeší? V zásadě to, že takhle šťastná není a rozhodně se jí nechce mít nálepku "spořádaná ženuška". Nic víc, nic míň. A v tom je celé kouzlo této knihy.
Od prvopočátku je jasné, že Mizuki se chce vymanit z šedi domácího života, ale zároveň nechce ublížit těm, které miluje. Tento rozpor nás provází každou stránkou, nehledě na to, jak je zrovna naštvaná na nevšímavého manžela, nebo jako moc jí zrovna vytáčejí její vřeštící děti. Její touha po svobodě (ať už míníme životní svobodu, nebo jen jeden večer strávený bez dětí) je tak hmatatelná, že nemůžete jinak, než prožívat tuto krizi spolu s ní - protože tenhle kolotoč povinností a odevzdanosti, navíc kořeněný japonskou zdvořilostí a nezbytnou maskou mírumilovnosti, by časem dohnal ke skoku z balkónu úplně každého [a ne, toto není spoiler ;) ].
Kniha je úžasnou sondou do země vycházejícího slunce, kde se moderní společnost snoubí s tradičními hodnotami. Muž má být živitel rodiny, v ideálním případě se udřít k smrti a zanechat rodině dobrou pojistku, protože jen tak ukáže, že se skutečně staral. Žena se má chovat podle jistého vzorce, ať už si zvolila kariéru nebo rodinu, musí se tomu plně odevzdat. Nesmí projevit sebemenší náznak pochybností, že by snad zvolila špatně a nesmí dát najevo, že by ji její volba absolutně nenaplňovala. (Nepochybuji, že upřímný nadhled některých Českých matek by kdejakou oddanou Japonku uvrhl do stavu kataplexie, nebo rovnou do mdlob.) V Japonsku totiž nezáleží na tom, zda jste muž či žena, protože absolutní odevzdání vaší práci je přece samozřejmé - co víc by člověk od toho života chtěl? - Inu, třeba i trochu toho žití!
Po stránce jazykové je to neotřelé, prolíná se zde typicky japonská slušnost veřejného vystupování s hovorovými výrazy, nářečím a vulgarismy soukromých konverzací, což je poměrně osvěžující.
Některé delší myšlenkové pochody mohou vyznít mírně kostrbatě, ale protože jde o vnitřní monology hrdinky, která nemá tak docela dokončené japonské vzdělání (a má tedy problém číst a psát), dodává to příběhu další vrstvu věrohodnosti a reality. Těžko říct, jak moc šlo v těchto případech o překladatelský záměr, ale z pozice čtenáře to navozuje správnou atmosféru.
Jako bonus vidím i přidaný slovník reálií z japonského kulturního a kulinářského života; je praktickým doplňkem, který zasvěcené potěší a tápající čtenáře navede.
Normálně by mi asi zápletka milostného trojúhelníku nestačila, ale na téhle knížce jsou skvělé ty japonské reálie a zasazení celého příběhu do japonské kultury. Autorka krásně popisuje pulzující Tokyo a střet mezi japonskými a západními zvyky. Věrohodně jsou tady popsané každodenní mateřské výzvy a uvadání manželského vztahu. Sedl mi autorčin humor a hloubání, jestli teda Tacuja nebo Kijoši. Na závěr přišlo i drama a až poté jsem pochopila dvojsmyslnost názvu.
Od této knihy jsem měla docela velká očekávání, ale nakonec knihu opouštím s průměrným hodnocením. A přitom si nemyslím, že je to chyba knihy, ale spíše u mne.
Na Kaligrafii zlomu si hodně cením toho jazyka, kterým je to napsané. Vytříbený a elegantní styl psaní, místy možná trochu komplikovanější a náročnější na pozornost, se tu překvapivě střídá s hovorovým a lehce vulgárním způsobem. Což je pro mne v japonské literatuře docela novinka. Ale vlastně příjemná, právě proto, že to bylo nečekané.
Líbilo se mi tu poznávat společenské postavení ženy-matky v Japonsku - jak to ta společnost vidí a jak moc je to odlišné od našeho vnímání. O to silnější to bylo vnímat to prostřednictvím hlavní postavy Mizuki, která se díky (nebo snad kvůli?) svému vzdělání a výchově v USA japonským tradicím a společenským standardům poněkud odcizila a do těch japonských konvencí se ne vždy dokáže trefit.
Také se mi líbila ta hořkosladká atmosféra, která vyplývá ze situace, v níž se Mizuki ocitá. V případě, že upřednostňujete příběhy s propracovaným a dynamicky se posouvajícím dějem, tady narazíte. Dějová linka je tu záměrně upozaděna, autorka se hlavně soustředí na myšlenky a emoce hlavní postavy - jedná se o lyrický příběh postavený na na vnitřním světě jednotlivce.
Tady ale nastává můj osobní problém s knihou. A schválně píšu osobní, protože moje hodnocení skutečně vychází z mého osobního prožitku. A ten nakonec nebyl příliš silný. Jde o to, že jsem se na hlavní hrdinku Mizuki neuměla vůbec naladit. Dané je to hlavně tím, že se Mizuki ocitá v situaci, která je pro mne prostě cizí a nemám s ní osobní zkušenost. Mizuki se ocitá v jakési krizi středního věku, kdy jakoby zapadla do bahna stereotypu a neví, jak z něho ven. A přitom vlastně objektivně nemá špatný život. Hledá rozptýlení, jak ten stereotyp rozbít. Na chvilku vypadnout z kolotoče své role poslušné manželky a všudypřítomné, vždy dostupné matky malých dětí. Manželství a mateřství je něco, co osobně neznám a nemám s tím zkušenost, a tak jsem se na hlavní hrdinku prostě neuměla emočně či myšlenkově napojit a blíže pochopit její strádání. To je pro mne pak zdrojem toho, proč jsem už ke konci jaksi ztrácela nadšení a hlubší zájem o příběh a proč je mé hodnocení průměrné..
Každopádně pokud je tohle něco, co vás v literatuře zajímá a láká, knihu obecně určitě mohu doporučit. Vůbec není špatná, to akorát já se nakonec nepotkala s tím obsahem, nic víc.
Asi jsem čekala něco trochu jiného, než jsem nakonec dostala. Mrzí mě, že dílo nebylo trochu obsáhlejší a nešlo víc do hloubky. Na druhou stranu bylo zajímavé prožívat určité chvíle spolu s Mizuki. Myslím, že myšlenky ženy, která se zasekne v bodě, ve kterém se zasekla hlavní hrdinka, byly podány velmi autenticky.
Už dlouho jsem nečetla nic tak příjemného, citlivě napsaného a poutavého. Skvělý jazyk, hrdinka, fakta z Japonska a zajímavé asijské zvyky tvoří dokonalé kombo.
Za mě skvělá kniha.
Štítky knihy
Japonsko anglická literatura japonská literatura japonská kultura manželská krize Tokio milostný trojúhelník
Kaligrafie zlomu
Od této knihy jsem dostala přesně, co jsem očekávala, takže velká spokojenost. Vzbudila ve mně dost emocí a můžu rozhodně doporučit. Matka v domácnosti, která přemýšlí o svém životě, jestli je to to, co chtěla a zda se raději nevrhnout z balkonu. Líbil se mi i lehký humor, který přidával na čtivosti.
Z příběhu jsem se dozvěděla i dost japonských reálií, např. práce od nevidím, do nedivím, škola od čtyř let nebo stálá hrozba před zemětřesením (Tokio).