Kámen a bolest
Karel Schulz
https://www.databazeknih.cz/img/books/92_/92026/bmid_kamen-a-bolest-kBr-92026.jpg
5
473
473
Svým posledním dílem, románem Kámen a bolest, vytvořil někdejší člen Devětsilu jedno z vrcholných děl české historické prózy. Líčí v něm osudy velikána renesančního umění Michelangela Buonarottiho a zároveň podává monumentální a mnohostranný obraz dramatických střetů epochy, která se např. v postavě fanatického kazatele Savonaroly láme od smyslného pozemšťanství renesance k mystickému vytržení baroka.... celý text
Přidat komentář
K tomuto vrcholnému, historickému románu mě přivedl kdysi dávno můj tatínek. Spolu s osudy jednoho z nejvýraznějších renesančních umělců, jehož všestranná tvorba měla klíčový význam pro další vývoj světového umění, podal Schulz sugestivní obraz dramatických konfliktů dějinné epochy a věrohodně postihl tragický patos závěru renesance. Román zajímá přední místo nejen české, ale i evropské prózy. Úžasný čtenářský zážitek.
Kniha přečtena ještě v době, kdy jsem četl zásadně od začátku do konce bez přerušení, až do nočních, někdy i ranních hodin.
Rozečetl jsem v září tuto knihu a nepřízní fakulty a mimořádně obtížného zkouškového období, které do sebe pojalo hned tři z nejtěžších zkoušek studia právnického, dočítám ji nyní, koncem ledna. Bylo to tedy poměrně dlouhé a třebaže absence času byla objektivní překážkou čtení, přeci na mě kniha, nevlídná tvář Davidova, dosti nepříznivě shlížela a já se styděl. Jsem tedy velice rád, že to mám konečně z krku. Teď už si David může čumět jak chce.
Je to famózní kniha. Jeden z nejkrásnějších (míněno doslova – jedná se o estetickou krásu) románů co jsem vůbec kdy četl. Je to naprosto fantastický text, opravdu je. Tak tedy pár poznámek.
Že prý se Schulzovi vyčítalo, že nezvládl románovou formu. Je-li to pravda, jeví se mi tato kritika vcelku opodstatněná. I přes délku textu nevytane člověku při čtení na mysl zrovna slovo "román". Jedná se spíše o sérii obrazů, či sousoší – a mám pocit, že to ve vztahu k tématu bude patrně úmyslné. Kniha je neuvěřitelně statická. Nenarazíte v ní takřka na děj, narazíte jen na výjevy, které se chronologicky střídají, ukazují vývoj času z jednoho bodu do druhého, tomu však děj říkat nelze. Je to jen posloupnost.
Každý jeden presentovaný obraz má vlastní charakter, je dokonale stínován, sahá do hloubky. Vykreslit jej ovšem trvá – odtud ta strnulost. Každý obraz má dominantu a ta dominanta své specifikum. Jakési epiteton constans – skřehotavý hlas skřehotavého mnicha, či klepající se ruce Sixtovy, kterého straší ve snách podivný obr Lorenzo il Magnifico. Neustále se opakující fráze, donekonečna opakovaná charakteristika toho kterého obrazu, té které postavy, toho kterého miniaturního děje, který se podařilo dostat na plátno. Je to možná trochu unavující čtení. Unavující, ale velkolepé, krásné. Schulzův jazy a cit neuvěřitelným způsobem popisují famózní dílek historie světa, obalený zhruba kolem života jednoho velkého umělce – ale jen zhruba. Ve skutečnosti má kniha širší záběr. Myslím, že sotva tak třetina knihy se odehrává v přímé přítomnosti Michelangelovy. Autor nepojímá jednoho známého umělce, který hovořil s duší kamene, autor pojímá celou jeho dobu, a nejen osudy Florencie, ale osudy celých království, osudy Evropy. Při čtení, naprosto kouzelném, člověk se neubrání lítosti – pětina. Vznikla pětina těchto obrazů, zbytku se nedočkáme. A přitom už ta pětina je zkrátka velkolepá.
Umělcův jazyk a cit je zkrátka ohromující. Dovolím si skor závěrem odcitovat jednu scénku, která se obzvláště dotkla mého srdce. "Oč lepší by bylo nyní sedět doma a číst Senecu, popíjet chlazené víno, a ne to bankéřské, ledabylé, trpké víno, ale víno opravdové, labužnicky vybírané, dobře kořeněné a připravené, víno vhodně zvolené, neboť každý večer pro svoji chuť potřebuje víno jiné a zvláštní, popíjet, lehce hladit lesklou srst chrta umdlenou rukou a číst." Já se vám omlouvám, ale tahle scéna, tenhle jemně a dokonale vytříbený obraz, je mi rájem na zemi. Prostě ohromující. A takových scén je tam samozřejmě víc. Hned úvodní kapitoly, ještě před narozením umělce, kapitoly, v nichž "zatím tři muži nesli na [Sixtův] rozkaz smrt do Florencie.", vůbec mě nejvíce z celé knihy snad bavil titánský souboj Sixta a Lorenzem.
To mne přivádí k poslední obecné poznámce. Kniha není dokonalým obrazem reality, je jen její nedokonalou, ale snad upřímnou, reflexí. Přeci je ohromující, jak dobře se autorovi podařilo mimo jiné vystihnout právě jednotlivé papeže, včetně zvěrstva jehož se počátkem knihy dopouští papež Sixtus IV., pánům Braitovi, Dacíkovi či Vodičkovi, kteří se pokoušeli v době jejího vzniku, o cenzuru, respektive úplný zákaz této knihy, navzdory. Kniha naštěstí přetrvala – na rozdíl od jejího autora.
Nádhera, moci se přenést do Itálie té doby, tak dramatické a plné zvratů, plné takovým množstvím významných jmen... Nejvíce se mi líbila linka Michelangelova příběhu, poprvé jsem se dověděla o muži jménem Savonarola... Občas jsem u takto komplexního díla upadala do módu "čtu, ale nevím co", ale po chvíli jsem byla opět "vytažena" do příběhu, který mě tak fascinuje. Úžasné a už teď se těším, že se ke knize někdy znovu vrátím.
Velká část knihy (především v jejím začátku) není bohužel tak úplně o Michelangelovi. Vytváří spíše jakýsi kontext jeho života, když popisuje, co všechno se na přelomu 15. a 16. století v Itálii událo. Tyto pasáře nejsou moc zajímavé, ani moc nevtahují do děje (srovnám-li to třeba s Hugovými Bídníky), v případě popisu následků válek je text i dost nechutný. Jediné, co se mi z těchto částí líbilo, byl příběh Savonaroly, o kterém jsem se taky rád něco dozvěděl (poté, co jsme ve Ferraře na hlavním náměstí s překvapením narazili na jeho pomník). Oproti tomu pak ale stojí pasáže věnované Michelangelovi, které jsou tak geniální, že musím knihu (i přes zmíněné kritické připomínky) hodnotit nejvyšším počtem hvězd, a říkám si, že je velká škoda nedokončení původně plánované pentalogie.
Je to takový románový vzor. Udržet si povědomí kdo-je-kdo je umění nejen u Agathy Christie, ale i v tomto románu. Než jsem se pustil do čtení, a to je už hrozně dávno, to jsem ještě studoval grafické techniky na II. stupni LŠU, tak jsem už měl za sebou jistý historický exkurs do renesanční Itálie, alespoň co se týká všeho kolem tehdejšího umění.
A tuto knížku není možné číst po pár listech, po kapkách. Musí se přečíst na jeden zátah. Já tomu obětoval dva víkendy, to abych ji přečetl dvakrát a lépěji porozuměl.
Ta obsáhlost je možná na škodu, autor se snažil zasáhnout co největší prostor kolem Mistra. Jako když se ptáčník trefuje brokovnicí do hejna s projektily na drobné ptactvo.
Tím pádem je Michelangela v díle méně než slibuje anonce.
Je to prostě něco jiného než dnešní přímočaré životopisy, které jisté aspekty života taktně pomíjejí. A proto to za přečtení stojí! Dávám plus!
Už léta v téhle knize lisuju kytky a čekám, kdy na ni přijde ten pravý čas.
Moc krásné a strašlivé zároveň, renesance vyprávěná takovým barokním způsobem. Je dobré číst naráz, v ponoření, v člověku se to jakoby rozlije, ten duch a ten pocit, tak mi to připadá. Škoda, že autor nemohl pokračovat, přečetla bych to do posledního písmenka.
Je to výborný historický román. Umná kombinace expresivity, patosu a erudice. Nebudu dál psát o samotném obsahu a dojmu z něj, o tom již jiní napsali dost. Mně mimo jiné zaujala výtečně provedená typografie, a to u vydání z roku 1983 (ČS). Oldřichu Hlavsovi se podařilo jednoduše, ale přitom trefně svou typografií vystihnout náladu i expresivitu jazyka, potažmo celého díla. Zároveň takovou nenuceností, nenápadným moderním fontem (v kombinaci s černobílými celostránkovými obrazovými detaily děl Michelangela) podpořil celkový notně modernistický ráz románu. Jedna z nejpovedenějších typografických prací Oldřicha Hlavsy.
Stanete se kamen a bude do vas tesáno. Mozná na vás na konci dýchne že z vás nezůstalo nic, nebo že vás kdosi zanechal v neůplném tvaru, jenže souhrn těch chodeb, cestiček a jizev už vám nikdo neodpáře. Je na každém z nás jak se v podobných labyrintech potom zorintujeme a dokážeme s nimi vycházet. Kniha umlčí i naučí mluvit.
Je to takový náš zázrak
Těžko hodnotit. Rozhodně krásná literatura, krásný košatý jazyk. Asi nejhodnotnější dílo, které jsem poslední roky četla. Navíc Michelangela a jeho práci bezmezně obdivuju, ale chce to odpočatého čerstvého čtenáře a číst v zátahu. Já to četla po pár stranách jedním okem po nocích a nebylo to ono.. ztrácela jsem se v nekonečných odbočkách, květnatých metaforách i v množství postav. Holt středověká Itálie plná mocných rodin, městských států, vzájemných půtek o moc a papežství. Bohužel Buonarroti je jen jedna z postav, vrcholné jsou pasáže opisující jeho uměleckou vášeň, cit pro kámen, ale je zde i spousta hluchých míst, která děj neposouvají. Poslední dobu čtu jednohubky, tak mi tohle plnohodnotné menu dělalo problém. Chce to trénink.
Nesporně kvalitně napsáno. Ale já se v postavách ztrácela, o mnohých jsem si musela přečíst nejprve životopis, takže to bylo rázem lepší, dokud nenastoupily další a další postavy, takže opět nejprve studie; a tak to šlo až do strany 250 a dál to nešlo. Mrzí mě to, protože některé pasáže byly skvělé, Michelangelovo pojetí o kamenu prostě krása. Ale převládaly zdlouhavé pasáže, byť psané krásným, květnatým jazykem a určitě lze říct, že se jedná o umělecké dílo.
Možná se k této knize vrátím, ale asi nenastal ten správný okamžik, kdy bych knihu četla s větším nasazením.
Málo Michelangela, příliš mnoho jiných postav, asi jsem neměla na tuhle knihu trpělivost. Čekala jsem něco jiného. Tolik opakování a rozvláčnosti mě ubíjelo. Škoda.
"Víš, to je veliké tajemství pokory," zní ze tmy šeptavý mnichův hlas. "Veliké tajemství. Vše, co nám sestřička bolest dá, a ta nás má tak ráda, že je vždy s námi, máme snášet s láskou a odevzdaností. A pak všechno utrpení člověka se prommění v dokonalou radost."
Čistá literární nádhera. Kniha samotná je psána krásným a květnatým jazykem, který potěší každého náročnějšího čtenáře, zároveň i do detailu popisuje nejen život samotného Michelangela, ale i atmosféru doby a politicko náboženské pozadí. Dialogy s Da Vincim jsou pak naprostým vrcholem, který nám dává nahlédnout do samotného nitra zdejších literárních postav. Na konci ve mě toto dílo zanechalo sladkobolný pocit toho, že podobné monumentální eposy se dnes již bohužel nepíší... Pokud ano, budu rád za každý tip zdejších čtenářů.
Úžasně monumentáln dílo, které je dnes už i svědectvím o době svého vzniku a tehdejší literatuře. Je neuvěřitelné, jak obrovská erudice za knihou stojí, jak obrovské studium pramenů a do jak neskutečných podrobností Schulz zná dobu, o které píše. Dnes už to má archaický jazyk a redaktor by knihu upravil, učesal, možná i někde lehce upravil děj nebo sled kapitol. Schulz je megaloman a trošku byla asi i grafoman, každopádně ale nelituji, že jsem si knihu přečetla. Jde o úžasně obsáhnou historicko fresku. Jména, místa i děj jsem si velmi užila. I přes ten šíleně archaický jazyk mi nakonec bylo vlastně potěšením číst o místech a historických osobnostech, které znám.
Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.
Když jsem před lety odcházel ze zkoušky s panem profesorem Papouškem, cítil jsem za jeho výrok, že "mé znalosti literatury jsou bídné", křivdu. Po letech si říkám, že bych mu měl zajít poděkovat, díky němu jsem se totiž na Kámen a bolest vrhl. Když mi název této knihy předhodil jako záchrannou otázku, byl jsem tabula rasa. Takže děkuji, pane profesore.
Nenápadná kniha, která mě po otevření vyděsila počtem stran. Biblový papír klame. Fabule obsáhne asi patnáct let Michelangelova života, což stihne díky syžetovým skokům mezi kapitolami a občas i uvnitř nich. Z toho také vyplývá, že občas má kniha až kronikářský ráz, což byly části, které mě spíše nudily. Dlouhé výčty jmen, titulů, rodů, sporů, vztahů byly sice zajímavé z hlediska doplnění mezer z dějepisu, jinak ale knize spíše uškodily. Druhou věcí, kterou dlouhá fabule přináší, je také velké množství postav, ve kterém jsem se občas ztrácel, protože některé postavy nám jsou známé jen z vyprávění jiných postav a je to trochu matoucí. Z hlediska formy je ještě zajímavé Schulzovo nadužívání větných ekvivalentů, s tím jsem se setkal poprvé. Zároveň si velmi rád hraje s využíváním vůní a barev v nezvyklých slovních spojeních, čímž vyvolává velmi zajímavé konotace (ametystová půda, červený sen slunečního paprsku apod.). Poslední, co stojí z jazyka za zmínku, jsou repetice, kdy některé pasáže působily skoro až jako poezie. Ve spojení s až lyrickými popisy krajin, měst nebo i situací tato "prozaická" anafora/epifora nebo chcete-li echo, vyvolává dojem, že čteme staré klasiky, kteří si s výstavbou svých textů hráli celá léta.
Hlavní postavou knihy není Michelangelo, za hlavní postavu považuji kámen samotný. Ve chvíli, kdy Schulz popisuje vnímání soch, obrazů, architektury nebo jen surových kamenů očima Michelangela, cítil jsem, jako bych tam sám byl a kámen ke mně mluvil, cítil jsem ho, vnímal. Nejen dotekem, ale poznával jsem jeho minulost i budoucí potenciál.
Vypraveč je sice erformový, nicméně splývá s postavami, čehož autor docílil jejich vnitřními monology. Právě proto čtenář nemá pocit klasického vypravěče. Jedna z věcí, které mě na knize bavila nejvíce, byly pře o umění, popřípadě myšlenky samotného Michelangela. Život k němu z jeho pohledu nebyl příznivý (haha), ale on byl hnán něčím větším, touhou uniknout, přesáhnout a obsáhnout obyčejné tady a teď, což se snažil prezentovat svým uměním, ve kterém je dobře vidět jeho vývoj jakožto unikátního uměleckého tvůrce.
Trochu mě mrzí nedořešené vztahy mezi Michelangelem, da Sangallem, Machiavellim a Granaccim. To však plyne plyne z toho, že Schulz své opus magnum nedopsal, což je obrovská škoda.
Vrcholem díla je pro mě kapitola Noční host, respektive její finále, kdy Michelangelo hovoří s da Vincim, který se mu snaží vysvětlit, proč nejsou nepřáteli. Toto je jedna z knih, které budou mít v mé knihovně vždy pevné místo.
„Člověk! To je váš objev! To jste zbožštili! Ale já neznám nic tragičtějšího, co dosud
vyšlo z rukou božích, než je člověk!"
Poznámka k Legensovi: podle mého jsou snižováni současníci Michelangela jenom proto, že takto se na ně díval mrzout Michelangelo; autor tuto stránku Michelangelovy osobnosti přímo neukazuje, pouze právě v jeho vztahu k ostatním lidem (a k sobě). Trudnomyslnost a "přísný" pohled na druhé jsou v knize patrny především v jeho vztahu k da Vincimu; právě z tohoto důvodu mě osobně mrzela nedokončenost díla. V této souvislosti doporučuji "Deník Michelangela blázna" od Rolanda Cristofanelliho, které popisuje celý M. život, nikoliv pouze dětství a mládí bez možnosti pochopit koncept Schulzova zamýšleného celku.
Pročítám si všechny pozitivní komentáře na tuto knihu, souhlasím se všemi, je skvělé, jak jednotliví čtenáři nacházejí různé klady v této knize. Nebudu zde tyto klady znovu uvádět, opakuji, že jsem si jich dobře vědom a tuto knihu mám velmi rád. Nicméně si dovolím ubrat jednu hvězdu z následujících dvou důvodů (jedná se vlastně o jeden důvod - vyzdvižení kladu jedné postavy tím, že je popsána jiná postava negativně bez ohledu na to, jaká tato postava v historii skutečně byla):
1. Dehonestace Girolama Savonaroly. Jakoby zde autor vytvořil tuto postavu cíleně jako protipól ke zdůraznění nesmírně sympatického fra Timotea. Opravdu si historický Savonarola zasloužil, aby byl takto negativně vylíčen? Pokud vím, tak dominikáni se k Savonarolovi dodnes hlásí. Dle mého názoru kdyby se svou reformou aspoň částečně uspěl Girolamo Savonarola, nenastoupil by po několika letech Luther.
2. Vyzdvihování Michelangela tím, že jsou snižováni jeho současní ostatní umělci. Byl jsem ve Florencii a schválně jsem tam vyhledával díla autorů, kteří jsou v knize Kámen a bolest kladeni na druhořadou, ne-li ještě horší pozici, a byl jsem překvapen. Zkuste se třeba podívat na Googlu na sochy Pietra Torrigiana. Je to nádherná směs expresivity a realizmu. Při tom v Schulzově knize je vylíčen jako primitiv, který byl pouze schopen Michelangelovi zlomit nos. Nebo se třeba podívejte na Googlu na obrazy Francesca Granacciho. Máte z nich dojem, že si opravdu zaslouží, aby byly postaveny jako negativní protipól ke zdůraznění Michelangelovy geniality?
Chvíli mi trvalo, než jsem si zvykla na autorův květnatý styl psaní, ale za chvíli už jsem ho brala jako samozřejmost. Tu jednu hvězdu jsem strhla za až přílišné zabíhání do detailů, které nejsou dle mého nározu vůbec podstatné a obyčejný čtenář je stejně brzy zapomene. Tyto detaily zbytečně ubíraly knize na čtivosti a naopak přidávaly na těžkopádnosti. Jinak ale doporučuji přečtení.
Štítky knihy
křesťanství renesance výtvarné umění životopisné, biografické romány sochařství Itálie Michelangelo Buonarroti, 1475-1564 Medicejové rozhlasové zpracováníAutorovy další knížky
| 1983 |  Kámen a bolest |
| 1974 | Peníz z noclehárny |
| 1943 | Princezna z kapradí |
| 1941 |  Prsten královnin |
| 1966 | Blázen před zrcadlem a jiné prózy |
Tak..na tuto knihu jsem narazila čistě náhodou, protože jsem projížděla knihy, které četl uživatel, co mě ohodnotil a uvědomila jsem si, že tohle byl skvost v naší knihovně. Četla jsem ji nějak..v roce 1978.
Bohužel, všechno si člověk nemůže pamatovat, že? Ale tak nějak to bylo. To jsem byla na mateřské dovolené.
Podle toho to zvažuji.
Z té knihy jsem byla úúplně paf. Strašně se mi to líbilo. Opravdový skvost.
A říkala jsem si, že si ji přečtu ještě jednou.
Bohužel, kniha je pryč a tak těžce vzpomínám na všechny knihy, co jsem četla.
Když to nemáte na očích, těžko se vzpomíná.