Karen
Ana Teresa Pereira
Ana Teresa Pereirová, současná portugalská spisovatelka pocházející z Madeiry, vstoupila románem Karen (2016) do mezinárodního povědomí. Jeho bezejmenná protagonistka a vypravěčka, mladá malířka, se jednoho rána probudí v neznámém domě, obydleném cizími lidmi, kteří s ní zacházejí, jako kdyby tam žila odjakživa. Postava se krok za krokem seznamuje v novém prostředí se svou rolí, kterou jí přiřklo okolí, a sžívá se s ní. Nenápadně se odklání od svého domnělého původního já, až se její prvotní život začne vytrácet. Je však otázkou, zdali tu nějaký jiný život dříve vůbec byl. Ana Teresa Pereirová nechává čtenáře v nejistotě, zda jsou líčené události jen výplodem fantazie duševně choré vypravěčky, anebo zda se hrdinka stala obětí spiknutí či tajemných okolností. Doslov překladatelky Anny Tietzové odhaluje řadu narážek na literární a filmová díla a seznamuje s postupy, kterými se Ana Teresa Pereirová dobírá nevšedního tvaru a tajemné atmosféry tohoto díla, za něž autorka obdržela jako první žena cenu Oceanos určenou pro portugalsky píšící autory.... celý text
Přidat komentář
Neobyčejně plodná portugalská autorka a u nás prakticky neznámá. Do sebe zavinutý příběh, spíš vyprávěný přes obrazy a asociace než přes situace. Doslov Anny Tietzové, zvící třetinu knihy a dovysvětlující zdroje a inspirace. Pro mne kniha nejvíc připomíná Woolrichovy detektivky a Rebeku/ Mrtvou a živou Daphne Du Maurier. Díky za doporučení, Škuchu.
Bom dia.
Jelikož umím ronaldovsky, rozhodl jsem se, že s podívám na to málo co se k nám přeloží, ale raději jsem se měl podívat třeba na hrnec, nebo traktor. V tomhle díle se jedna čmafíta probudí a není ten stejný člověk jako předešlého večera. Toto se mi stává dost často o víkendech. Na rozdíl ode mě se čmafíta probudí do bytu, kde není puštěná plotna, spálenej hrnec a poblitá koupelna, takže vyrazí očekovat okolí. Má nějakýho nabíječe, služky a hezkej barák, takže si nestěžuje, drží kušnu a přemýšlí o svém minulém životě. Trochu jsem doufal, když se hlavní hrdinka jmenuje Karen, že dojde k nějakému drama, jakože třeba půjde do Starbucks a pak tam po obsluze začne házet kelímky nebo se vykadí na pokladnu, ale bohužel, nic dalšího se v podstatě nepřihodí. Z velmi neoriginálního nápadu tak vznikne jen stylistické cvičení na téma "tohle nejsou moje gatě a kde to jsem?" a já si jdu dát další Negroni.
Tak tohle mě bohužel spíš minulo, četl jsem to ale dost zběžně a ve spěchu. Při četbě jsem si vzpomněl na skvělý film Alaina Resnaise Loni v Marienbadu. Jinak cením edici, která se snaží přicházet i s experimentálnějšími romány a díly portugalsky psané literatury. Jen mě ten příběh moc nezaujal a ty četné aluze na film a literaturu působily spíš rušivě, i když chápu, že to má v ději své místo, a že to byl záměr. Ale i tak je to pěkný kousek do Lusobrazilské knihovny. Své čtenáře si Karen určitě najde. Kdybych měl hodnotit, byly by to asi silnější 3 nebo slabší 4 hvězdy. Nechávám ale bez hodnocení. Možná se totiž ke Karen ještě někdy vrátím.
Karen
útle, ale mnohovrstevnaté dielko.
o žene, ktorá sa po páde do vodopádu zobudí v Kareninom doráňanom tele, v dome s domnelým manželom-spisovateľom, ktorý otvorene prizná, že si ju zobral pre peniaze, ktoré má zdediť. Ana Teresa Pereira stavia na mystériu straty pamäti a necháva na čitateľovi, aký príbeh číta. Za mňa jedna pasáž, ktorá mi celú vec objasnila. v prvej a poslednej kapitole nám ATP premieta film Biele noci takto: ...pak závěrečný zápas mezi mladou ženou v bílém habitu a mladou ženou v červených šatech...Kdysi jsem si myslela, že všechny příběhy jsou jeden jediný, zápas mezi dobrým a padlým andělem, a vždycky na pokraji propasti. Ale byl tu i druhý příběh, o dívce, která se zamiluje do muže v domě prostoupeném stínem jiné ženy.
Karen je tak výsledkom boja. A ktovie, čo sa vlastne prihodilo pri vodopáde? A možno je ten vodopád len alegóriou svadobného závoja, a strata pamäti inotají iné straty? A prečo Karen miluje práve červenú? Ktohovie?