Karneval paměťových buněk
Karel Šíp
https://www.databazeknih.cz/img/books/39_/391091/bmid_karneval-pametovych-bunek-LaJ-391091.jpg
3
85
85
Oblíbený moderátor a bavič Karel Šíp s nadhledem sobě vlastním představuje témata, která ho zajímají, o kterých debatuje se svými televizními hosty nebo jež vyplavila zákoutí jeho paměti. Dočtete se například, jaké geny zdědil po svém tatínkovi, jakou hodnotu má autogram nebo proč mu řidiči ukazují zdvižený prostředníček. Soubor myšlenek doplňuje několik písňových textů a také humorné ilustrace výtvarníka Jiřího Slívy.... celý text
Přidat komentář
Vlastní hlas v audioverzi pomohl, vyvolal představu Karla Šípa vtipkujícího v dialozích, rychle reagujícího; tam je pevný v kramflecích. U knížky mi nevadí nesystematičnost, ale, je mi líto, nepřišla mi příliš chytrá. Autor někde objevuje dávno objevené nebo pitvá dokonalé, obrazné vyjádření a sráží ho zpátky do konkrétna, což mi přišlo dětské, prvoplánové. Stejně ho ale mám docela ráda, to je jasné.
Jak podotýká sám autor: "Nečekejte ucelený myšlenkový proud, ... nečekejte tedy ani veselé historky z natáčení ... "
Jedná se o různé postřehy a názory, které autorovi "káply do noty", jsou vtipné, bystré, inteligentní. Ostatně tak vlastně pan Šípa známe. Mně se to líbilo.
(jsem zvědavá, zda i mně se s přibývajícími lety budou vybavovat tak podrobné detaily z dětství, nějak tomu nevěřím)
Posloucháno jako audiokniha a rozhodně nejsem zklamána. Jedná se o krátké úvahy a zamyšlení na různá témata. Není to třeskutě vtipné, ale některá zamyšlení úsměv vyvolají.
Trochu nerozumiem sklamaniu v ostatných komentároch. Autor predsa sám hneď v úvode píše, že nejde o žiadne vtipné historky z natáčania, ale že ide o úvahy o tom, čo ho napadá a leží mu v hlave, o krátke spomienky z jeho života, o komentáre udalostí, ktoré ho zaujali atď. A presne taký je obsah, väčšinou vážny, skôr na zamyslenie než na zasmiatie. Pre mňa bolo fajn vidieť tu aj inú polohu pána Šípa. Obzvlášť oceňujem dopis Shakespearovi - skutočne zaujímavé fakty. A ani tie v ktoromsi hodnotení kritizované hudobné predely v audioknihe neboli zas tak strašné. Tí, čo boli tak ako ja vďaka svojim deťom nútení hodiny počúvať detské pesničky Uhlířa a Svěráka (a vďakabohu za ne!), už sú na ”uhlířovky” zvyknutí a isto (tak ako ja :)) poznajú mnohé aj naspamäť. Za mňa teda ok.
ˇ"Šípoviny" v pořadu Všechnoparty mám ráda. Těšila jsem se na knížku vtipnou a plnou humoru, ale nic takového jsem v ní nenašla. Vnímám ji jako smutnou autobiografii. Chvílemi jsem nemohla uvěřit, že čtu knížku z pera "baviče".
Bohužel zklamání, i když jako moderátora mám Karla Šípa velice oblíbeného a viděl jsem většinu jeho úžasných Všechnopárty!
Audioforma. Čteno autorem to docela jde. Pár vzpomínek, pár úvah, nic zvláštního. Občas se trefí, občas se trochu mýlí, když si něco vykládá po svém. Otřesný je hudební doprovod. Jak předěly, tak celé písně. V televizi mu to jde líp.
Očekávala jsem něco jiného, více vtipu a humoru. Asi moje chyba, možná si knížku přečtu znovu bez očekávání. Život není zřejmě žádná legrace.
Zklamání - a dost velké. V knize jsem nenašel prakticky nic, co by mě zaujalo, upoutalo. Jak Karla Šípa v TV celkem můžu, tak kniha je v podstatě o ničem. Samotná témata nejsou ničím zajímavá stejně jako autorovy myšlenky s nimi spojenými. Je to nezáživné a co mě na Šípovi snad nejvíc zklamalo - z celé knihy čiší jakási malost, pomlouvání, hloupé narážky a celkově jakýsi zaprděný a negativní postoj k okolnímu světu. Netvrdím, že takový Šíp musí nutně být, ale tady to na mě koukalo z téměř každé stránky. Humor téměř nulový, texty jalové a dopis Shakespearovi hloupý. Takhle špatné jsem to opravdu nečekal, dokonce jsem uvažoval o odpadu.
Karla Šípa mám rád, ale často tak napůl. Ať už jde o jeho scénky, písňové texty nebo o jeho moderátorství, většinou nemám nic proti a dobře se pobavím, nicméně objevují se i ty momenty (nejčastěji tedy ve scénkách), kdy Šíp sklouzává k velmi jednoduchému, lacinému lidovému humoru, kterému se nedá málem ani usmát, natož zasmát. V téhle knize tu slabší stránku zastupují zejména několikrát opakované "vtipné" narážky na homosexuály a spolu s nimi různé dvojsmysly, které měl autor potřebu navíc vysvětlit v závorkách, aby čtenářům došly. Je to škoda, protože tím Karel Šíp shazuje sám sebe. Ale navzdory tomu je můj výsledný dojem z Karnevalu paměťových buněk dobrý, a to hlavně zásluhou kapitol, kterým takřka není co vytknout - například skvělého fejetonu o psaní deníčku.
Za mě velké zklamání... Hrdinné přepisování Charty 77, rýpání do Bedřicha Smetany a jeho tvorby a vrcholem všeho naprosto neuvěřitelně hloupý dopis Shakespearovi. Šíp staví v dopise jakousi konspirační teorii, že Shakespeare neměl s divadlem nic společného a někdo jen náhodně využil jeho jména (navzdory prokazatelným faktům, například historickému zápisu z roku 1592, kdy byl dramatikem Robertem Greenem právě aktivní divadelní autor Shakespeare obviněn z plagiátorství při psaní divadelních her) a zmiňuje pouze jeho z divadelního hlediska nic neříkající rodinné záznamy ze Stratfordu nad Avonou. Naprosto přitom přehlíží důkazy o Shakespearové působení jako principála herecké společnosti (a to přesto, že existuje důkaz z roku 1594, kdy je o něm zmínka v účtech královské kanceláře jako o principálu společnosti Služebníci lorda komořího, v roce 1603 udělil Jakub I. Shakespearovi a jeho společníkům tzv. "formalin patent", potvrzený Velkou pečetí Anglie – ze Společnosti lorda komořího sa stala divadelní Společnost králova). Úsměvné je též tvrzení, že by Shakespeare nikdy nezvládl napsat za svůj život všechna svá díla. William Shakespeare napsal v rozmezí let 1589 - 1613 (tedy za 24 let) celkem 37 her, to jsou v průměru ani ne 2 hry za rok (vzhledem k tomu, že Shakespearova společnost potřebovala celkem pochopitelně ročně několik premiér a mnohé hry byly objednávány přímo mecenáši k různým příležitostem, nebylo to v té době nijak závratné autorské tempo). Celkem bych doporučil p. Šípovi, aby si přečetl pár knih o alžbětinské době a nečerpal jen ze senzacechtivých článků v bulváru. Možná by se dozvěděl, že hry, které Shakespeare napsal, nepatřily jemu, nýbrž tomu, kdo jejich sepsání a uvedení platil, což byli mecenáši a majitelé jeho divadelní společnosti, tedy lord komoří a král), proto je nemohl William Shakespeare ani zahrnout do své závěti. Takže ... shrnuto, podtrženo: naprosté minimum humoru a spousta nesmyslného rýpání do těch, kteří se už nemohou bránit. No nic moc. Vlastně spíš nic, než moc...
Bohužel jsem čekala trošku víc, pro mě je kniha zklamáním. Spíše než o humor se jedná o úvahy, které někdy až hraničí s "rejpavostí". Zaujala mě nejvíce kapitolka o Shakespearovi.
Ano, čekala jsem, že to bude ve stylu veselé příhody z natáčení. Jedná se však o úvahy na různá témata, někdy až dost abstraktní. Lze tam najít typický šípovský humor, ne prvoplánový, ale spíš takový lehce skrytý. Možná, kdybych poslouchala audioknihu vyprávěnou přímo autorem, pobavila bych se víc.
Od Karla Šípa jsem čekal víc. V úvodu knihy se zmiňuje o humoru, který jsem tam bohužel nenašel. Jde spíše o úvahy. Zaujala mě pouze ta s Shakespearem :-)
Karla Šípa si vážím, a ačkoliv je název knihy dobrý a výstižný, humor jsem tam navzdory předmluvě nenašel; dvě až tři zajímavé myšlenky mi na celou knihu bohužel nestačily, a jinak to bylo vesměs i nudné čtení. I vybrané texty písní v knize mi přišly slabší... kniha pro mě byla zklamáním. Snad příště.
Humor Karla Šípa mám moc ráda, a tak jsem se velmi dobře bavila u jeho povedené knihy.
Autorovy další knížky
| 2021 |  Do hrobu si to nevemu |
| 2018 | Karneval paměťových buněk |
| 1992 | Ententýky dvě hmoždinky aneb To lepší ze Šípa a Uhlíře |
| 2022 |  Krotitel splašených myšlenek |
| 2012 | Bavič |
Dá se říci, že se Karel Šíp pokusil napsat delší fejetony, v nichž vzpomíná své dětství, kdy mu bylo šest let, dále vypráví o žádostech o tanec, kterých byl svědkem v tanečních kavárnách, v nichž vystupoval jako hudebník, o tatínkovi karbaníkovi, který od rozehrané hry nikdy neodcházel, o tom, jak na filmové škole psal maturitní práci o Vojtěchovi Jasném, jak v roce 1977 přepisoval v práci text Charty 77, který mu svěřily kolegyně, protože uměl psát na psacím stroji nejrychleji z baráku, jak se pokoušel psát si deník, jak v roce 1963 zaskakoval jako baskytarista neumětel bez znalosti not v barové kapele, následuje úvaha o tom, co je a není kýč, fiktivní dopis Williamu Shakespearovi o jeho totožnosti, zamyšlení o hodnotě autogramu, o slavení státních svátků, o kategoriích majitelů řidičských průkazů, o podivné logice ustálených rčení a o korupci (co se má dávat za pozornosti dobrým lékařům). Knihu doplňují čtyři písňové texty.