Karpatské hry
Miloslav Nevrlý
https://www.databazeknih.cz/img/books/33_/336841/bmid_karpatske-hry-uFX-336841.jpg
5
240
240
Karpatské hry jsou ze všech knih Miloslava Nevrlého nejoblíbenější. Putování divokými rumunskými horami si poutníci ozvláštňují hrami, které mohou hrát sami se sebou. Hra na poutníka s lehkým srdcem, Hra na zelenou propast času, Hra na veselou skromnost – každá se hodí pro jiné pohoří a jinou náladu. Každá je někam vede, doslova i obrazně. Putují ve slunci i dešti, lehce, bezstarostně. Hry jsou psány překrásnou češtinou. Úplně přirozeně je čtenář vtažen do horské přírody nedotčené civilizací a bezděčně přijímá i autorovy bohaté vědomosti o ní. Poprvé vyšly Karpatské hry v roce 1981 jako průvodce pro vysokohorské turisty. Další lidé si z nich však opisovali celé kapitoly, vydávali se s nimi do Rumunska nebo hráli karpatské hry na svých cestách kamkoli jinam. Knihu nebylo možné koupit v knihkupectvích, přesto ji z opisů nebo z brožovaných vydání pro skauty znají desetitisíce čtenářů.... celý text
Přidat komentář
Podruhé bych ji nečetla, sice hezké popisování divoké přírody, ale já raději zažívᡠna vlastní kůži
Jedna z nejlepších knih, kterou jsem kdy přečetl. Pokud beru jenom pouze hry, které se odehrávají povětšinou na čtyřech stránkách, tak minimalně na každé dvoustránce najdete nějaké zamyšlení, moudro, nebo doporučení, které opravdu dává smysl. Krásně popsané pravdy, kterými by se měl řídit každý tůlák.
Rumunske hory jsou nádherné a děkuji ti bratříčku, že jsi mě je touhle knihou připoměl.
"...jediným omluvitelným důvodem pro psaní takových knih, by měla být jen touha dělat lidi lepšími, pomáhat jim objevit to, co je v nich dobré." A to sa autorovi stopercentne podarilo. Nemyslím, že by kohokoľvek táto kniha nechala chladným a ničím v ňom nepohla. Plakala som túžbou odísť okamžite do hôr, najlepšie práve rumunských Karpát, ktoré ma už dávno priťahujú. Ale napísané je to tak skvele, tak skvele, že pri čítaní niekedy stačilo zavrieť oči a preniesť sa tam, kde som fyzicky nemohla. Vďaka za túto knihu, pán Nevrlý.
Hluboce lidské, filosofické a pravdivé vyprávění o životě, které přemýšlivého člověka nemůže nechat chladným a zanechá v něm příjemnou brázdu. Měl jsem k dispozici zkrácenou verzi, obsahující pouze samotné hry.
Použiji autorův styl oslovování a říkám: Tohle byl opravdu velký zážitek, bratříčku! Poetický cestopis rumunskými Karpaty let dávno minulých. Od salaše k salaši, od ohně k ohni... Věřím, že tato kniha ovlivnila a stále dokáže ovlivňovat lidské životy. Jen se k vám musí dostat v pravou chvíli. Možná, kdyby mi kdysi padla do očí místo Kerouacových Dharmových tuláků, byla by má cesta čistší, méně trnitá.
"Třetího večera jsem za tmy sešel z pastvin a přespal pod stromem. Ráno po třech slunečných dnech mlha a déšť. Otlačená záda, nevlídno, chlad. Štiplavý oheň, únava předchozích dnů, vlhký a lepkavý oděv. Pocit zuboženosti, byl bych nad sebou plakal. Náhle na mne padla smrtelná únava, víc duševní než tělesná - další den se vláčet dál pro nicotné a jalové cíle! S rozpolceností ale nelze pokračovat v cestě, nerozhodnost zabíjí. Tupě jsem stál. Bytostně se mi nechtělo odejít, třásl jsem se chladem a nemohoucností. Tehdy jsem spatřil v mlžné pastvině černou chatrč. Večer splynula s tmou. Nebo jí přes noc postavil duch? Jako Mohamed při svých viděních, ani já jsem nevěděl, kdo mne pokouší: dobrý, nebo zlý duch? Přišel jsem blíž, seník byl otevřený. Pocítil jsem úlevu, bylo rozhodnuto. Spěch, lstivý druh, zmizel, labuť zakroužila nad horami. Znovu jsem se převlékl do suchých nočních hadrů a zalezl se spacím pytlem do nejtmavšího kouta. Na střeše šuměl déšť, pradéšť, nejsladší věc je slyšet déšť v suchém seně. První okamžik štěstí - a kolik jich toho dne na mne ještě čekalo! ... Řeka času sladce plynula, její vody dostávaly nový rozměr. Ležel jsem minuty, hodiny, bez pohnutí, déšť šuměl, klesal jsem do vonné, zelené propasti. Kéž by i smrt byla tak bytostná - přechod do jiného stavu vědomí. Síla zmizela, pociťoval jsem jen nekonečnou touhu ležet. Tělo se poddalo podkladu... Nad horami přecházel den, seník byl tichý, i já byl tichý a nehybný, ale v obou vířil život, byli jsme součástí vesmírného dění, lásky, zániku..."
Pokud mě někdy v ruchu uspěchaného velkoměsta potkáte s pohledem jakoby mimo, nechte mě být. To jen sním Nevrlého Karpatskou hru "Na zelenou propast času" a jsem sám daleko v horách, v opuštěné chatrči skrápěné deštěm.
Není mnoho knih, o kterých bych mohl říci, že ovlivnily můj život. Tahle rozhodně mezi ně patří.
Hluboce lidské, filosofické a pravdivé vyprávění o životě, které přemýšlivého člověka nemůže nechat chladným a zanechá v něm příjemnou brázdu. Měl jsem k dispozici zkrácenou verzi, obsahující pouze samotné hry.
...můj stan, kterým vítr profukuje, jest líbeznější než nádherný zámek...nádherná kniha, při jejímž čtení jsem musel prostě vyrazit na pár dní do hor, do světa samoty a ticha, do dnů bez tíhy času.
Zvláštní kniha o putování , o tom, co člověku přináší a jaké výzvy před něho staví. Záměrně píšu jen o putování a ne o putování po rumunských horách. Byť jsou tu rumunské hory vylíčeny krásně, mám dojem, že to, že autor prošel právě Rumunsko, je prostě jen shoda okolností. Hlavním motivem je podle mě právě ono putování, spoléhání se sama na sebe, obdiv a odpovědnost k přírodě. Kdo byl někdy na horském přechodu, najde se v tom. I když vím, že bych až takového spolehnutí se na osud nebyla schopná, jsem ráda, že aspoň v omezené formě si mohu nějakou z her vyzkoušet.
přečteno díky výzvě, sama bych po takové knížce nesáhla, možná kdybych se potulovala po horách, dala by mi víc
Na této knize oceňuji hlavně poetiku, s jakou autor vyjádřil žitý a prožitý okamžik své radosti z putování. Občas jsem záviděl radost, která z knihy prýští. Protože ne každý má dar zastavit proudění času a "vidět".
Ten tulák ve mně se nedočkavě chvěje a ačkoli nemám odvahu vlků samotářů, zase v létě vyrazím do hor.
Kniha, kterou zmiňoval Pavel Knébl v závěru svého Putování pro nic za nic, hlavně Hru na dobrovolnou skromnost. Zároveň jsem k tomu četla Zelenou svatozář Erazima Koháka, takže se mi hezky propojilo praktické (a taky velmi poetické) Nevrlého pojetí s teoriemi o tom, jak (a jestli vůbec) žít na této planetě co nejlehčeji.
Když tohle čtete ve správném věku, máte okamžitou chuť odejít jen s trochou jídla do hor... A možná to i opravdu uděláte. Tahle kniha mě ovlivnila a stále ovlivňuje velmi silně. Jím jídlo, co mi upadlo na zem, spím pod širákem, na čundry vozím stále méně a méně věcí... Třeba budu jednou také lehkonohým ptáčkem, jako byl pan Nevrlý.
Myslím, že mohu bez nadsázky říct, že to je ta nejkrásnější kniha,jakou jsem kdy četla a mám chuť ji číst znovu a znovu a hladit stránky. Kdo nezažil, nepochopí :)
Láska na celý život. To by myslím mělo jako recenze stačit :)) Kdo nezažil, nepochopí ... (Ano, rozhodně to není čtení do metra. Tahle útlá knížka je sváteční záležitost! Mně samotné byla poprvé představena první noc, co jsme nocovali na pastvinách Suhardu. Všichni kolem ohně. Jen jeden tichý hlas, přehlušující to nádherné, poklidné ticho ... )
Zajímavě pojatá kniha, ale popravdě jsem čekal trochu více. Asi i díky všem těm kladným komentářům zde. Popis jednotlivých pohoří mě až tak nezaujal, ale některé "hry" byly opravdu dokonalé. Autorovi se podařilo popsat slovy to co je jen stěží uchopitelné.
Štítky knihy
obrazové publikace putování hory a pohoří cestopisy skauting Rumunské Západní Karpaty KarpatyAutorovy další knížky
| 2006 |  Karpatské hry |
| 1981 | Kniha o Jizerských horách |
| 2023 | Náčelník |
| 2001 | Nejkrásnější sbírka |
| 2002 | Chvály Zadní země |
Báseň v próze, kterou lze číst jen při optimálním mentálním rozpoložení a určitě ne ve spěchu, protože jinak vám ta krása unikne.