Katyně
Pavel Kohout
https://www.databazeknih.cz/img/books/24_/2468/katyne-2468.jpg
4
826
826
Hlavní hrdinka je Lízinka Tachecí, kterou nechtějí přijmout na žádnou ze středních škol. Její ctižádostivá matka se snaží ze všech sil, aby její dcera mohla mít maturitu. Nakonec se dostane do prvního ročníku nově založené školy pro katy, tzv. SUPOV (Střední učiliště popravních věd). Studium ve škole je jednoroční a hlavní příběhová linie románu kopíruje důležité události školního roku.... celý text
Přidat komentář
Dost zvlastny a prekvapivy text. Plny postmodernych postupov a znakov. Bavilo ma to ale len z uvodu, kym sa filozofovalo, kym sa spominali zaujimave sposoby poprav, mucenia. Vlk a Simsa veelmi pripominaju az Bugakovho diabla a jeho pomocnika. Akonahle to zacalo byt o laske Richarda k Lizince, velmi rychlo ma to prestalo bavit, mozno som alergicky na cokolvek co sa co i len vzdialene podoba young adult romanci. Aj ked...take Helimadoe som si vyslovene uzival. Tak neviem co ma to v polke prestalo bavit. Nebudem hodnotit, lebo som nedocital dokonca. Urcite je to vsak text nezabudnutelny, vycnievajuci z priemernosti mainstreamovej literatury. Ci temou, zlozitym zaradenim do zanrov, alebo prave tymi podivnymi prvkami textu.
"člověk se rodí dobrý, znemravňuje ho společnost" ... (J. J. Rousseau)
Teze, na které je postavený celý náš evropský humanismus.
Teze, na níž je zdá se postavená i satira Pavla Kohouta aneb, příběh o rozvrácených morálních hodnotách ...
"Chci svým skromným podílem přispět k tomu, abychom se jednoho rána neprobudili do světa bez popravčích."
... a tak se zrodila katyně! Vlastně, pardon, ona se nezrodila /jen v mysli autorově/ ona se samozřejmě řádně vyučila svému řemeslu, a proto vládne všemi moderními popravčími metodami (musí se jít s dobou, nejsme přeci ve středověku).
Přiznávám, od první věty, nestačila jsem se divit :-), už seznámení s rodiči Tachecími stálo za to, hodně brzo je vám totiž jasné, proč z Lízinky bude to, co z ní bude.
A hned záhy, po několika dalších stranách, mi bylo jasné, proč pan Kohout o tomto románu napsal, to, co napsal ...
"Na románu Katyně jsem pracoval sedm let - protože jsem se k němu musel doslova prozvracet. Přečetl jsem si v knihovnách veškerou odbornou literaturu o mučení a popravách. Byly to původně učebnice pro katy. Po každé kapitole jsem skoro onemocněl a musel jsem si udělat přestávku."
No, vážení, je to fakticky síla, nezvracela jsem, ale, oči jsem teda kulila na to, jak až hodně může satira zvrácená být :-), a asi svým 3* hodnocením Pavlu Kohoutovi křivdím (moje hodnocení je založené čistě na subjektivních pocitech z četby), protože objektivně, jsem vlastně byla dost (5*) spokojená s nápadem katovského učiliště, jako symbolu naší předsametové epochy, s do absolutní absurdity dovedeným chováním všech protagonistů (učitelů i žáků výše zmíněné přísně utajené instituce), v čele se soucit postrádající, dokonale vnitřně prázdnou Lízinkou, jejíž čistá dětská duše byla zformována, řekněme prostě jen nesprávným směrem ...
"Od hlavy k pasu vypadala jako světice, od pasu dolů jako kurtizána."
... a podobně na tom vlastně byli všichni ...
"amorální, bezohlední, cyničtí" ... "IQ při spodní hranici, téměř nezjistitelné ... otec: oblíbený vězeňský dozorce ... /další/ ... IQ ve středu normy ... otcové: okresní soudce a okresní prokurátor ... /a nezapomeňme na favorita/ ... jeho otec: sadistický vrah ... matka: jediná z obětí, která ... přežila"
... SUPOV (zkratka výše zmíněné instituce) je prostě věrným představitelem éry jejíž divoké smyky a vývrtky už doufejme spláchly dějiny (i když, vlastně ani dnes to tak někdy nevypadá, takže můžeme jen doufat, že SUPOV je opravdu záležitostí dávné minulosti, kdoví, jestli ještě někde v daleko přísnějším utajení, nevyvíjí svou nesmrtelnou činnost) ...
"Albert, který vzdor svému vzdělání užíval jazyka sirotčinců a ulice, když dík své inteligenci pochopil, že lidovost je solí epochy, zatímco vzdělanost smrdí kriminálem."
Očekávání bylo malé, představoval jsem si něco trapného, absurdní satiru, vtipnou tak pro pamětníky. Vyklubala se z toho jedna z nejvtipnějších knih, které jsem četl, mistrně zvládnutý dějový a časový propletenec, ve kterém se v rytmu doby skáče mezi postavami a obdobími a přesto je všechno tak soudržné a jednotlivé střípky do sebe zapadají jako puzzle. Okamžitě jdu na další knihy pana Autora.
Kafkovsky groteskní román plný cynismu a temné svíravosti. Absurdita a nadsázka se prolíná s uvěřitelností, čtenář se v nevyhraněném prostředí ztrácí a cítí se zde nejistě, zranitelně. Procházka s vášnivým výkladem po potřísněných prknech popravišť v různých dobách a regionech. Poprava jako vášeň, mučení jako zdroj vzrušení. Něco na co se špatně kouká, co se špatně poslouchá, co se i špatně čte, ale přesto nutí člověka setrvat a evokovat v sobě pocit vnitřního napětí podobného erotickému vzrušení, pocit jakéhosi podivného očekávání, mixu strachu a fascinace.
Charaktery s vnitřní hloubkou jsou plastické, mnohé si mě získaly uvěřitelností myšlenkových postupů a jednání, zdá se však autorovým záměrem nechat čtenáře pochopit jednání postavy, aby jej pak následně znechutil hlubším vykreslením její pokřivenosti. Postavy jsou ve svých projevech slabé, manipulovatelné, ustrašené a nesvobodné, často někým někam tlačené, osobnostně uzurpované. Prostředí je z nedefinice fiktivní, přesto silně připomíná a odkazuje na několik dekád válečného i poválečného totalitního Československa. Je to čitelný odkaz minulosti, připomínka doby temna i s emocemi, které se mohou k danému období vázat. Emoční muzeum.
Kniha se mi objevila v baťohu v tělocvičně – Ježíšku, vím o tobě. Zase jsi se trefil, ačkoliv jsem si do poslední stránky nebyl jistý, co to vlastně čtu. Kolik takových nenápadných knih mi ještě leží doma v knihovně? A člověk nemá tušení.
Knihu jsem kdysi koupil svému otci v domnění, že se jedná o literaturu faktu s tématem vražd polských důstojníků. Brzy se zmínil, že je o něčem jiném a číst se nedá. Zkusil jsem to sám a téma mě zaujalo. Je těžké a zpracování ještě těžší. Kontrast křehké pasivní Lízinky a výukových hodin, kde profesoři vysvětlují různé způsoby věšení nebo lámání kolem. Nedopsané kapitoly, časové skoky.
Ta kniha ve mě zanechala divný pocit, tíživý a znepokojivý!
Pavel Kohout o psaní románu řekl, že se jejím psaním musel prozvracet, když sháněl podrobnosti o historii katovského řemesla, trvalo mu to celých dlouhých 7let. Já jsem se čtením knihy „prozvracel„ za 7 dnů a už nikdy více. :-) Vlastně mám z ní takový zvláštní pocit, neumím ani posoudit jaký. Ten děj, je naprosto šílený, navíce co mě hodně mátlo byly neustálé časové skoky, při kterých, byla někdy práce se zorientovat. Co se týká postav zaráží mě ta absurdita, postava doktora??
Samozřejmě tím nechci nějakým svým názorem shazovat talent Pavla Kohouta, ba naopak kniha je na druhé straně plná odborných výrazů, poetiky a autorovo inteligence. Rozumím onomu autorovo sdělení, ale Katyně za mě? už nikdy.!
Kdybych měl kratičkou větou shrnout děj knihy, byla by to slova:
Vraždění lidí, pod záštitou humanity.
Samozřejmě, by toho bylo ještě více, ale na co?
Ten děj mě absolutně pohltil. Autorův nápad vytvoři něco takovéh je fascinující, aburdní příběh plný mrazivých skutečností, které se dají velmi snadno naroubovat na dnešek. Jedna z mých nejbolbíbenějších knih tohoto autora, která má čestné míto v mé knihovně.
Za mě velká spokojenost. Děj měl velmi zajímavou pointu, velmi dobře napsáno. Jediný problém za mě bylo přeskakování v časových liniích. Působilo to trošku zmatečně.
Závěr knihy by mi snad přišel i humorný, kdyby Lízinka celou knihu nebyla hloupoučká husička, která nemá vlastní názor.
V kostce shrnuto: líbil se mi styl psaní, příběh, vedlejší postavy, jen rodinka Tachecích mi byla trnem v oku.
Přečteno jako jedno z dvaceti povinných děl k maturitě a po Lermontově Démonovi a Havlíčkových Petrolejových lampách u mě obsazuje jasné třetí místo v tomto seznamu. Formát knihy je prazvláštní, dlouho mi trvalo se zorientovat. Myslím, že obsah Katyně vyznívá stále aktuálně a počtení je to příjemné.
Kdysi dávno jsem to po revoluci četl, ale pamatoval jsem si jen, že to mělo fajn začátek. Z dnešního pohledu bych to rozdělil na jednoduché části. Jednak je to ten fajn začátek a jak jsem zjistil, tak je to vlastně ta původní povídka. Pak následují části "kdo přefikne Lízinku", která plynule přejde v "děsivě utahané a chaotické finále". Občas proloženo pasáží "Lízinka si něco počítá".
Autorovi nutno přiznat ke cti, že si problematiku nastudoval opravdu do hloubky, na druhou stranu tato odborná fakta rve do čtenáře místy docela pod tlakem a asi bych se bez hodně pasáží obešel. Když jsem zjistil, že opravdu divné dělení kapitol není chyba e-čtečky, ale že je to záměr, tak už jsem si jen poťukal na čelo.
Čtení mě celkově nebavilo, poskakování v čase bylo hodně zmatené, na čtivosti to nepřidalo a fakt mě nezajímalo, kdo opíchá Lízinku a kolik dalších ženskej se na Vlka nabalí. Ta hromada balastu spolehlivě zabila nějaké případné poselství. Pasáže z minulosti pánu byly občas opravdu šílené, kolik jen stránek zabral třeba příběh o tom, jak Trojka obvinila Šestku a Osmičku a ti zase Dvanáctku s Patnáctkou? U toho už jsem šílel...
Fakt je to povinná četba? Jsem rád, že už mám všechny školy za sebou, myslím, že by se do povinné četby měla kniha dostat za kvalitu sebe sama a nikoli za zásluhy autora při boji s totalitním režimem, což autorovi neupírám a má za tuto statečnost můj obdiv, ale napsal prostě nic moc knihu.
Dočetl jsem hodně na sílu, tak nemůžu hodnotit lépe.
Absurdní je asi to nejvýstižnější co se o knize dá napsat. Četl jsem ji v té správné době, koncem devadesátek a ta hořká pachuť co z ní zůstala se při vzpomínce vrací. Dodnes vlastně nevím co si o té knize mám myslet.
Trest smrti jako jediný prostředek, který dokáže udržet řád a disciplínu v absurdním románu o jednom hodně podivném učilišti. Středobodem jsou praktiky StB, korupce, udavačství, falešná obvinění, zneužívání moci nebo pochybný přístup k výchově mladistvých, ze kterých režim vychovává bezcitné zrůdy. Vše zabalené do zdánlivě lehké nadsázky. V 90. letech dílo populární, ale dnes, i přesto, že mnohé myšlenky zůstávají stále aktuální, už to nějak není ono.
Přes sílu jsem knihu dočetla,četla se mi velmi těžce a Lízinka o které kniha pojednává nemá v knize téměř žádný prostor.Kniha mě nudila a často jsem se úplně ztrácela v ději.
Styl vyprávění ze začátku slibně zaujme, ale od třetiny už se kniha velmi těžce čte. Nemluvě o tom, že autor bez upozornění neustále přeskakuje v čase a mezi postavami, což podle mého názoru činí knihu zmatenou.
Nicméně se jedná o kvalitní šokující a surové dílo.
Chytré, vtipné, ale bohužel také od třetiny nudilo a jen jsem se do čtení nutil. A to není dobré - nedotčeno.
Štítky knihy
Československo normalizace (1969-1989) černý humor socialismus trest smrti rozhlasové zpracování popravčí, kati samizdaty reálný socialismus
Autorovy další knížky
| 2008 |  Katyně |
| 2008 |  Hodina tance a lásky |
| 1990 | Kde je zakopán pes: memoáromán |
| 2009 | Hvězdná hodina vrahů |
| 2005 | Konec velkých prázdnin |
Zalíbil se mi námět knihy a začátek, kdy se dozvídáme o Lízince a její rodině až po nápad na vznik školy, mě opravdu bavil.
Poté už to šlo z kopce. Nebavilo mě to, často jsem se ztrácela v ději.
Měla jsem za to, že hlavní postavou má být Lízinka, ale dostalo se jí tam tak málo prostoru. Přitom se mi tato postava líbila a rozhodně jsem se o ní chtěla dozvědět víc.