Katyně
Pavel Kohout
https://www.databazeknih.cz/img/books/24_/2468/katyne-2468.jpg
4
826
826
Hlavní hrdinka je Lízinka Tachecí, kterou nechtějí přijmout na žádnou ze středních škol. Její ctižádostivá matka se snaží ze všech sil, aby její dcera mohla mít maturitu. Nakonec se dostane do prvního ročníku nově založené školy pro katy, tzv. SUPOV (Střední učiliště popravních věd). Studium ve škole je jednoroční a hlavní příběhová linie románu kopíruje důležité události školního roku.... celý text
Přidat komentář
Tuto knihu jsem četla tak snad někdy před cca 20?lety.A vím že jsem ji vnímala jako fakt jinou knihu a hlavně se mi do paměti vryl ten konec-první a také v této knize poslední slova Lízinky...... .
Nemůžu si pomoct, ale Katyně je kniha, v níž obsah zvítězil nad formou. Kdyby totiž byla přímočařejší a ne tak složitě strukturovaná, mohlo jít o druhého Spalovače mrtvol. Kohout se nebojí těžké ironie, černočerného humoru, který je pronášen jakoby mimochodem a používá velkou nadsázku, navíc to, o čem žertuje, je mrazivé a děsivé zároveň. Kniha má několik vrcholů (k těm nejlepším patří krátká vojenská kariéra Šimsova, která zcela přesně popisuje fungování totalitní mašinerie, dále pak samotný závěr nebo líčení praktické maturitní zkoušky) a je v ní znát detailní autorova příprava, protože všemožné úkony a dějiny trestu smrti zná perfektně. O to větší je škoda, že forma je zbytečně složitá, používá zvláštní způsob přímé řeči, která je vysvětlivkami oddělována v úplně jiné fázi vět, než jsme zvyklí, kombinuje současnost s několika flashbacky a velice těžce se v ní orientuje a to, co se stalo některým postavám, dojde čtenářům až s velkým zpožděním. Proto se román nečte úplně jednoduše, což ještě ztěžuje užívání různých odkazů a cizojazyčných a nepřeložených citátů. Někomu nemusí sednout ani několik možná trochu samoúčelných erotických scén, které jsou z dnešního pohledu decentní, ale až takový význam pro děj nemají. Zajímavostí budiž to, že hlavní hrdinka nemá snad žádný dialog ani monolog a jedinou větu pronese až na samotném konci. Katyně je velmi dobrá kniha, která poukazuje na praktiky totalitních režimů a ad absurdum dotahuje situaci, kdy by trest smrti byl na denním pořádku. Jen opakuji, že je škoda, že ji Kohout píše tak složitě a nejde čtenáři naproti, protože zrovna tato kniha by si to zasloužila. 70 %
Kohoutovo nejlepší dílo. Úchvatná forma (všimli jste si, jak začínají jednotlivé kapitoly?) i neskutečně satirický námět. Ačkoli o KSČ tam nepadne slovo, mezi řádky je všem jasné, na koho se ukazuje prstem.
Po mnoha letech odkládání jsem se konečně odhodlal knihu přečíst a jsem velice rád, protože kniha je vynikající a zanechala ve mně hluboký dojem. Děkuji
To muselo dát strašnou práci - a přitom taková blbost.
Z Katyně přímo čiší autorova mravenčí práce, vynikající příprava podkladů, dobře je pojata i forma.
Pro mne však Katyně selhává. Nejsilněji na mne působil černočerný humor, který si opravdu nebere servítky a ještě dnes šokuje. Jinak se však Kohout utápí ve vlastních myšlenkových pochodech a snahy o přesah působí nechtěně směšně.
Jedna z nejlepších knih, jaké jsem kdy četla. Snad nejlepší, co kdy Kohout napsal... Naprosto souhlasím s komentářem od knedlik.
Musím se přiznat, do čtení jsem se musela nutit. Pokud bych knížku nemusela číst tak ji odložím po pár prvních stránkách, ale vzhledem k tomu že jsem ji měla jako referát mi nic jiného nezbývalo. Hlavní postava mi byla absolutně nesympatická a děj mi přišel taky hodně specifický, už jen tou spoustou oběšenců (a i zvířat!). Možná to bude tím že jsem měla naprosto odlišné očekávání, možná tím že jsem dobu příběhu nezažila, ale mě se Katyně prostě nelíbila.
Katyně je velice specifická kniha. Obsahuje skvělou nadsázku a černý humor, to vše velice faktické a celkově morbidní. Hlavní postava Lízinka je sama o sobě symbolem mládeže, či celé společnosti, která se nechává vmanipulovat do všeho, co je zrovna vládcům po chuti.
V tomto případě je nutno obsadit místo popravčí. Holčička to bere zcela samozřejmě, až flegmaticky. Všechny postavy, které na své cestě potká pak fakt, že se dívka učí umění katovskému nějak zvlášť neudivuje. Jediné, nad čím se pozastavují, je to, že je dívkou. To celé obléká knihu do lehkého kabátu absurdity. Dílo je propracované a jistým způsobem unikátní.
Nenapadlo by mě, že napsat komentář ke Katyni bude až tak složitý úkol. Jsem tou knihou doslova zahlcená a svou mnohovrstevností mi přijde až neuchopitelná, přitom poselství je poměrně jasné.
Snad nikdo se se mnou nebude přít, že se jedná o mistrovské dílo. Kohout uchopil téma trestu smrti a jeho nesmyslnosti a zvrhlosti (v kontextu stalinských procesů s přímým odkazem na Husáka) velmi, a tím myslím opravdu velmi, zevrubně a dohnal ho až ke kunderovskému ad absurdum. Zasazením a vystavěním děje v prostředí školy vychovávající budoucí úkonáře posouvá Kohout satiru na novou úroveň. A to je samozřejmě jen začátek. Děj se dále větví do neuvěřitelných směrů a dějových rovin, dopředu i zpět a odkrývá další a další obžaloby dobových poměrů, ať už se jedná například o způsob přijímacího řízení, zběsilou vsuvku z Šimsova strmého kariérního postupu nebo rozuzlení záhady tajemné postavy Doktora. A Kohout k tomu používá prazvláštních prostředků. Jak již bylo řečeno, tempo knihy je jaksi zběsilé, prostoupené pouze apatickými momenty tupé, lépe snad rozjímající a nezaujaté Lízinky. Charakteristiky jednotlivých postav nejsou nijak hluboké, z jejich jednání a vnitřních krátkých úvah však lze velmi snadno a přesně domyslet, o jaký typ člověka se ve kterém případě jedná a co od něj lze čekat. S čestnými výjimkami.
Děj sám má neočekávatelné obraty a některá, hm, vlastně všechna dějová vyústění jsou vysloveně groteskní. Za úvahu jistě stojí, co přesně má znázorňovat postava Lízinky. Apatické masy proplouvající životem, režimem, nezaujatě, tak, jak leží a běží? Falešný příslib lepších zítřků v podobě krásy bez obsahu? Výsměch feministkám?
Z mého (zatím ještě velmi omezeného) literárního pohledu se jedná o jedinečné dílo. Vznikalo několik let a to úsilí a propracovanost je na něm znát.
Zklamání, které částečně vysvětluje fakt, že se nejdříve jednalo o povídku, kterou autor až dodatečně pro velký úspěch rozpracoval do románové podoby. Původně totiž vše končilo neotřelým přijímacím řízením a následným přijetím Lízinky na střední popravčí školu, což jsem ovšem zjistil až po přečtení knihy.
Mnoho řádek tak na mne působilo jako prázdná vata, která ani neposouvala příběh a ani čtenáře neobohacovala o nějaké filozoficko-faktické informace z popravčí historie. Z originálního námětu o první katyni světa se následně stane komplikovaně erotická story, která má zřejmě za hlavní ambici ukojit sexuální sny starších mužů o mladých dívkách. Tělesně svůdná a duchem zcela tupá nymfička s příznačným jménem Lízinka se tak stává ústřední postavou příběhu nikoliv ovšem kvůli své neobvyklé studijní činnosti, ale banálně kvůli své nedospělé vagině. Alotria, která z tohoto následně vznikají, jsou víceméně na… (dámské přirození, omlouvám se) a od této úrovně lze odvodit hodnocení celé knihy.
Na autorovu notu jsem se tedy naladit nedokázal a tak závěrem již pouze zmíním, že „originální“ rozdělování kapitol považuji za hodně slabou manýru.
Katyně je ... eh ... zvláštní kniha. Morbidní, obscénní, faktografická, ovšem s úžasnou nadsázkou, groteskou a černým humorem. Lízinka Tachecí je alegorií nemyslící a slepé mládeže, otupěná, flegmatická, které je jedno, co dělá, i když je to zrovna učení se o popravách. Stát v roli vraha je navíc jedna z nejpodivnějších myšlenek, kterou člověk vymyslel a v myšlence školy popravčích je dovedena ad absurdum. A nikomu to nevadí, ani naivní Lízince, náruživé Lucii Tachecí, ani doktoru filologie, který se nechá uplatit za knihu, ani citlivému básníkovi Richardovi. Nikomu nepřijde představa školy, kde se vraždí, zvrácená. Ale co těmto lidem přijde zvláštní je, že žena bude katem. Proč jim nepřijde zvláštní popravnictví samo o sobě?
Za tohle, naivní Lízinku jako symbol všech tupých mas a geniální linku s vojenskou kariérou docenta Šimsy dávám 5*.
Nápad dobrý, ale šíleně rozvleklé. Několika stránkové proslovy na téma "Kati a jejich úloha v historii" mě dost otrávily. Zhruba po třetině jsem knihu odložil a už ji nebudu znovu otevírat.
To je panoptikum! Defilují tam pěkně jeden za druhým, všichni pošahaní až na půdu a doba, vymnutá z kloubů, šílí. Vyprávění má i zajímavou dynamiku. Některý z penologických intelektuálů dumá a dumá čím dál rychleji, až se mu témeř mozek vaří a přijde střih a Lízinka se zase u něčeho zasnila a počítá rozinky a oříšky a sleduje stíny a čte Hýtu a Batula!!!! No, ona je nakonec taky "dítě jiných rodičů", tak co by měla jiného číst? No zvrácenost kapitální v provedení majstrovském.
Hlavní hrdinku nechtějí z různých důvodů přijmout na žádnou ze středních škol. Její ctižádostivá matka je ochotna pro její studium zaprodat, nejen svou, duši, ale i, nejen své, tělo. Historie křiváctví, podrazů, úplatků, zklamání i vášní, lásek a nadějí podaná s humorným nadhledem. Ano, takoví jsme byli, jsme a ještě dlouho budem. Některé věty jsou, pravda, poněkud krkolomné, leč dokážete-li si zapamatovat alespoň několik slov po sobě jdoucích, smysl dávají. Za mě plný počet a doporučuji.
Absurdní myšlenka vypracovaná do dokonalosti, skvělý černý humor, zajímavé řešení textu. Za mě kniha číslo 1!
Absurdní humor a originální slovní vyjadřování Pavla Kohouta mě nikdy nepřestane bavit ....chápu, že pro někoho může být kniha podivná až nečitelná, ale pro mě je jeden z nejzábavnějších českých autorů......
Moje nejoblíbenější knížka v období na gymplu.
Mlčky akceptovaná škola pro katy jako důkaz absurdity doby nedávno minulé. Komickou a zároveň děsivou ústřední myšlenku rozvětvil Kohout do všech směrů, někdy za cenu jisté přeplácanosti. Přemnoho motivů jakoby ovšem bylo nevyhnutelným vedlejším efektem zběsilého tempa knihy. Kapitoly jsou odděleny poněkud zákeřným způsobem (musíme číst stále dál a dál), prvky groteskní v rychlém sledu střídají scény těžce hororové a lehce pornografické. Jenom občas dojde ke snížení otáček či dezorientujícímu vypravěčskému skoku (Šimsa jako aspirant poddůstojnické školy). Vše za četného citování jiných literárně činných osobností (Goethe, Remarque, Capote) nevyhnutelně spěje k nezapomenutelnému finále, dávajícímu konečně prostor také Lízinčině intelektu („Ani se mi neuprd“). Katyně je dílem možná až příliš ambiciózním, ale čtivým, a ač věci úmyslně nenazývá pravými jmény, snadno si z ní lze odvodit, co nám chtěl autor sdělit. Aktuálnost jeho sdělení nezanikla. Stejně jako komunismus v Čechách.
Knihu jsem začala číst v naději, že se dozvím něco o totalitě a její absurditě (něco na způsob Procesu a Proměny od Kafky). Místo toho jsem neustále cestovala v čase a sledovala osud nezajímavé osůbky bez osobnosti, Lízinky Tachecí, jejíž vagína lákala snad všechny muže v okruhu tří kilometrů. Nemám ráda takové "lolita femme fatale". Tiráž mi dále slibovala odvážné erotické scény (ani mi nepřišly nějak odvážné nebo kontroverzní), kterých bylo v knížce jako šafránu. Autor se mohl více zaměřit na historii popravování, která byla z celé knihy nejzajímavější.
Štítky knihy
Československo normalizace (1969-1989) černý humor socialismus trest smrti rozhlasové zpracování popravčí, kati samizdaty reálný socialismus
Autorovy další knížky
| 2008 |  Katyně |
| 2008 |  Hodina tance a lásky |
| 1990 | Kde je zakopán pes: memoáromán |
| 2009 | Hvězdná hodina vrahů |
| 2005 | Konec velkých prázdnin |
Tak za prvé: kdyby se neřeklo, že tím autor napadá tehdejší mocenský systém, nebylo by to k poznání. Takže promiňte, ale to je asi divné. A jestliže kniha srší sarkasmem, ironií, nečistotou a absurditou, není to moje čtení a stydím se, že takový titul je předkládán mladým lidem jako literatura k maturitě. Pachuť, která mi po knize zbyla se dá vyjádřit dvěma slovy: strangulace a deflorace.