Kdo chytá v žitě
J. D. Salinger (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/32_/32404/bmid_kdo-chyta-v-zite-QHO-32404.jpg
4
4231
4231
Tento psychologický poválečný román poprvé vydaný v roce 1951 patřil v padesátých letech k těm nejčtenějším. Příběh vypráví sedmnáctiletý mladík Holden Caufield, který byl vyhozen z přípravné školy a popisuje tedy jeho cestu domů. Cestou se setkává s různými typy lidí a získává nejednu zkušenost. Černý humor, kterým nám je tento příběh vyprávěn, nás více přibližuje k povaze pubertálního hocha, který cestou poznává nejen nové lidi a nová místa, ale také tak trochu sám sebe.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2006 , Knižní klubOriginální název:
The Catcher in the Rye, 1951
více info...
Přidat komentář
Ukázka toho, že když někdo umí psát, dokáže napsat i obyčejné věci zajímavě a vtipně. Krásné popisy krásných postav. A zajímavý závěr: Nikdy nikomu o nikom nevypravujte, poněvadž by vám pak začal scházet...
Právě jsem dočetla další z klasických knížek americké povinné četby a upřímně pořádně nevím, co na ni říct. Na jednu stranu chápu, proč se zařadila mezi klasiku na druhou stranu však ničím extra výjimečná není.
Salinger vykreslil postavu Hauldena naprosto dokonale. Spratek, který se neustále nechává vyhazovat z internátních škol a už v brzkém věku je šíleně znuděný životem. Hauldena jsem měla ráda, sice mu máte občas chuť jednu střihnout, ale zároveň vás jeho příběh strašně fascinuje a prostě musíte pokračovat ve čtení. V knize je spousta postav, tím, že ji však vypráví Haulden se jejich příběhy dozvídá hodně povrchně, v centru dění je prostě Haulden.
Kniha je určitě vhodná pro náctileté čtenáře, protože podle mého názoru, pocity, které měl Haulden, si projde každý z nás :)
Holden je hrdinou nevěrohodným a jen velmi těžko se s ním můžete plně ztotožnit. A právě proto je kniha tak zajímavá. Musíte bojovat s Holdenem i sami se sebou. I když se odehrává v poválečných letech v USA, stále působí naprosto aktuálně. Kdo si jen trochu vzpomene na dospívání, objeví stejné motivy, nad kterými uvažuje hlavní postava. A vidí je i u dnešních teenagerů. Ta neschopnost najít své místo ve světě a zavrhování všeho, co představují dospělí. Urputně se snaží najít vlastní pozici a vše nazývá falešným, přičemž sám nedovede být autentický. Druhá věc je zajímavý jazyk - tuto knihu asi vážně nemá smysl číst jinak než v angličtině. Perfektní je i způsob vyprávění, kdy se backstory nepatrně a v útržcích prolamuje do přítomnosti. A nakonec nesmíte čekat happyend. Mrzí mě, že jsem se k titulu dostal až nyní. Hrozně rád bych ho četl ve svých sedmnácti... jedno je ale jisté, budu ho číst ještě mnohokrát.
Já jsem byla s knihou naprosto spokojená. Přečetla jsem ji za pár dní a nelituju toho. Zaujal mě hlavně styl psaní, kterej byl pro mě úžasnej, žádný zbytečný spisovný koncovky aj. Dost často se mi taky stávalo, že jsem narazila na pasáže, u kterých jsem se smála na veřejnosti nahlas. Ale bylo mi to buřt. A těm lidem vlastně taky. Mě ta knížka prostě oslovila a v budoucnu se k ní určitě vrátím. Bylo to moc prima.
"Taky hodně často říkám "páni". Částečně proto, že mám mizernou zásobu slov, a částečně proto, že se někdy na svůj věk chovám hrozně nezrale. To mi bylo šestnáct a teď je mi sedmnáct. Ale někdy se chovám, jako by mi bylo tak třináct."
Tato pasáž mě takříkajíc umrtvila, neboť se v ní skrývá hluboká pravda; šestnácti- nebo sedmnáctiletý Holden vyvádí stejný koniny jako kdysi moje cirka třináctiletá maličkost. Proto jsem se v tom chudákovi chvílemi zhlížela jak v zrcadle, živě si pamatuju ten zmatek, to znechucení nad lidma, životem, nad sebou samou. Jenže to období jsem (doufám) nechala daleko za zády, takže i když Holdenovi rozumím, zároveň bych zvracela, jakej je to zatracenej vůl.
"Načež po Rockettkách vyšel jeden chlápek ve smokinku, na nohou kolečkový brusle, a začal bruslit pod hromadou stolečků a přitom vykládal vtipy. Bruslil prima, ale já z toho nic neměl, poněvadž jsem si v jednom kuse představoval, jak musí trénovat, aby se moh stát tím chlápkem, co může bruslit na jevišti. Připadalo mi to tak stupidní."
Jedna z nejupřímnějších knih o prázdnosti bytí, kterou by si měl přečíst každej. I kdyby se zrovna vám nelíbila, objevíte tam aspoň jednu část, v níž volky nevolky najdete sebe sama.
Podivná knížka. Celou dobu se tam nic důležitého neděje, přesto mě čtení celkem bavilo. Hlavní hrdina je tak trochu infantilní a maniodepresivní, přesto mi přirostl k srdci. Knížku bych si už ale nejspíš podruhé nepřečetla.
Můj pohled na Holdena se v průběhu velmi měnil. Rozmazlený fracek. Člověk, který vidí pravdu tam, kde se o ni ostatní nezajímají. Nešťastný člověk s psychickými problémy nejspíš způsobenými úmrtím milovaného bratra...
A vsuvka k překladu. Slovo TEJDENÍK je opravdu příšerné (ať už si tam v čechách mluvíte jakkoli) a lidé ho neříkají! Mám to ověřené od pražáka. Když jsem ho uviděla, zarazila jsem se tak na půl hodiny, a pak jsem začala hrozně nadávat...
Tahle kniha v podstatě není knihou, ale poutavým vyprávěním/povídáním člověka, ze kterého se lehce stane Váš přítel.
Holden sice není příkladným studentem, ale stejně si spolu skvěle "pokecáte".
Konečně jsem to dočetla. Kniha k maturitě, na kterou jsem se těšila. Docela jsem ale narazila. Už od začátku se text vlekl a nic mě nedokázalo oslovit. Pokáždé, když jsem se trochu s Holdenem zžila, udělal kličku a zmizel z roviny mého chápání.
Na databázi vyskakují podobné knihy -Ten, kdo stojí v koutě/Odpustte mi váš Leonard. - Obě jsem četla, ale nenapadlo by mě je přiřazovat k Kdo chytá v žitě. Každý z hrdinů vyrůstal v jiné době, ovlivněn jinou společností, a i když mají společné vnitřní boje, jsou naprosto rozdílní v názorech, a proto pro mě osobně nemají žádnou spojitost.
Ve výsledku knihu hodnotím průměrně. Možná by to bylo jinak, kdybych ji četla v originálu. Překlad mi moc neseděl, ale jinak je tam spoustu myšlenek a věcí na uvažování.
Knížka se mi moc líbila.
Chvílemi veselá, jindy smutná, někdy k zamyšlení.
Povedené dílo.
Knížka k maturitě. Předpokládám, že můžou být i horší, mnohem horší...protože tahle se mi i vcelku líbila! :)
http://mojemalaknihovna.blog.cz/1609/kdo-chyta-v-zite
Měla jsem trochu jiná očekávání. Nakonec z toho vylezlo nenuceně psané a pohodové, místy fakt vtipné čtení - některé situace či hlášky si asi budu pamatovat dlouho. Příběh jako takový ovšem až na ten sarkasmus a občasnou humornost situace tak vtipný není. Chvílemi jsem tápala v Holdenově psychice, protože sotva jsem si ji vysvětlila a odůvodnila, udělal něco, že jsem si to musela vysvětlovat znova. Čte se rychle, hezky, taková pohodovka.
Jste těžce ranění a nikdo vám nepomůže,protože vám to udělali oni. Jedna z nejlepších co jsem četl.
"Když někoho potká někdo, jak jde žitem kdes..." ---Prokrindapána. Bez psiny. Tajtrlíci a kachny, jestli chcete co vědět. To mě umrtvilo. Teď potřebuju whisky se sodou. Vážně.
Čekala jsem přelomové dílo, ale je to pro mne velké zklamání. Prý má jít o bloudění Holdena ve světě dospělých, ve světě citové prázdnoty. S tím by se dalo souhlasit, Holden je pro mě kanditát pro psychiatra, depresevní, nesnášenlivý, nudný puberťák se sklony k alkoholismu, pro kterého jsou všichni směšní tajtrlíci a hlupáci.
Z téhle knihy jsem trochu rozpačitá, dočteno až na druhý pokus. Ze začátku jsem s Holdenem celkem sympatizovala, s jeho názory a pohledem na svět, po čase mi ale začal připadat neskutečně protivný. Také průběh děje, ve kterém chybí nějaká větší zápletka mi moc nevyhovoval, i když samozřejmě chápu, že podstata knihy leží v něčem jiném. Myslím ale, že i přesto kniha stojí za přečtení, rozhodně čtenáři dodá spoustu podnětů k zamyšlení.
Štítky knihy
New York americká literatura dospívání USA (Spojené státy americké) studenti psychologické romány černý humor škola internát pro chlapce
Autorovy další knížky
| 1971 |  Devět povídek |
| 1960 |  Kdo chytá v žitě |
| 1987 | Franny a Zooey |
| 1987 | Vzhůru, tesaři, do výše střechu zvedněte! / Seymour: Úvod |
Opravdu zajímavá kniha, ke které jsem se dostala ve své podstatě náhodou. Kdo chytá v žitě se dá přirovnat k dalším knihám, jež jsem už četla a líbily se mi (Ten kdo stojí v koutě a Odpusťte mi, Váš Leonard). Holden Caulfield se projevil jako kluk vhozený do světa dospělých, jenž si neví s tím vším tak nějak rady a pořád říká slovo páni nebo také "To mě umrtvilo". Ano, přiznávám, že byl chvílemi opravdu dost nesnesitelný, ale stejně mě zajímalo, jak se bude jeho příběh vyvíjet dál a jak nakonec skončí. Holden totiž dokázal velmi vtipně a lehce vyprávět, takže kniha díky tomu velmi rychle ubíhala (navíc měla jen něco přes sto stran). Líbilo se mi také procházení vánočním New Yorkem a letmé přiblížení poválečné doby. V knize lze najít nespočet pěkných citátů a vcelku vzletných myšlenek - například to že by Holden chtěl chytat děti hrající si v žitě, aby nespadly do propasti. Konec knihy byl určitě nejlepší, protože tam vystupovala moje oblíbená postava Phoebe. :-)