Kdysi tady hořel oheň
Anna Winterová
https://www.databazeknih.cz/img/books/54_/540397/bmid_kdysi-tady-horel-ohen.jpg
4
33
33
VYHOŘELÝ KEMP, PODIVNÉ RITUÁLY A JEDNO TEMNÉ RODINNÉ TAJEMSTVÍ… Když se Viktorie Minářová rozhodne vyrazit na dovolenou do rodného Kazdíkova, netuší, že na ni místo výletů a koupání čeká nevysvětlitelná záhada. Její mladičká sestřenice Alena utekla za nejasných okolností z domova. Co víc, nikdo to nechce řešit – dokonce ani policie. Kam se dívka poděla? Proč ji nikdo nehledá? A je ještě vůbec naživu? Viktorie je odhodlaná Alenu vypátrat, tím však rozpoutá sérii událostí, které se jí rychle vymknou z rukou. Někdo se totiž urputně snaží, aby pravda nevyšla najevo. Zdá se, že stopy vedou k Viktoriině přítelkyni Kátě, do které se kdysi nešťastně zamilovala. Jak s tím ale souvisí výstřední umělecká komunita? Co skrývá opuštěný kemp? A kdo nebo co je Bestie, z níž mají umělci takový strach? Aby Viktorie záhadu vyřešila, musí vynést na světlo pečlivě skrývaná tajemství – nejen svá, ale i své rodiny a také celého městečka. Dokáže přitom rozlišit, která z nich jsou neškodná a která smrtelně nebezpečná?... celý text
Přidat komentář
Viktorie jede na dovolenou ke své matce do Kazdíkova, odkud pochází. V domě bydlí také její teta s dětmi. Tedy jen s jednou dcerou, protože tu druhou máma Viktorie vyhodila. Je už tři měsíce pryč, nikdo o ní nesmí ani promluvit, natož se ji pokusit kontaktovat - a to pod pohrůžkou vyhazovu z baráku, jak všechny upozornila Viktoriina máma. Viktorii je to ale divné a tak zkouší vypátrat, kam se sestřenice Alena poděla. Prý šla ke Kátě, Viktoriině kamarádce z dětství, kterou Viktorie až do teď miluje. Ani Káťu nemůže najít a jako by se po ní slehla zem. V příběhu má velký význam taky vyhořelý kemp, bývalý statek Kavky, kde žijí ve svém světě umělci a v neposlední řadě Bestie. A nesmím zapomenout na jedno rodinné tajemství.
Zdá se to jako složitý a komplikovaný příběh, ale při čtení postupně do sebe začne všechno zapadat. Na mě byla některá místa až moc popisná a stejně tak některé Viktoriiny úvahy byly pro mě trochu zdlouhavé. Ale i přesto byla kniha pro mě čtivá. Líbilo se mi odhodláni Viktorie přijít všemu na kloub, ať to stojí, co to stojí. Chování mámy bylo tedy opravdu na ránu - tu se autorce podařilo dobře charakterizovat, stejně jako věčně plačtivou tetu nebo další postavy.
Pokud se rozhodnete přečíst tuhle knihu, můžete čekat rodinné problémy, odvahu, napětí, ale i hledání vlastní identity.
Příběh byl super, tematicky se mi to fakt líbilo a bylo to velmi čtivé. Nicméně psychologie postav byla nanejvýš vachrlatá a doteď úplně nevím, co si myslet o vyústění celé té milostné zápletky. Z toho jsem dost rozpačitá a něco mi říká, abych to raději nerozebírala příliš do hloubky.
Mám radost vždy, když najdu nového českého autora/ autorku, která vás pohltí výborné počtení...
Psychologická detektivka, krásně vykreslená zápletka, celkově na prvotinu teda klobouk dolů. Budu se těšit na další autorky počin, doporučuji
Vyborná letní psychologická detektivka , která se opravdu povedla i s netradičními náměty...
Je to první kniha autorky a těším se na delší knihu
Zápletka fajn, ale trochu přitažené za vlasy a bylo to dlouhé a utahané... Konec to vynahradil
Román Kdysi tady hořel oheň není typickou detektivkou, ve které by ostřílení kriminalisté řešili brutální vraždu. Zápletka se točí kolem návratu zbloudilé dcery do rodného kraje a bezděčného pátrání po zmizelé sestřenici. Thriller z maloměstského venkova má přitom stylově nejblíž k prózám Jaroslava Velinského, jen v ženském provedení, přičemž chvílemi to má až hororový přesah, třebaže nic fantaskního v tom ve finále není.
Anna Winterová má každopádně dar vykreslovat živé postavy zasazené do uvěřitelného prostředí, takže vás paradoxně baví protagonisté víc, než samotný vývoj zápletky. Obzvláště dojemně pak autorka umí mluvit o patologických vztazích, jež člověku dokáží pochroumat život na pěkných pár let, dokud nenalezne sílu jim čelit. Jestli ovšem čekáte mišmaš psychologického kýče převázaný mašličkou, jste na špatné adrese. Spisovatelka si dává záležet, aby děj nepostrádal napětí, což ještě podtrhuje mystickou poetikou pohádek a bylin, které celé dobrodružství přímo i nepřímo rámují.
Tak tohle je zjevení na poli české ženské literatury. Zjevení v pozitivním slova smyslu. :-) Na další knihu Anny Winterové se hromsky těším.
V knize mi vadily chyby, někdy zvláštní slovní spojení. Slovo "naneštěstí" bylo všude. Kazilo mi to celkový dojem. Taky mě nebavily neustálé opakující se úvahy, které byly fakt střelené. Což je škoda, protože příběh by byl jinak celkem fajn. Z původních 2 hvězd dávám 1 navíc za to, že jsem byla zvědavá, jak to dopadne. Ale poslední zápletku jsem stejně věděla dávno před odhalením.
Napínavé psychologické krimi, které nás vtáhne do malého městečka - Kazdíkova.
Stráví tam Viktorie poklidnou dovolenou, tak jak měla v plánu? Procházky, focení a koupání… nebo ji čeká něco úplně jiného?
Více v záložce Recenze :)
Kdysi tady hořel oheň
Skvělá oddechovka, vřele doporučuji. Celou dobu si říkáte, kdy si asi konečně autorka přihřeje svou religionistick-mytologickouou polívčičku a vida, ona si ji hřála od první zmínky o Dagmar. Rozšířila jsem si obzory ohledně moderního umění (Basquirat), skřípala jsem zuby u obratu Chodorovské tvorba, Chodorovské statek,..., ale nakonec jsem si zvykla :-). Příběh se odehrává patrně v létě 2018, čtyřiatřicetiletá Viktoie Minářová přijíždí do rodné vsi, kde společně žije její matka Eva s tetou Věrou a jejími dvěma dcerami, dvacetiletou Alenou a osmiletou Brigitou. Viktoriin otec se zabil na motorce, když byla ještě maličká, Věřin manžel Pepa Winkelbauer utekl již téměř před dvaceti lety. Nebo to bylo jinak? Nyní totiž zmizela i Alena a akurátní Eva po ní coby po nevědčném spratkovi odmítá pátrat. Slečna se domnívala, že bude spisovatelkou ale stroj, který její matka někdy v dvaaosmedesátém dostala k narozeninám, byl většinu času němý a Alena se spíš těšila ze svého rádoby statusu spisovatelky než ze psaní jako takového (přitom má v pokoji vylepené osmibodové dějové křivky románu, fáze cesty hrdiny od Campbella a poznámky k Jungovým archetypům). Stejně tak nezvěstná je i Viktoriina kamarádka a velká láska Káťa. Musím říct, že ten nevynesený páchnoucí koš v Kátině domě jsem považovala za ukrytou mrtvolu.
V rámci pátrání se Viktorie dostává až do místní umělecké skupinky, kterou kolem sebe vytvořila Helga Choorovská, bohatá bohémka, která si čas krátí studiem lucidního snění a iniciačních rituálů primitivních společností. Některé z nich začala uplatňovat i na své ovečky (nahota, izolace v přírodě, mlčení, pomalovnání těla, hlad, znemožnění spánku, absence pocitu bezpečí, který otupuje a přehlušuje přirozené instinkty a dělá z lidí ovce - škoda, že si paní "umělkyně" neuvědomila, že sama dělá ze svých mladých přátel jen otroky, především z ubohé a naivní Aleny). Slibovala si od těchto pokusů skutečnou svobodu a umělecké vzepětí, které by jinak její mladé přátele minulo. Milovník mytologie, hrdinských cest a magického realismus zaplesá nad popisem knihovny Helgy Chodorovské (Lovecraft, Adorno, Castaneda, Boudrillard, "Simulacra", Borges, Heidegger, Foucault, "Otranto", Deleuze, Blavatská, "Sociální konstrukce reality", teorie rituálu, Turner, Ajvaz, 1000 tváří hrdiny,...).
Viktorie postupně rozjíždí celou řadu dedukcí i domněnek, na jejichž konci (nebo spíš jednom z konců) je její vlastní matka vražedkyní nejen Aleny, ale i strýce Pepy. Nakonec se ukáže, že pod slupkou tvrdé a nekompromisní ženy je matka hlavní hrdinky vlastně uzlíčkem nervů, stíhaným výčitkami za to, že milovala sestřina manžela a pokusí se o sebevraždu - a žádnou vraždu na kontě nemá. Alenino napravení je jako z pohádky, kde pyšná princezna přičichne k práci a uvědomí si, co je to život, nádavkem si vyzkoušela i roli Bestie; stejně tak pohádkové je rozloučení Viktorie s Dagmar, která se po požáru zdá být jen přízrakem, nikdo ji nezná a zdá se, že nikdo takový Na Kavkách vůbec nebyl. Bíba považovala za směšné, když hrinové pohádek nemohli poznat své vyvolené - a ono se to kupodivu stalo i Viktorii ve zcela reálném světě. A tak si nakonec odbydeme i naruby-popelkovské "Tváře umouněné od popela, ale kominík to není," když Viktorie zjistí, že David, ten subtilní umělec, od nějž jako od muže nemohla odtrhnout pohled, byl Egypťakou Na Kavkách, Bestií v kempu i Dagmarou ve svatebních šatech. Konec je tak akorát, žádný přeslazený happy end se nekoná, matka s tetou se vrátí prakticky do starých kolejí, alespoň Viktrorie zakotví v poklidném manželství s Davidem Tamlinem/Doubravou) v Olbramově a narodí se jim dcera. Velké plus za vytvoření uměleckého prostředí ve statku Na Kavkách, umělé stromy a skladiště/skleník s bludištěm z týchž materiálů, to bylo fascinující.
Citáty:
103 - Váží víc Kátiny oči, nebo Mirkův penis?
348 - Pravda o Aleně i pravda o mé seuální orientaci - dva obětní oltáře, na jednom hoří má stará rodina, na druhém vyhlídky na rodinu novou. pravd aneosvobozuje, pomyslela jsem si. Pravdaboří, ničí a pálí, nemilosrdně drancuje to, v co jsme věřili, i to, po čem jsme toužili.
409 - Kristepane Aleno, vždyť já myslela, že jsi mrtvá, a nejen to, ale dokonce jsem zjistila, kdo tě zabil! A ty jsi zatím byla celou dobu tady a nosila jsi Chodorovské pití.