Kdysi tady hořel oheň přehled

Skvělá oddechovka, vřele doporučuji. Celou dobu si říkáte, kdy si asi konečně autorka přihřeje svou religionistick-mytologickouou polívčičku a vida, ona si ji hřála od první zmínky o Dagmar. Rozšířila jsem si obzory ohledně moderního umění (Basquirat), skřípala jsem zuby u obratu Chodorovské tvorba, Chodorovské statek,..., ale nakonec jsem si zvykla :-). Příběh se odehrává patrně v létě 2018, čtyřiatřicetiletá Viktoie Minářová přijíždí do rodné vsi, kde společně žije její matka Eva s tetou Věrou a jejími dvěma dcerami, dvacetiletou Alenou a osmiletou Brigitou. Viktoriin otec se zabil na motorce, když byla ještě maličká, Věřin manžel Pepa Winkelbauer utekl již téměř před dvaceti lety. Nebo to bylo jinak? Nyní totiž zmizela i Alena a akurátní Eva po ní coby po nevědčném spratkovi odmítá pátrat. Slečna se domnívala, že bude spisovatelkou ale stroj, který její matka někdy v dvaaosmedesátém dostala k narozeninám, byl většinu času němý a Alena se spíš těšila ze svého rádoby statusu spisovatelky než ze psaní jako takového (přitom má v pokoji vylepené osmibodové dějové křivky románu, fáze cesty hrdiny od Campbella a poznámky k Jungovým archetypům). Stejně tak nezvěstná je i Viktoriina kamarádka a velká láska Káťa. Musím říct, že ten nevynesený páchnoucí koš v Kátině domě jsem považovala za ukrytou mrtvolu.
V rámci pátrání se Viktorie dostává až do místní umělecké skupinky, kterou kolem sebe vytvořila Helga Choorovská, bohatá bohémka, která si čas krátí studiem lucidního snění a iniciačních rituálů primitivních společností. Některé z nich začala uplatňovat i na své ovečky (nahota, izolace v přírodě, mlčení, pomalovnání těla, hlad, znemožnění spánku, absence pocitu bezpečí, který otupuje a přehlušuje přirozené instinkty a dělá z lidí ovce - škoda, že si paní "umělkyně" neuvědomila, že sama dělá ze svých mladých přátel jen otroky, především z ubohé a naivní Aleny). Slibovala si od těchto pokusů skutečnou svobodu a umělecké vzepětí, které by jinak její mladé přátele minulo. Milovník mytologie, hrdinských cest a magického realismus zaplesá nad popisem knihovny Helgy Chodorovské (Lovecraft, Adorno, Castaneda, Boudrillard, "Simulacra", Borges, Heidegger, Foucault, "Otranto", Deleuze, Blavatská, "Sociální konstrukce reality", teorie rituálu, Turner, Ajvaz, 1000 tváří hrdiny,...).
Viktorie postupně rozjíždí celou řadu dedukcí i domněnek, na jejichž konci (nebo spíš jednom z konců) je její vlastní matka vražedkyní nejen Aleny, ale i strýce Pepy. Nakonec se ukáže, že pod slupkou tvrdé a nekompromisní ženy je matka hlavní hrdinky vlastně uzlíčkem nervů, stíhaným výčitkami za to, že milovala sestřina manžela a pokusí se o sebevraždu - a žádnou vraždu na kontě nemá. Alenino napravení je jako z pohádky, kde pyšná princezna přičichne k práci a uvědomí si, co je to život, nádavkem si vyzkoušela i roli Bestie; stejně tak pohádkové je rozloučení Viktorie s Dagmar, která se po požáru zdá být jen přízrakem, nikdo ji nezná a zdá se, že nikdo takový Na Kavkách vůbec nebyl. Bíba považovala za směšné, když hrinové pohádek nemohli poznat své vyvolené - a ono se to kupodivu stalo i Viktorii ve zcela reálném světě. A tak si nakonec odbydeme i naruby-popelkovské "Tváře umouněné od popela, ale kominík to není," když Viktorie zjistí, že David, ten subtilní umělec, od nějž jako od muže nemohla odtrhnout pohled, byl Egypťakou Na Kavkách, Bestií v kempu i Dagmarou ve svatebních šatech. Konec je tak akorát, žádný přeslazený happy end se nekoná, matka s tetou se vrátí prakticky do starých kolejí, alespoň Viktrorie zakotví v poklidném manželství s Davidem Tamlinem/Doubravou) v Olbramově a narodí se jim dcera. Velké plus za vytvoření uměleckého prostředí ve statku Na Kavkách, umělé stromy a skladiště/skleník s bludištěm z týchž materiálů, to bylo fascinující.

Citáty:
103 - Váží víc Kátiny oči, nebo Mirkův penis?
348 - Pravda o Aleně i pravda o mé seuální orientaci - dva obětní oltáře, na jednom hoří má stará rodina, na druhém vyhlídky na rodinu novou. pravd aneosvobozuje, pomyslela jsem si. Pravdaboří, ničí a pálí, nemilosrdně drancuje to, v co jsme věřili, i to, po čem jsme toužili.
409 - Kristepane Aleno, vždyť já myslela, že jsi mrtvá, a nejen to, ale dokonce jsem zjistila, kdo tě zabil! A ty jsi zatím byla celou dobu tady a nosila jsi Chodorovské pití.

23.01.2025

Knížka se četla dobře. Příběh mi zaujal.