Když máš pro koho hrát

11.09.2018

Švejdova kniha je určena primárně pro fanoušky litvínovského hokeje. Kdyby po ní sáhl kdokoli jiný, asi mu tolik radosti jako nám, Litvínovákům, nepřinese. Já si však její čtení užil neuvěřitelně.

Prožíval jsem samozřejmě celou sezonu. Byla jiná, než ty předcházející, už v průběhu. Postupem času začali všichni cítit, že tenhle tým si sedl, že tady to vypadá nadějně. A koneckonců, kdy, když ne teď? Když se mi dostalo cti sledovat ve svém věku stále neskutečného Martina Ručinského. Když se Jakub Petružálek vrátil na domovské kluziště a dostalo se mu famózního přivítání. Když Pavel Francouz předváděl zákroky z říše snů a puky za něj prostě nepadaly. Když Lukeš s Hüblem, dlouholeté opory a stálice, předvedly další nadstandardní sezonu. Když srdcař a bojovník Trávníček opět skákal do střel po hlavě. Když se Kubát vrátil po nepovedené sezoně ze Sparty domů a když Pavlík s Pavelkou vyrostli z takřka bezejmenných beků do obránců mezinárodní úrovně. Když na střídačce stáli oni, strůjci úspěchu, kteří věděli, co klukům říct - Radim Rulík a Miloš Hořava. Když za Litvínov bojovali všichni spolu, jako parta.

Byl jsem na pátém finálovém zápase v Třinci a to zklamání bylo neskutečné. Byl jsem na šestém domácím zápase v Litvínově a tady už byla skepse hmatatelná. Nabuzený Třinec, naše sestava prořídlá zraněními, daleká cesta do Třince... Copak je opravdu možné, že nám ten vysněný titul nakonec sebere neregulérní branková konstrukce snad na jediném stadionu v republice?

Ne. Tenhle tým splnil sen, který snili naši dědové, naši otcové, a který jsme snili i my. Dokázali pro Litvínov vyhrát mistrovský titul. A zaslouženě.

Týdny po titulu Litvínov ožil tak, jak jsem to dosud nezažil. Hokej v tu chvíli nebyl jen sportem. Byl něčím, co dokázalo vzbudit radost a hrdost v Litvínovácích, hrdost na to, že jsou ze zaprděného Litvínova, který ale přesto něco dokáže.

A na závěr, agnostik nebo ne, Ivan Hlinka nad námi v té památné sezoně určitě držel ochrannou ruku. Minimálně v hlavách hráčů.