Když sloni pláčou
Jeffrey Moussaieff Masson , Susan McCarthy
https://www.databazeknih.cz/img/books/18_/18586/bmid_kdyz-sloni-placou-W10-18586.jpg
4
74
74
Emocionální svět a citový život zvířat Autoři uvádějí příklady různého chování zvířat s emocionálním podtextem. Emoce se těžko dokazují, či prokazují u lidí, natož u zvířat. Je proto, z vědeckého pohledu, lepší zabývat se chováním zvířat, které určité emoce doprovází než emocemi samotnými. To však ještě neznamená, že u zvířat emoce neexistují. Tato kniha je spíš obhajováním názoru, že zvířata jsou schopna emocí oproti názoru, že příčinou chování zvířat je vrozený nebo podmíněný reflex a také o tom, co na téma emocí u zvířat kdo řekl nebo napsal, než o zvířatech a jejich projevech.... celý text
Literatura naučná Příroda, zvířata
Vydáno: 1998 , Rybka PublishersOriginální název:
When Elephants Weep, 1995
více info...
Přidat komentář
Velmi zajimava knizka, kterou si dovedu predstavit jako zajimavou literaturu do hodin biologie. Je az prekvapujici, jak bohaty je emocionalni zivot nasich zvířecích souputniku...
Podle mě kniha, kterou by si měl přečíst každý a to hlavně ti, co se označují za milovníky zvířat. Místy mě až mrazí, když vím, že celý (nejen) vědecký svět ví o emocích a citech zvířat a zavírají před nimi oči a skrývají informace. Zvířata cítí bolest, lásku, přátelství, smutek i zklamání - jsou to živé cítící a vnímavé bytosti jako my.
Kniha Když sloni pláčou obsahuje zajímavé vědecké poznatky, výzkumy a informace z historie.
Knížku nám doporučovala vyučující na antrozoologii (animal studies) a už na hodině mě zaujala. Trvalo ale další dva roky, než jsem na ni náhodou narazila v antikvariátu. Příjemně mi zpestřila zkouškové. Opravdu jsem uvítala, že jsem si občas mohla od decenálního recesu, frikční nezaměstnanosti a selských obcí odskočit k pižmoňům klouzajícím se po ledě.
Autor už v úvodu varuje, že jeho suma pozorovaných příkladů zvířecího chování nebude zvlášť překvapivá pro laiky; jejím účelem je prolomit tabu v přírodních vědách, které dosud představovaly emoce zvířat. Jistě že ojedinělá anekdota sama o sobě nedokládá žádnou pozitivní tezi, ale přinejmenším některé příliš kategorické teze falzifikuje: například že velcí kopytníci si ve stádě nikdy nepomáhají. A kromě toho je prostě zábavná.
Vždycky jsem pokládala člověka za druh zvířete, jelikož je přece primátem, a primát je nepochybně jedním z řádů v říši zvířat. Proto mě knížka tím, že vymezila, v čem jsme si s ostatními zvířaty podobní, paradoxně vedla k jasnějšímu uvědomění, v čem jsme odlišní. I sloni a šimpanzi malují, jistě, ale nedovedou realisticky zachytit předmět, natož vyzdobit Sixtinu. Šimpanzi a gorily mluví znakovou řečí, ale nevyprávějí příběhy, natož aby tradovali Písně o Nibeluzních (možná na rozdíl od velryb). Ani v nejmenším nechci snižovat ostatní tvory, ale konečně plně chápu, jak úžasná a nebývalá bytost je člověk, respektive jak daleko v něm zašla evoluce.
Jeffrey Masson není nijak geniální vědec - oproti Darwinovi, Julianu Huxleymu, Konradu Lorenzovi nebo Karlu von Frisch. Neoslňuje interpretacemi, a přesto odvedl záslužný kus práce: pokusil se pohnout přírodovědným diskursem ve prospěch realističtějšího a etičtějšího vztahu ke zvířatům. Kromě toho projevuje velký smysl pro humor. (Jen lituji překladu, jehož autor nerozlišuje mezi "lidoopy" a "opicemi", stejně tak mezi "havrany" a "vranami" a kočku rybářskou přejmenoval na "kočku rybařící".)
Skutečný problém vidím v tom, že Masson, zdá se, příliš nechápe evoluční teorii. Pokud zvíře (včetně člověka) projevuje v určité situaci chování, které je škodlivé jeho genům, neznamená to, že se těmto genům vzpírá. Může jít prostě o nevhodnou aplikaci evoluční strategie, která jinak má vést k přežití; tak třeba soucit někdy může jedince vystavit nebezpečí, ale v ostatních případech zvyšuje náš sociální kredit, a tím i šanci se rozmnožit.
Určitě si "Slony" za několik let přečtu znovu, kvůli osvěžení toho množství zajímavých anekdot. A některé informace byly opravdu pozoruhodné, třeba o pentachromatickém vidění některých ptáků, o specifické emoci australských domorodců nebo o zamilovanosti, o které postižený celá léta vůbec neví. A notně mě překvapila citace z Ortegy y Gasseta. Je to ode mě lehce perverzní myšlenka, ale jak by se asi tvářil, kdybychom místo slova "zvířata" dosadili "komunisté" a pak mu text přečetli před smrtí?
PS. Většina doslovů mi přišla jako bláboly (zejména ten Erazima Koháka), ale text dr. Honzáka byl skvělý.
Jedna z nejdůležitějších knih o emocích a sociálním chování zvířat, které by mělo vést k uvažování o etice a morálnosti velkochovů zvířat, kde prokazatelně trpí.
Nádherné příběhy o jedné velké duši této planety Země...
Kniha je čtivou studií a jako takovou ji chce brát.
Člověk se zde nedoví nic až tak překvapivého, spíš bude donucen k zamyšlení nad chováním lidí a vědců vůči zvířatům.
Přijde mi vhodné nechat knihu přečíst studentům, aby si ujasnili, jakým způsobem se píší odborné práce.
Celá kniha je postavena na tom, podat důkazy, že zvířata mají emoce. Já, jakožto chovatel, jsem nikdy nepochybovala o tom, že by tomu mělo být naopak, není mě tedy nutno přesvědčovat. A kniha vlastně na desítkách (dojemných, veselých, krutých,..) příkladů přesvědčuje, že zvířata cítí. A i když ty příběhy jsou zajímavé, dočetla jsem knihu asi jen do půlky. Nepřináší mi nic, co bych už sama netušila. Nicméně hold skládám úctyhodnému seznamu literatury, ze které autor čerpal. Je vidět, že k celému tématu přistupuje velmi erudovaně a není to jen snůška historek.
Populárně podané příběhy o chování zvířat, které se nenáročně čtou a pro mnohé budou příjemným vstupem do světa zvířat. Nicméně mi kniha nepřinesla očekávané nové informace, chyběla mi pevnější struktura jednotlivých témat - nejen kupení příběhů (ač moc pěkných) odhadujících dané emoce.
Doporučuji mladším čtenářům (středoškolským).
Pamatuji si ji doteď, jako pro mne objevnou a mocnou knihu. Četla jsem ji cca v 17ti a to už je 20let. Teď mi ji připomněla nová kniha Tajný život stromů. Život je prostě úžasný, spletitý a především provázaný a přitom jedinečný.
Autorom knihy je freudovský psychoanalytik, takže u mna už len kvôli tomu ma bod k dobru :) Naviac ešte miluje aj zvieratka, takze výhra. Vysledok je potom kniha, ktora sa číta dobre, je pútava ale zároveň aj vzdelavacia. Niektore časti som čítala s tažkým srdcom hlavne tie o pokusoch na zvieratách. "Žádné jiné zvíře než člověk neprovádí pokusy založené na utrpení a mučení jiných zířat."
Celkovo sa mi páči aj to, že aj keď kniha je založená hlavne na pozitívnych vlastnostiach zvierat (ak sa dá niečo také napísať bez toho aby ma ukameňovali ako antropomorfistku) tak sú tu aj pasáže, kde autor opisuje "kruté" praktiky zvierat.
Mali by sa z toho spraviť detská verzia a dať to detom na základkách ako povinné čítanie.
Výborná a poutavě napsaná kniha, která nechce tvrdit, že zvířata jsou jako lidé, ale spíše upozornit, že přestože jsou v mnohém odlišná, neznamená to, že nemají emoce, city apod. A jestliže se člověk z nějakého důvodů cítí nadřazen nade vše ostatní živé, o to více jej to zavazuje k odpovědnosti starat se o ty slabší a nezneužívat svého postavení. Líbila se mi myšlenka, že zvěrstva nepáchají zvířata, ale lidé... :-)
Na rozdiel od väčšiny behavioristov zaujímajúcich sa správaním zvierat, ktorí sa antropomorfizmu stránia, Jeffrey Moussaieff Masson v tejto knihe s podnázvom „Emocionálny svet a citový život zvierat“ antropomorfizmus (hľadanie dôkazov o existencii ľudských charakteristík u zvierat) opatrne využíva na príklady, kedy sú emócie a city u zvierat zrejmé. A funguje to stopercentne, príbehy chytia, sú smutné, iné dojemné, a je z ich jasne vidieť, že zvieratá majú city a emócie. Ďalej, v Závere a v Prílohe (v českom vydaní str 216-246, v slovenskom vydaní bohužiaľ Príloha chýba) autor popisuje pozitíva a negatíva prisudzovania ľudských charakteristík zvieratám a je to naozaj dobré prečítať. Zvieratá cítia a mali by mať uzákonené práva.
Kniha jako celek moc nefunguje, protože je přesycená příběhy zvířat (a lidí). Ty příběhy jsou samozřejmě úžasné, ať už krásné nebo neskutečně smutné, ale je náročné z těchto příběhů a jejich komentářů postavit základ celého díla.
I přes přílišnou zaujatost a agresivní napadání opozice je kniha odborným dílem (i když poznámkový aparát jsem objevila až na konci, citace mohly být označovány rovnou v textu...) Bohužel si myslím, že nemá sílu přesvědčit lidi, kteří emoce zvířat neuznávají, o opaku. Pro ty, kteří se nepovažují za nadřazený druh, je ale kniha skvělým výletem do života zvířat.
Pro mě, jako milovníka zvířat, úžasná kniha o citech zvířat proložená pravdivými příběhy. Tuhle knížku by si jednoduše měl přečíst každý, kdo byť jen trochu pochybuje o zvířecích emocích. Někdy mám chuť se k ní vrátit.
Pravdive smutna kniha kterou by si meli precist vsichni z nas. Kdo se o zvireci tema zajima, tak vetsinu veci uz vi.. Kdo ne.. alespon otevre oci..
Zajimavá kniha o citech zvířat, jen jsem občas měla pocit, že je vyprávění trošku přehnané...
Ještě před přečtením obsahu nabádá titul knihy k napsání recenze typu „Když pláčou recenzenti“. Už design obálky uvádí čtenáře v pochybnost, zda je kniha opravdu „určena laikům i profesionálům“. Přesto se mi podařilo setkání s tímto textem přežít, a dokonce si myslím, že by si Massonovu knihu měli přečíst (nejen) biologové.
Podrobnou recenzi jsem publikoval už dříve, odkaz na ni jsem vložil do sekce Recenze.