Kinematografie a stát v českých zemích 1895-1945
Ivan Klimeš
https://www.databazeknih.cz/img/books/30_/302703/mid_kinematografie-a-stat-v-ceskych-zem-dYX-302703.jpg
2
11
11
Kniha filmového historika Ivana Klimeše sleduje formování postoje státu ke kinematografii po dobu pěti desetiletí od vynálezu filmu, a to v rovině politické, hospodářské i kulturní. Časové ohraničení je na spodní hranici symbolicky dáno rokem 1895, kdy byl veřejnosti v Paříži představen kinematograf bratrů Lumierových a kdy v Praze na Národopisné výstavě českoslovanské čekal na návštěvníky Edisonův kinetoskop. Horní hranici pak tvoří sotva zpochybnitelný přelom, který v dějinách českých zemí, jakož i v dějinách české kinematografie představuje rok 1945. Právě v tomto roce totiž specifickým způsobem kulminuje autorem stopovaný příběh média a státu, příběh o to pozoruhodnější, že ve sledovaném období stihly české země náležet do čtyř různých státních útvarů, vždy s jinými hranicemi. Hlavními tématy knihy jsou otázky regulace oboru (i jejího očekávání ze strany veřejnosti), využití média v politických zápasech i k reprezentaci státu, otázka letitého zápasu o plnou a veřejnou akceptaci filmového média jako kulturního fenoménu, ale i třeba otázka filmového média jako zvláštní „rezonanční desky“, která zesiluje a zrcadlí politické, hospodářské, sociální i kulturní problémy doby. Struktura knihy je založena na principu střídání "panoramatických" rekonstrukcí vývoje kinematografie jako kulturní formy a společenské instituce s mikrohistorickými exkurzy do dílčích, ale pro vývoj filmu symptomatických fenoménů a praktik. Kniha Ivana Klimeše je příkladem sebevědomého dialogu domácího badatele s progresivními tendencemi ve světové filmové historiografii posledních třiceti let. Text je na vysoké jazykové úrovni, napsaný čtivým a čistým slohem, důsledně zdrojovaný, doplňují jej pečlivě vybrané a komentované tabulky s kvantitativními údaji a přílohy s edicemi klíčových historických pramenů.... celý text
Přidat komentář
Tohle opravdu nešlo, o filmu se tu nedozvíte zhola nic. V půlce jsem se dál už číst nedonutila a dala to do antíku.
Chápu, že ten, kdo očekává vyprávění o prvorepublikových komediích Vlasty Buriana, které rychle odsýpá, může být roztrpčen. Klimeš ale v prvé řadě napsal knihu odbornou, nikoliv populárně naučnou. Navíc knihu, jejímž tématem, jak patrno již z titulu, nejsou samotné filmy, nýbrž – v duchu nové filmové historie – institucionální podmínky, jež umožňovaly jejich výrobu a determinovaly jejich podobu. Pro historiky, nejen filmové, jde o neopomenutelnou publikaci, jež do poměrně kompaktního celku shrnuje výsledky autorova mnohaletého bádání. Na jednotlivých kapitolách je sice znát, že vznikly nezávisle na sobě (informace se občas opakují, návaznost není úplně „hladká“), ale díky úvodním a závěrečným shrnutím je patrné, že kniha sleduje jednotnou linii, což stvrzuje kapitola závěrečná, díky které do sebe všechno pěkně zapadne podobně jako na konci dobrého filmu se silnou pointou. Klimeš totiž rozhodně pouze nepřepisuje, co objevil v mnoha různých archivech. Na základě obdivuhodného množství sesbíraných dat, kterých je někdy, pravda, tolik, že je na konci kapitoly vyčerpáno nejen téma, ale i čtenář, dochází k originálním závěrům, ať už jde o využití kin jako symbolů socializace ještě před zestátnněním nebo o německé, nikoliv sovětské kořeny centralizované dramaturgie. Jakožto bývalý student filmové vědy, který musel informace ke kinolicencím, rané filmové cenzuře nebo bezpečnostním předpisům při provozování prvních kin složitě skládat dohromady z řady zdrojů, považuji Kinematografii a stát za nejzáslužnější literární počin roku a tiše závidím těm, kdo jej při přípravě na zkoušku již budou mít k dispozici.
Musím se Klimeše zastat. Jeho kniha je kvalitní filmovědnou prací, za kterou se rozhodně nemusí stydět. Čtenářskou cílovou skupinou jsou však především lidé z oboru (případně laici s určitým přehledem v současné [filmové] historii). Pokud hledáte starý historický přístup, který je založený na velkých jménech a celistvosti dějin (jednoduše řečeno, pokud hledáte čtivou a povrchní literaturu, plnou šokujících zajímavostí), doporučil bych například Bartoškův Náš film, který se dá za pár korun sehnat v antikvariátech.
_________________
Nechápu, jak může uživatel Tarantino ohodnotit totálně zpackané a "otřesně napsané" Lukešovy Diagnózy času plným počtem, zatímco mnohem kvalitnějším pracím davá odpad. Pravděpodobně se za nickem schovává samotný Lukeš.
Je pravda, že vzhledem k posedlosti autora právními předpisy, film z téhle knihy úplně zmizel. Lejstra jsou jedna věc, realita úplně jiná. Nejpodivnější ale je, že na ni dostal pět (!!!) grantů a ještě se to nestydí uvést. Jako by už tak nepobíral plat z několika státních institucí najednou. Pracant.
Otřesně napsané. Jako by film byl jen snůška odněkud opsaných nařízení, výnosů a regulací. A i kdyby, tak jednotlivé kapitoly vůbec nejsou spojité a obraz kinematografie první poloviny minulého století je tak zvulgarizovaný a pokroucený až běda.
Autorovy další knížky
| 2014 |  Kinematograf!: Věnec studií o raném filmu |
| 2016 | Kinematografie a stát v českých zemích 1895-1945 |
| 2013 |  Kultura a totalita. Národ |
| 2015 |  Kultura a totalita II. Válka |
| 2014 |  Fidlovačka aneb Cokoli chcete |
Když se několik sešitých článečků tváří jako monografie. Hlavně velké písmo a pár úhozů na stránku, aby to vypadalo jako kniha. Nespojité, klopotné, bez souvislosti.
Na nějaké zasazení do historického rámce nenarazíte, na zohlednění toho, že první republika v roce 1920, 1925 nebo 1930 byla něco zcela jiného už vůbc ne. Na to, že jedna věc je předpis na papíře a druhý poliotická, sociální a kulturní realita už vůbecv ne. A ani ne filmy se nějak nedostalo. Jestli je tenhle autor historik, jak tvrdí, tak to je docela úlet.
Pan Klimeš přejímá myšlenky, formulace i metody jiných autorů. Samostatný úsudek, originální dedukci či aspoň zajímavá fakta tu nenajdete.
Když psal Luboš Bartošek svoji knihu Náš film, jistě netušil, že mu ani po třiceti letech nebude sahat jeho následovník ani po kotníky. Třebaže se Klimeš snaží kopírovat to samé období a mnohdy i ty samé problémy (a místy vyloženě opisovat, z Havelky nebo Doležala naprosto okatě), ani v nejmenším se mu nedaří postihnout smysl filmu a fungování kinematografie v období první poloviny 20. století.
Svou knihu sestavil ze svých článečků a podle údajů hned v úvodu mu k ní pomohlo sedm (!) grantů. Sebevědomé postupy, bravurní jazyk ani smysluplné metody tu nehledejte. Skládá se to ze statistických záznamů nulové vypovídací hodnoty, hodně poznámek, hodně příloh, hodně rezonance a diskursu. Tak hlavně že to splnilo finanční účel, o kvalitu jde až ve druhé či spíš třetí řadě.