Kladivo na dvounohý hmyz
Rudolf Jičín
Filosoficko-sociologická sonda, která zkoumá stav novodobé společnosti, v níž se autor snaží najít své místo a konfrontuje ji se svými názorovými východisky. Dlužno říci, že se nijak netají tím, že on se její součástí necítí a z větší části se pro něho dnešní svět, tak jak se postupně vyvinul zhruba v posledních dvou stoletích, stává předmětem kritiky a někdy přímo otevřeného posměchu.... celý text
Přidat komentář
Famósní myšlenky evropského bráhmana konce dvacátého století!
Jako dříve platilo rčení „Vedi Napoli e poi muori!“, dnes lze nastínit analogii přečtením Kladiva.
„... Dav nepotřebuje vůdce, ale koně, kteří by táhli jeho káru, kam on si přeje. Vůdce potřebujeme my. Proto je obdivujeme. Ne dav, ale elita uctívá Fridricha, Napoleona, Hitlera. ...“
„Kladivo" je velmi zvláštní kniha, kniha mimo čas. Chvílemi jsem měla pocit, že čtu Schopenhauera, Nietzscheho, Lichtenberga, Hitlera („Kdo miluje svůj národ, nešetří ho.“), Klímu – a ti všichni z ní také promlouvají. Je to jakési zádušní fórum těch, kdo prorokovali Nadčlověka.
Filosofický a politický manifest psaný do šuplíku. Přesto jako by autor věřil, že k vyšším lidem se jeho poselství dostane. Kladivo si ovšem vybírá čtenáře, a ne naopak. Hodilo by se k němu motto Rosenbergova Mýtu: „Tato řeč je vyslovena pouze pro ty, kteří ji už považují za součást svého života anebo ji alespoň už přechovávají coby vášnivou touhu svého srdce." Je potřeba narodit se s instinkty, morálkou a estetikou povznesenými nad naumburské ctnosti, abychom chápali a cítili sbíhavě s Jičínem; aby nás nesežehl.
Aforistická forma neznamená žádnou újmu na čtivosti, naopak. Zato nad úlohou vulgarismů jsem se několikrát zamýšlela: jsou spontánní? nebo mají jen provokovat (koho)? Každopádně evokovaly literární disent druhé poloviny minulého století a byly snad jediným závanem autorovy současnosti v nečasové atmosféře knihy. (Kromě reálií typu auta, ovšem.)
Z obsahu mě nejvíc zaujala nedarwinistická koncepce vývoje, některé poznámky o nacionálním socialismu a – velmi sympatické! – pasáže proti týrání a požívání zvířat.
Úryvek:
„Za Vůdcovými idejemi vidíme linii německého myšlení vrcholícího idealistickými systémy devatenáctého století a Nietzschem. I Bach sem patří, Händel, Gluck, Beethoven a Wagner. [...] Na druhé straně nacházíme francouzský racionalismus, zbožnění inteligence, logických hříček a lstivých kombinací, židácké prohnanosti. Dále anglický empirismus, rochnění se v prkotinách okolní přírody, zárodek moderního přírodovědného blbnutí, a jako nejvyšší květ těchto duchaprázdností americký pragmatismus, kde každý trouba má právo na svou pravdu. Není náhoda, že současně s francouzským racionalismem a anglickým sensualismem se v Německu objevuje něco zcela jiného, mystika ševce Jacoba Böhma. [...] Vůdcovy ideje je třeba považovat za vyvrcholení německé filosofie, jeho boj za vrchol evropských, a tím i světových dějin. / A do pozoru, když mluvím o Vůdci!"
V české literární kotlině, která je doslova přesycená laciným egalitářstvím, které je mnohdy pouze pohodlnou přetvářkou ku prospěch všemožných pisálků, je tato kniha úkazem. Ve spousta ohledech lze nalézt analogii s velkým Nietzschem či méně známějším Ladislavem Klímou.
Kniha naprosto výjmečná, ojedinělá, přístupná všem, ale zároveň jen pár lidem. Kdo se nepovznese, kdo nebude mít nadhled, ten uvidí pouze skepsi a nihilismus. Doporučuji číst souběžně s J. Evolou či Spenglerem.
Pomyslnou třešničkou je pak autorův skvělý humor.
Jestli (autorem opakovaně citovaný) Nietzsche "filosofoval kladivem", pak Rudolf Jičín filosofuje dvoumetrovým bouracím perlíkem. Totální převrácení zavedených "creation myths" liberální společnosti, brutální (a notně vtipné) ubití mýtu rovnocennosti. Bible elitáře a aristokrata. Málokterá kniha tolik nakopává reflexi.
Stručné, holé věty. Jednoduché a srozumitelné, ale tolik plné významu. Srdce se člověku tetelí radostí z takového stylu psaní. Jičín je bezesporu geniálním autorem.