Kladivo na dvounohý hmyz přehled

06.04.2020

„... Dav nepotřebuje vůdce, ale koně, kteří by táhli jeho káru, kam on si přeje. Vůdce potřebujeme my. Proto je obdivujeme. Ne dav, ale elita uctívá Fridricha, Napoleona, Hitlera. ...“

„Kladivo" je velmi zvláštní kniha, kniha mimo čas. Chvílemi jsem měla pocit, že čtu Schopenhauera, Nietzscheho, Lichtenberga, Hitlera („Kdo miluje svůj národ, nešetří ho.“), Klímu – a ti všichni z ní také promlouvají. Je to jakési zádušní fórum těch, kdo prorokovali Nadčlověka.
Filosofický a politický manifest psaný do šuplíku. Přesto jako by autor věřil, že k vyšším lidem se jeho poselství dostane. Kladivo si ovšem vybírá čtenáře, a ne naopak. Hodilo by se k němu motto Rosenbergova Mýtu: „Tato řeč je vyslovena pouze pro ty, kteří ji už považují za součást svého života anebo ji alespoň už přechovávají coby vášnivou touhu svého srdce." Je potřeba narodit se s instinkty, morálkou a estetikou povznesenými nad naumburské ctnosti, abychom chápali a cítili sbíhavě s Jičínem; aby nás nesežehl.
Aforistická forma neznamená žádnou újmu na čtivosti, naopak. Zato nad úlohou vulgarismů jsem se několikrát zamýšlela: jsou spontánní? nebo mají jen provokovat (koho)? Každopádně evokovaly literární disent druhé poloviny minulého století a byly snad jediným závanem autorovy současnosti v nečasové atmosféře knihy. (Kromě reálií typu auta, ovšem.)
Z obsahu mě nejvíc zaujala nedarwinistická koncepce vývoje, některé poznámky o nacionálním socialismu a – velmi sympatické! – pasáže proti týrání a požívání zvířat.

Úryvek:
„Za Vůdcovými idejemi vidíme linii německého myšlení vrcholícího idealistickými systémy devatenáctého století a Nietzschem. I Bach sem patří, Händel, Gluck, Beethoven a Wagner. [...] Na druhé straně nacházíme francouzský racionalismus, zbožnění inteligence, logických hříček a lstivých kombinací, židácké prohnanosti. Dále anglický empirismus, rochnění se v prkotinách okolní přírody, zárodek moderního přírodovědného blbnutí, a jako nejvyšší květ těchto duchaprázdností americký pragmatismus, kde každý trouba má právo na svou pravdu. Není náhoda, že současně s francouzským racionalismem a anglickým sensualismem se v Německu objevuje něco zcela jiného, mystika ševce Jacoba Böhma. [...] Vůdcovy ideje je třeba považovat za vyvrcholení německé filosofie, jeho boj za vrchol evropských, a tím i světových dějin. / A do pozoru, když mluvím o Vůdci!"