Klbko vreteníc
François Mauriac
https://www.databazeknih.cz/img/books/31_/318723/bmid_klbko-vretenic-qPl-318723.jpg
4
46
46
Dějovou osu románu tvoří vyprávění starce, kterému se v posledních okamžicích jeho života vybavují ve vzpomínkách jeho dětství a mládí, všechno, co kdysi prožil. A toto vyprávění jako celek tvoří obraz života jednoho rodu, kde vztahy mezi jednotlivými jeho členy i všechny jejich činy byly určovány touhou po penězích a vzájemnou nenávistí.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1943 , Spolok svätého Vojtecha (SSV)Originální název:
Le noeud de vipères, 1932
více info...
Přidat komentář
Drsný autor v nejlepším slova smyslu. Četla jsem v mládí na doporučení moudré knihovnice a dodnes ve mně doznívá. V současnosti nejsem úplně milovník silných psychologických románů, ale ráda bych autora ještě někdy zkusila :o)
Pamatuji si, že nejvíce mě oslovil Mládenec ze starých časů, skrze kterého se mi celý Mauriac stal stravitelnějším . . .
souhlasím se čtenáři Abroš a Kníšil a přidávám postřeh, že ta jeho děcka a vnoučata byla snad ještě odpornější
Pozor, všechno vykecám!
Klubko zmijí existuje snad jenom ve dvou případech. V prvním je to na hlavě medúzy, pokud ta háďátka jsou teda zmije a ve druhém případě je to v hlavě a žaludku plesnivýho, bohatýho a nemocnýho dědka, kterej vypráví svůj životní příběh.
Jeho genová nálož je taková, že Harpagon je jeho mladší brácha, kterej je trošku slabší a filantropie by byla v jeho knihovně v regálu mezi vědecko-fantastickejma věcma a báchorkama, společně s bleskem, čtyřlístkem a časopisem hrom. Z toho dědka celou dobu vyrážej erupce žluči a nenávisti k vlastní rodině. Nechápu, jak si mohl opatřit nějaký děti. Bylo to asi tak, že tam dole mu to fungovalo a svoje švestky vymačkal tu a tam i někde jinde. Divím se jeho starý, že celej zbytek života čekala v ložnici a doufala, že za ní přijde. Bejt ona, spustil bych se třeba se zahradníkem. Možná se ale bála, že by její úlet posral celou rodinu. Vůbec si nedokázala představit, jaká nenávist se v dědkovi kupí a kolik let vymejšlí brilantní plát, jak s nima vyjebat. To jim pak dochází, ale nemůžou s tím udělat už nic.
To ten dědek tolik nesnášel svojí rodinu? Blbec to nebyl, ale proč se chtěl tolik mstít? Možná se bál, že po jeho smrti dostane jeho rodina prachy a bude je utrácet? Jak říkám, z celý tý brožurky stříká na všechny strany žluč a ze hřbetu vytékají slzy. Někdo to tu myslím psal, že největším nepřítelem dědka byl on sám a já myslím, že na tom něco je. Sice jsem ho nesnášel celou dobu, ale nepustil jsem tu knížečku z ruky a nechal se úplně pohltit.
Howgh, domluvil jsem.
Tak a další Nobelista za mnou. A opět nemohu být zklamán. Klubko zmijí je vynikající kniha, která má hlubší obsah a zasloužila by si i dnes mnohem více pozornosti, než si myslím, že má. Mauriac je skvělým literátem a po právu nositelem takové literární ceny.
K předmluvě: Opět se jedná o ideologicky zabarvenou interpretaci Mauriaca, která v duchu totalitního režimu nezapomene shodit křesťanskou víru, tedy tu duchovní a klíčovou stránku Mauriacova díla. Škoda, ale člověk si musí zvyknout, že se to tenkrát tak nějak psát muselo.
Příběh o muži,který si živil svou zatrpklost vůči rodině i cizím.Jediné co ho pohánělo byla touha po penězích.Prozření na smrtelné posteli už přišlo pozdě
Velmi kvalitně zpracované nadčasové téma vztahu mezi urputnou celoživotní snahou chránit a rozmnožovat majetek a pozdním prozřením, že bez víry v Boha nedává lidská existence žádný smysl.
Skupinový portrét jedné rodiny, která má všechny představitelné špatné vlastnosti. Najdeme tady myšlenky a skutky ubohé, plytké, zlé, falešné – všeho vrchovatě. Takže první myšlenka je jasná: když se podíváme přes horní okraj knihy kolem sebe, tak si můžeme oddechnout, že chyby lidí v našem okolí (a koneckonců i naše vlastní) jsou vlastně zanedbatelné a trápit se jimi je malicherné.
Ale tak jednoduché to není – Francois Mauriac do románu rozhodil řadu otazníků a znejišťujících prvků. Mě zaujal fakt, že všechny postavy, u kterých je možnost, že by je mohl mít Ludvík rád (a které by ho tím pádem mohli udělat lepším) zemřou nebo zmizí. Je to náhoda? Není to třeba tím, že Ludvík je nespolehlivý vypravěč a při pohledu do minulosti přiřazuje pozitivní vlastnosti (a tím příslib navázání vztahu) těm lidem, se kterými se už nebude nikdy muset potkat (a tedy pro něj vzniká možnost projevovat sympatie bez rizika toho, že by je musel potvrdit interakcí v reálném životě)?
Nevím, jestli to autor tak zamýšlel, ale já jsem četl Ludvíkův život jako příběh mladého člověka, který je extrémně nejistý sám sebou, a proto se neodvažuje navazovat vřelejší kontakty se svým okolím (strach z odmítnutí? strach ze zesměšnění se?) a tak, než aby riskoval neúspěch pokusů o sblížení, tak se zatvrdí, přesvědčí sám sebe, že lásku a přátelství k životu nepotřebuje – a tím vstoupí na „skluzavku nenávisti“, ze které není žádná jiná cesta než k životu v osamění.
Myslím, že tento aspekt příběhu může být užitečným námětem k přemýšlení i čtenářům, kteří jinak mají pocit, že s Ludvíkem nemají nic společného.
Poslední desetina knihy dost mění vyznění celého románu a zdá se mi být důležitá, ale není možné ji komentovat a zároveň se nedopustit spoilování. Tak jen napíšu, že jsem nakonec v Ludvíkově příběhu našel pořádnou porci naděje.
Zahořklost, pesimismus, osamělost, tyranie, s pozdravem smrti hledání naděje pro očistu, odpuštění. Pohled dvou generací na třetí, nejstarší, je úžasně pravdivý, idealismus mladí je asi až příliš naivní. Smutný pohled na citovou vyprahlost a osamělost uvnitř rodiny.
Silný príbeh o mužovi, ktorému málokto rozumel, ku ktorému si našlo cestu len pár príbuzných. Vo forme listu (adresovanom manželke) sledujeme premenu muža, hlavného hrdinu Louisa, ktorý sa z intrigánskeho žgrloša postupom času stáva človekom, ktorý (na smrteľnej posteli) pochopí, že naplnený život je len život v láske.
Po tomhle emocionálním zmaru a všudypřítomný nenávisti si najednou vážím a cením, jak žijeme své životy
Zpověď člověka, který více než štvancem své rodiny byl štvancem sám sebe. Skvělé!
Autorovy další knížky
| 1963 |  Klubko zmijí |
| 1980 |  Romány lásky a nenávisti |
| 1978 | Beránek |
| 1983 | Umouněnec |
| 1981 | Galigai |
Klubko zmijí je smutný, často až bolestně svíravý příběh o zahořklém a promarněném životě jednoho zdánlivě nenávistného starce, jehož pád zapříčinila především samota a pocit nedostatku lásky. Tímto starcem je Ludvík, velmi bohatý muž, jehož život byl nekonečnou honbou za penězi. Na sklonku svého života vymýšlí způsob, kterým by zajistit, aby jeho rodina nezískala obrovský majetek, jenž po něm zůstane. Svou rodinu totiž přirovnává ke klubku zmijí a viní ji ze všech svých příkoří. Postupně se však jeho temné představy začínají drolit a skrze vzniklé trhliny proniká světlo osvětlující dosud skrytou skutečnost.
Samotná kniha "Klubko zmijí" je svému protagonistovi velmi podobná. Na prvních stránkách působí jako nepřátelská, snad až odpudivá četba, u které si řada čtenářů položí otázku: „Proč bych tohle měl vůbec číst?“ Této knize je však dobré dát šanci a neřídit se prvním dojmem. Celé vyprávění totiž prochází katarzí, která postupně mění jeho celkové vyznění a prohlubuje hlavní sdělení. Kniha dává smysl především jako celek.
Jsou různé způsoby, jak lze Klubko zmijí číst. Pro mě je především bolestným obrazem toho, jak zničující vliv mohou mít na člověka zklamání, pocit samoty a zejména nedostatek lásky. Vyprávění skrze Ludvíkovy vzpomínky odkrývá komplikované soužití jednoho uzavřeného a nekomunikujícího páru. S každým dalším dnem a každou další nevyslovenou výčitkou mezi nimi narůstá odcizení, které postupně přerůstá až v nenávist. Je to román o nevyřčených pocitech, jejichž zametání pod koberec a následná absence komunikace nenávratně otrávily život dvou lidí, kteří měli šanci žít spokojeně, kdyby dokázali prolomit hradby mlčení.
Text knihy je psaný lehce archaickým stylem, který k příběhu perfektně sedí a skvěle podporuje celkovou atmosféru. I přes všudypřítomnou tíhu a negativitu se v knize skrývají poetické okamžiky a překvapivě silné citové záblesky. Právě tyto momenty pro mě nakonec zvítězily nad temnotou a zanechaly nejsilnější dojem.
Zpočátku jsem uvažoval, že knihu odložím. Postupně se mi ale stále víc a víc dostávala pod kůži. Jsem moc rád, že jsem jí dal šanci. Doporučuji ji všem, kdo mají rádi intenzivní psychologické romány
4/5