Kletba podle Justiny
Lydie Romanská
https://www.databazeknih.cz/img/books/45_/453788/bmid_kletba-podle-justiny-NNh-453788.jpg
4
86
86
Kletba podle Justiny je román ze Svinova, dnes části Ostravy, dříve však samostatného města. Vypráví skutečný příběh dvou domů a jejich obyvatel, jak se odehrával po téměř celé 20. století a na začátku století jednadvacátého. Rodina úspěšných řezníků je stižena tajemnou kletbou, která pronásleduje hlavně její mužskou část. Dění ve městě se proplétá s mnohdy tragickými osudy členů rodu, kteří postupně odhalují, ale zároveň skrývají dávné tajemství. Především mužům se opakovaně zjevuje tajemná dívka v bílém – snad jako memento prokletí v důsledku nevinně prolité dívčí krve, snad předzvěst blížící se tragické smrti. Děj nastiňuje zdánlivě protichůdný konflikt: nezrušitelnost rodinných kořenů na jedné straně a nutnost nějak přežít i pod koly dějin na straně druhé. Ti, kdo všemu navzdory zajistili pokračování rodu, svou nezdolností nakonec prokázali, že přežívá, jen co je schopno proměny. Román rozhodně nepostrádá tajemství, napětí a dramatičnost. Jednou z jeho rozhodujících předností je i virtuózní slalom mezi obžalobou a obhajobou hlavních postav, důsledná absence černobílého hodnocení charakterů a skutků.... celý text
Přidat komentář
Po delší době pokus o přečtení, tentokrát vyslyšení knihy ženské autorky. Velmi dobré. Nejen proto, že jsem bydlel pár km odtud v Porubě a ten region razovity je mi blizky :-). Hrdinné řeči některých zde, co se smějí obavám majitele pozemku z nálezu na zahradě domu neberu. Až to zažijete a budete se tomu smát, pak machrujte.
příběh se čte dobře, je vyprávěn důsledně chronologicky, neskáče se v čase, napětí je víceméně udrženo od začátku do konce, jednotlivé části se liší formálně, především se střídají vypravěči (omniscient, personální, méně věrohodný) a také styl/žánr (vzpomínky, rozhovor, rekapitulace, aluze do budoucnosti)
za umělecky i historicky překonaný v literatuře, filmu či dramatu, dnes opravdu neumětelský považuju postup, kdy autor nechává postavy nemotivovaně přeříkávat informace, které potřebuje čtenář/divák znát, aby pochopil děj = bohužel i Romanská ho často volí, a i té dořečenosti je někde nakumulováno příliš; na textu je hrozně poznat, že ho psala žena
osobně mi vadila ta hloupá duchařská vložka a apel na nezlomnost osudu (antická tragédie je už trochu pasé, ne?), pitomé pokusy o hluboká životní moudra, nešikovně zapracované reálie, nevěrohodné charaktery a motivace postav (zejména reakce mužů, nadto řezníků, na domnělého ducha, na nález kostry z roku 1866 - od té doby lidi prožili dvě světové války a viděli/nadělali tolik mrtvol..., takovou pověrčivost bych chápal u hloupých, nevzdělaných ženských)
dialektismy jsou zapojeny málo, ale vhodně; krátké kapitoly jako by korespondovaly s "krátkým jazykem" Ostraváků
Od této knížky jsem se nemohla odtrhnout a jistě si ji za pár let znovu ráda přečtu. Ostatní komentáře hovoří za vše. Jde opravdu o zdařilý román
(SPOILER)
velmi dobrá knížka..ráda jsem si přečetla román z Ostravy, navíc mě zaujalo, že se odehrává podle skutečných událostí. Něco autorka slyšela, našla zajímavou lokaci, něco dotvořila a vznikl velmi zdařilý román, historická sága několika generací rodiny Zrubalů. příběh zajímavý, pozornost čtenáře udrží a nepustí.
Čtenář se seznámí i s lokální mluvou, razovitymi výrazy a slovními obraty. A válečná a meziválečná doba slibuje i historické okénko. Pasáž o obsazení Hlučínska Třetí říší, osvobozování území sovětskou armádou..doba temna, lidské bolesti.
Příběh Sylvy v koncentráku se šťastným koncem, místy až pohádkový. Dá se tomu opravdu věřit ?
Příběh Gabry, který...jaký vlastně byl ? Upřímně, Gabra byla postava, ke které jsem si nějak nedokázala vyvořit sympatie. Vlastně byla celu dobu tak nějak vypočítavá a působila na mě chladně. Jela si vlastní lajnu. Ani lásku k manželovi (jak Leošovi, tak Robertovi) jsem jí nedokázala uvěřit. Láska k dětem taky neřvala z vět. Týnečku rozmazlila, ale úplně blbým směrem - nedala jí, co potřebovala, zároveň jí ale povolila hranice ve všech směrech a výsledek nenechal na sebe čekat.
Zajímavou postavou byla paní Stáza - jeden by čekal že se z ní vyklube záporák a zatím to byl nejvíce vymakaný charakter v knize.
Mařena, které existenci dokázali až zázračně utajit, zejména při ubytování nacistů ve vile a občasným společným posezením.
Hanule, dívka a žena pro všechno. Opravdu všechno. Co se doma uvaří, to se doma i sní, a všichni jsou spokojení.. postará se o nemocnou Stázu i o hospodáře Zrubala. Syna Zrubala i pomocníka Nojzra. A završí to sňatkem se starým Nojzrem.
Lépe napsané a bližší aspoň pro mě byly mužské postavy, zejména oba Zrubalové.
A co přízrak Justiny ?? Proč s tím někdo něco za ta léta neudělal ?? toto jsem nepochopila...nechali ji být a žít si svůj vlastní příběh, ve kterém vytáhla na světlo veškeré poklesky a černá místa svědomí obyvatel vily. A přitom stačilo tak málo..
Závěr už byl poněkud z rychlíku - autorka chtěla rozsáhlou ságu ukončit a zároveň nám ale sadisticky sdělit tragédii rodu až do posledního človíčka, takže volila formu rozhvoru, spíše rekapitulace dvou žen u vína - Petry z rodu Zrubalů a Leony z rodu Najzrů... Konce bývají náročné, protože se namnoží lidé v dalších generacích a přibývá osudů. Autorka se s tím pokusila poprat a nakonec to mohlo dopadnout i hůř..takhle to sice zhustila, zdramatizovala na 10 stranách, ale tak nějak to ještě šlo (a upřímně, ti další - synové Týny, jejich děti ba i sama Týna a její debakly mě teda byly celkem fuk. Petra a Petřiny dcery, peripetie Sylvy a Odettky už taky byly nedůležité, taková vata...potřebovala by jsem držet lajnu u Zrubalů a spíše zapátrat do minulosti - pověnovat se Justině a okolnostem její smrti).
A co si z osudů hrdinů můžeme vzít ? Nestavět své štěstí na neposvěcených hrobech (a na hrobech obecně). Být upřímný k sobě i k okolí. A neházet všechny tragédie na přízraky. Co zasejeme, to budeme sklízet.
Navzdory výhradám ke konci doporučuji !!!
(SPOILER)
Z téhle knihy jsem měla strašný pocit zmaru. Jak se jedna generace snaží, lopotí aby sehnala majetek další generaci a ta ho nakonec propije a zadluží. Porovnání se začátkem, kde si Gabra kupuje výbavu a vybírá kachličky, a koncem, kde řeší prodej a splátky dluhu...
Z knihy jsem měla depresivní pocit, ale jsem ráda, že jsem si knihu přečetla.
Přišlo mi že, Justýna provázela celou knihu, ale vlastně jsme se nedozvěděli, co se s ní stalo. Ona se docela nabízí linka z minulosti, kde by bylo jenom její příběh.
Právě jsem dočetla a líbilo. Další z rodinných ság, které jsou nyní dost populární (viz knihy Aleny Mornštajnové nebo Karin Lednické). Zde přimícháno trochu tajemna, ale co my víme, jak co funguje. Klidně by to tak mohlo být...
Když jsem knihu dočítal, uvědomil jsem si, že jsem na tom s dojmy tak nějak podobně, jako je prožila jedna z hlavních postav Gabra. Jí se život s Leošem (= první tři části knihy) jeví posléze také jako ty "lepší", než následný život (= následné části knihy). Čtvrtá část knihy - podána trochu chaoticky formou Cimrmanova Němého Bobše - je možná zbytečně dlouhým přehledem kusých informací. Snad ale záměrně s ohledem na situaci, v jaké ji vyprávějící prožívá...?
Naštěstí první tři části knihy jsou výrazně obsáhlejší, než následující dvě, které už mě do děje tak nevtáhly.
Za přečtení tato Kletba podle Justiny, plná zvratů a tragédií, ovšem stojí.
Štítky knihy
20. století rodinné vztahy prokletí ságy rodinná tajemství historické romány Ostravsko
Autorovy další knížky
| 2020 |  Kletba podle Justiny |
| 2015 |  Láska je víc než láska |
| 2020 | Dekameron 2020 |
| 2008 | Svlékání z růže |
| 2003 | Desátek |
Bohužel musím mezi zdejší přívětivé komentáře zapíchnout vidle: pro mě byla četba téhle knížky téměř na každé stránce soubojem. Styl, jakým je "Kletba podle Justiny" napsána, bych neoznačila za "reader friendly". Některé věty jsou až heslovitě krátké: "Spokojenost. Bohatá nevěsta. Zásnuby příští středu u Zrubalů.", jiná souvětí zase pro změnu zbytečně dlouhá: "Ke komunistům se dali i Tonda s Hedou, moc o tom nevěděli, nestarali se, v osmačtyřicátém byli spokojeni, nový prezident měl pěkné řeči, líbily se, zvlášť tady, obyčejných chudáků ve fabrikách bylo, radovali se, že se konečně zbavili nafoukané honorace z limuzín, paniček s liškami na podbradku, jo, zametli s nimi, nadšení neznalo mezí."
Připočtěme chaotické střídání časů - chvilku minulý, najednou přítomný, i k budoucímu autorka občas zabrousila. Dialogy jsou divné a to nejen vlivem nářečí, tedy ostravskeho kratkeho zobaku s lokalnimi vyrazy + leccos jakoby z Prajzké (Hlučínsko, kde se čeština promíchala nejen s polštinou, ale také s němčinou). Možná se takto ve Svinově kdysi mluvilo, ovšem já od svých prarodičů slýchala relativně normální mateřštinu, přitom byli jen nepatrně mladší než Leoš a Gabra, hlavní postavy románu, a rozhodně žádní vzdělanci.
Příběh samotný není špatný, navíc je prý inspirován skutečnými událostmi: jeden dům a lidé, kteří se kolem něj (nebo v něm) pohybují, staví, pracují, bydlí, přižení se, přivdají, přicházejí a odcházejí. Velkým bonusem je atmosféra, historické pozadí, znepokojivá duchařská linie působí spíše rozporuplně. Pořád se nemůžu rozhodnout, jestli mi paranormálno k ději sedělo nebo ne. Snad při trochu jiném zpracování, což se ostatně týká celé knihy.
Svinov mám neodmyslitelně spojený s dětstvím, jezdívala jsem tam k prarodičům skoro každý víkend, popsaná místa mi defilovala před vnitřním zrakem a ráda jsem se o nich dozvěděla něco nového. Tři čtvrtiny románu jsem váhavě koketovala se čtvrtou hvězdou, závěrečná čtvrtina rozsekla tohle dilema v neprospěch paní spisovatelky a jejího díla. Nejprve Robertův pohled na poválečné časy, popis událostí jako z Pendolina: dlouhé odstavce úvah s minimem přímé řeči. V úplném závěru z doby porevoluční jsem přetrpěla nejapný rozhovor dvou ženských o osudech pravnuků, kteří už snad opravdu nikoho nezajímají a pouze dokreslují atmosféru určitého zmaru.
Četby nelituji, určitě mě obohatila, přiměla k zamyšlení a zavalila těžkou nostalgií, knihy paní Romanské však vyhledávat nebudu. Její literární styl pro mě zkrátka není to pravé tvarohové.