Kletba podle Justiny
Lydie Romanská
https://www.databazeknih.cz/img/books/45_/453788/bmid_kletba-podle-justiny-NNh-453788.jpg
4
59
23
Kletba podle Justiny je román ze Svinova, dnes části Ostravy, dříve však samostatného města. Vypráví skutečný příběh dvou domů a jejich obyvatel, jak se odehrával po téměř celé 20. století a na začátku století jednadvacátého. Rodina úspěšných řezníků je stižena tajemnou kletbou, která pronásleduje hlavně její mužskou část. Dění ve městě se proplétá s mnohdy tragickými osudy členů rodu, kteří postupně odhalují, ale zároveň skrývají dávné tajemství. Především mužům se opakovaně zjevuje tajemná dívka v bílém – snad jako memento prokletí v důsledku nevinně prolité dívčí krve, snad předzvěst blížící se tragické smrti. Děj nastiňuje zdánlivě protichůdný konflikt: nezrušitelnost rodinných kořenů na jedné straně a nutnost nějak přežít i pod koly dějin na straně druhé. Ti, kdo všemu navzdory zajistili pokračování rodu, svou nezdolností nakonec prokázali, že přežívá, jen co je schopno proměny. Román rozhodně nepostrádá tajemství, napětí a dramatičnost. Jednou z jeho rozhodujících předností je i virtuózní slalom mezi obžalobou a obhajobou hlavních postav, důsledná absence černobílého hodnocení charakterů a skutků.... celý text
Přidat komentář
Kniha se mi líbila - ať už pro její osobitost, rázovitost, i nezvyklý styl vyprávění. Jakoby se s těmito ságami za poslední dobu roztrhl pytel, ale málokdo to umí tak, aby nezůstalo jen u popisu, aby v tom byl cítit život, aby postavy byly uvěřitelné. To podle mne dokázal skvěle Marek Epstein v knize Země, kterou všemi deseti doporučuji na jiném místě. Šikmý kostel jsem četl jen první díl, líbil se mi a dalšími díly jsem si to nechtěl kazit. A proto - oceňuji, že na tomto poli lze vyprávět takto lapidárně složitý příběh rodiny kolem jedné (prokleté) vily. Jako by se autorce nedostávalo slov nebo spíše jako by jich nebylo potřeba tolik. Ta určitá věcnost a zámlkovost mi přišla velmi sympatická. Souhlasím bohužel s tím, že celá takhle poetika v poslední části spadne a dýchavičně, jakoby ukoptěně se všechno najednou odříká a dořekne rychle, což je velká škoda, protože styl vyprávění byl i ve své prostotě ve svém tempu až majestátní. A jak tady kolegové a kolegyně neoceňují tu duchařskou linku, tu považuji naopak za nejlepší. Ta holka, podle které se to nakonec vlastně jmenuje (a to je škoda), je opravdu hrůzostrašná, a to taky v té jednoduchosti, jak se kde objeví, pak se zase ztratí a furt jí je tak 12 let. To se mi líbilo a dávalo to tomu právě nové napětí, které bylo jakoby nad to, co nesl příběh - a ten v sobě má napětí dějin, zejména na Ostravsku, kde sedíte na jednom místě, ale během života jste státním občanem 7 států. Takže velmi dobré, i když škoda, že ne vynikajicí.
Chytlavé vyprávění o dvou rodinách. Palec nahoru za Stázu! Skvěle vystavěná postava. Zato Gabra pro mě zůstávala napříč celým příběhem příliš plochá a Sylvy linka byla jen těžko uvěřitelná. Přesto kniha stojí za pozornost! Reálie, atmosféra, kniha odsýpá a drží si napětí. A teď pojďme k té bolesti - co ten konec?! Jako vážně? XY nových postav, abysme se honem seznámili s dalšími generacemi a čau?? To je velké mrzení.
I já četla ušima. Kdosi tu vzpomínal příliš dlouhá souvětí, poskládaná z úsečných vět. Kdybych knihu četla, asi by mi to vadilo také. V audioverzi mi to ale kupodivu připadalo sympatické. Vzbuzovalo to větší napětí. Dlužno podotknout, že je za tím velkou měrou i hlas Petr Kocmanové, který k tomu příběhu sedl jako zadel na hrnec. Dala bych plný počet hvězd, ale musela jsem jednu ubrat za zbrklý, skoro až udýchaný konec. Klidně bych snesla dalších pět, šest kapitol.
Jako většina zde, jsem poslouchala Kletbu podle Justiny audio četbu v ČRo. Krásně načtený neobvyklý příběh.
Poslouchala jsem na ČRo a poslouchalo se mi příjemně.
Přišlo mi, že s blížícím se koncem se příběh jakoby "zrychloval", postavám bylo věnováno méně prostoru, než v první půli (alespoň mně to tak přišlo).
...od místa, kde bylo zmíněno Justinino jméno, jsem čekala, jestli bude nějak blíže osvětlen i její osud. Jestli jsem se dočkala prozrazovat (pro ty, co ještě nečetli / neslyšeli) nebudu :)
Knihu jsem poslechla jako četbu na pokračování na rozhlasové Dvojce. Pěkný příběh, skvěle zpracováno paní Kocmanovou, oživeno místním dialektem.
Knihu jsem poslouchala jako audio knihu ČRo, no musím napsat, že kdybych ji četla, tak ji asi odložím. Díky přednesu jsem ji doposlouchala až do konce, přišlo mi, že se tam prostě nic neděje... dávám tři hvězdičky za čtení paní Kocmanovou, to se povedlo.
Audiokniha ČRo, nádherně načtená Petrou Kocmanovou. Jak přibývaly postavy, začala jsem v nich mít trochu zmatek, takže jsem si to poslechla 2x. Krásný příběh, dialekt mu opravdu hodně sluší, radost poslouchat. Trochu tajemství, nějaká nespravedlnost, hodně starostí, ale také rodinná sounáležitost a soudržnost, to je torzo tohoto příběhu.
Mě se příběh docela líbil. Měli tam ti mužští sakra smůlu. Jen nevím jestli to nebylo horší pro ty ženy které po nich zůstávaly. Ze začátku jsem měla v postavách trochu chaos. A protože jsem poslouchala jako četbu na pokračování, tak jsem si to dala dvakrát. :-)
Příběh ze známého prostředí, které mám moc ráda. Jen ten příběh se "příliš táhl".
Pro mě osobně jedna z nejlepších knih, které jsem za poslední roky četl. Jsem si vědom toho, že jedním z nejsilnějších důvodů pro toto tvrzení je fakt, že jsem velkým ostravským patriotem. Chápu, že čtenář odjinud, než z kraje razoviteho může mít větší či menší problémy s mnoha dialogy nebo myšlenkami, které celé dílo prostupují. Pokud by však autorka použila spisovnou češtinu, udělala by na jednu stranu román mnohým čtenářům přijatelnější a srozumitelnější, ale zároveň by velkou měrou ubrala na autenticitě a uvěřitelnosti příběhu. A právě proto jí za její odvahu skládám velkou poklonu, protože tímto krokem zcela určitě vědomě omezila počet potenciálních zájemců o knihu. Celá rodinná sága je založena na přesných lokálních realitách, na ověřitelných faktech. Skvěle je zvládnuta průběžná obměna vypravěčů, podle toho, jak postupoval čas. Každý z nich mohl nahlížet na jednotlivé dějové linky svou optikou, a právě v tom je celé kouzlo. Ještě jednou autorce za skvělou knihu děkuji. V mé knihovně bude mít čestné místo a zařadí se k několika málo literárním počinům, ke kterým se za pár let určitě s radostí vrátím.
Těch 360 stránek mě mělo varovat. To je podle mých předešlých zkušeností na rozsáhlý, vícegenerační román - ságu, tak "trochu málo..." To se opravdu nedivím, některým komentářům níže..., že kniha - příběh na ně ke konci působí poněkud chaoticky a jako z rychlíku... Sdílím stejný názor.
Vše se vážně zhustilo a natlakovalo k vytyčenému finále, které se mi po tom všem..., jaksi nepozdávalo.
Nechci paní autorce nikterak ublížit, to opravdu ne, ale kdyby se knihou mihlo méně postav..., upustilo by se od té duchařiny..., tak by to byl pro mě v jádru velice pěkný, silný příběh.
Poslech na mujrozhlas.cz jako román na pokračování. Velmi pěkně načetla Petra Kocmanová.
Díky poslechu jsem se přenesla přes různá úskalí této knihy, které zde popisují jiní (dlouhá souvětí, krátké věty). Začátek byl super a strašně mě to chytlo, ke konci jsem doposlouchávala spíš jen z pocitu povinnosti. Myslím, že jako knihu bych to nedočetla. Časový oblouk byl velmi rozsáhlý a bylo to, podle mého názoru, spíš na škodu.
Bohužel musím mezi zdejší přívětivé komentáře zapíchnout vidle: pro mě byla četba téhle knížky téměř na každé stránce soubojem. Styl, jakým je "Kletba podle Justiny" napsána, bych neoznačila za "reader friendly". Některé věty jsou až heslovitě krátké: "Spokojenost. Bohatá nevěsta. Zásnuby příští středu u Zrubalů.", jiná souvětí zase pro změnu zbytečně dlouhá: "Ke komunistům se dali i Tonda s Hedou, moc o tom nevěděli, nestarali se, v osmačtyřicátém byli spokojeni, nový prezident měl pěkné řeči, líbily se, zvlášť tady, obyčejných chudáků ve fabrikách bylo, radovali se, že se konečně zbavili nafoukané honorace z limuzín, paniček s liškami na podbradku, jo, zametli s nimi, nadšení neznalo mezí."
Připočtěme chaotické střídání časů - chvilku minulý, najednou přítomný, i k budoucímu autorka občas zabrousila. Dialogy jsou divné a to nejen vlivem nářečí, tedy ostravskeho kratkeho zobaku s lokalnimi vyrazy + leccos jakoby z Prajzké (Hlučínsko, kde se čeština promíchala nejen s polštinou, ale také s němčinou). Možná se takto ve Svinově kdysi mluvilo, ovšem já od svých prarodičů slýchala relativně normální mateřštinu, přitom byli jen nepatrně mladší než Leoš a Gabra, hlavní postavy románu, a rozhodně žádní vzdělanci.
Příběh samotný není špatný, navíc je prý inspirován skutečnými událostmi: jeden dům a lidé, kteří se kolem něj (nebo v něm) pohybují, staví, pracují, bydlí, přižení se, přivdají, přicházejí a odcházejí. Velkým bonusem je atmosféra, historické pozadí, znepokojivá duchařská linie působí spíše rozporuplně. Pořád se nemůžu rozhodnout, jestli mi paranormálno k ději sedělo nebo ne. Snad při trochu jiném zpracování, což se ostatně týká celé knihy.
Svinov mám neodmyslitelně spojený s dětstvím, jezdívala jsem tam k prarodičům skoro každý víkend, popsaná místa mi defilovala před vnitřním zrakem a ráda jsem se o nich dozvěděla něco nového. Tři čtvrtiny románu jsem váhavě koketovala se čtvrtou hvězdou, závěrečná čtvrtina rozsekla tohle dilema v neprospěch paní spisovatelky a jejího díla. Nejprve Robertův pohled na poválečné časy, popis událostí jako z Pendolina: dlouhé odstavce úvah s minimem přímé řeči. V úplném závěru z doby porevoluční jsem přetrpěla nejapný rozhovor dvou ženských o osudech pravnuků, kteří už snad opravdu nikoho nezajímají a pouze dokreslují atmosféru určitého zmaru.
Četby nelituji, určitě mě obohatila, přiměla k zamyšlení a zavalila těžkou nostalgií, knihy paní Romanské však vyhledávat nebudu. Její literární styl pro mě zkrátka není to pravé tvarohové.
Po delší době pokus o přečtení, tentokrát vyslyšení knihy ženské autorky. Velmi dobré. Nejen proto, že jsem bydlel pár km odtud v Porubě a ten region razovity je mi blizky :-). Hrdinné řeči některých zde, co se smějí obavám majitele pozemku z nálezu na zahradě domu neberu. Až to zažijete a budete se tomu smát, pak machrujte.
příběh se čte dobře, je vyprávěn důsledně chronologicky, neskáče se v čase, napětí je víceméně udrženo od začátku do konce, jednotlivé části se liší formálně, především se střídají vypravěči (omniscient, personální, méně věrohodný) a také styl/žánr (vzpomínky, rozhovor, rekapitulace, aluze do budoucnosti)
za umělecky i historicky překonaný v literatuře, filmu či dramatu, dnes opravdu neumětelský považuju postup, kdy autor nechává postavy nemotivovaně přeříkávat informace, které potřebuje čtenář/divák znát, aby pochopil děj = bohužel i Romanská ho často volí, a i té dořečenosti je někde nakumulováno příliš; na textu je hrozně poznat, že ho psala žena
osobně mi vadila ta hloupá duchařská vložka a apel na nezlomnost osudu (antická tragédie je už trochu pasé, ne?), pitomé pokusy o hluboká životní moudra, nešikovně zapracované reálie, nevěrohodné charaktery a motivace postav (zejména reakce mužů, nadto řezníků, na domnělého ducha, na nález kostry z roku 1866 - od té doby lidi prožili dvě světové války a viděli/nadělali tolik mrtvol..., takovou pověrčivost bych chápal u hloupých, nevzdělaných ženských)
dialektismy jsou zapojeny málo, ale vhodně; krátké kapitoly jako by korespondovaly s "krátkým jazykem" Ostraváků
Od této knížky jsem se nemohla odtrhnout a jistě si ji za pár let znovu ráda přečtu. Ostatní komentáře hovoří za vše. Jde opravdu o zdařilý román
(SPOILER)
velmi dobrá knížka..ráda jsem si přečetla román z Ostravy, navíc mě zaujalo, že se odehrává podle skutečných událostí. Něco autorka slyšela, našla zajímavou lokaci, něco dotvořila a vznikl velmi zdařilý román, historická sága několika generací rodiny Zrubalů. příběh zajímavý, pozornost čtenáře udrží a nepustí.
Čtenář se seznámí i s lokální mluvou, razovitymi výrazy a slovními obraty. A válečná a meziválečná doba slibuje i historické okénko. Pasáž o obsazení Hlučínska Třetí říší, osvobozování území sovětskou armádou..doba temna, lidské bolesti.
Příběh Sylvy v koncentráku se šťastným koncem, místy až pohádkový. Dá se tomu opravdu věřit ?
Příběh Gabry, který...jaký vlastně byl ? Upřímně, Gabra byla postava, ke které jsem si nějak nedokázala vyvořit sympatie. Vlastně byla celu dobu tak nějak vypočítavá a působila na mě chladně. Jela si vlastní lajnu. Ani lásku k manželovi (jak Leošovi, tak Robertovi) jsem jí nedokázala uvěřit. Láska k dětem taky neřvala z vět. Týnečku rozmazlila, ale úplně blbým směrem - nedala jí, co potřebovala, zároveň jí ale povolila hranice ve všech směrech a výsledek nenechal na sebe čekat.
Zajímavou postavou byla paní Stáza - jeden by čekal že se z ní vyklube záporák a zatím to byl nejvíce vymakaný charakter v knize.
Mařena, které existenci dokázali až zázračně utajit, zejména při ubytování nacistů ve vile a občasným společným posezením.
Hanule, dívka a žena pro všechno. Opravdu všechno. Co se doma uvaří, to se doma i sní, a všichni jsou spokojení.. postará se o nemocnou Stázu i o hospodáře Zrubala. Syna Zrubala i pomocníka Nojzra. A završí to sňatkem se starým Nojzrem.
Lépe napsané a bližší aspoň pro mě byly mužské postavy, zejména oba Zrubalové.
A co přízrak Justiny ?? Proč s tím někdo něco za ta léta neudělal ?? toto jsem nepochopila...nechali ji být a žít si svůj vlastní příběh, ve kterém vytáhla na světlo veškeré poklesky a černá místa svědomí obyvatel vily. A přitom stačilo tak málo..
Závěr už byl poněkud z rychlíku - autorka chtěla rozsáhlou ságu ukončit a zároveň nám ale sadisticky sdělit tragédii rodu až do posledního človíčka, takže volila formu rozhvoru, spíše rekapitulace dvou žen u vína - Petry z rodu Zrubalů a Leony z rodu Najzrů... Konce bývají náročné, protože se namnoží lidé v dalších generacích a přibývá osudů. Autorka se s tím pokusila poprat a nakonec to mohlo dopadnout i hůř..takhle to sice zhustila, zdramatizovala na 10 stranách, ale tak nějak to ještě šlo (a upřímně, ti další - synové Týny, jejich děti ba i sama Týna a její debakly mě teda byly celkem fuk. Petra a Petřiny dcery, peripetie Sylvy a Odettky už taky byly nedůležité, taková vata...potřebovala by jsem držet lajnu u Zrubalů a spíše zapátrat do minulosti - pověnovat se Justině a okolnostem její smrti).
A co si z osudů hrdinů můžeme vzít ? Nestavět své štěstí na neposvěcených hrobech (a na hrobech obecně). Být upřímný k sobě i k okolí. A neházet všechny tragédie na přízraky. Co zasejeme, to budeme sklízet.
Navzdory výhradám ke konci doporučuji !!!
Štítky knihy
20. století rodinné vztahy prokletí ságy rodinná tajemství historické romány Ostravsko
Autorovy další knížky
| 2020 |  Kletba podle Justiny |
| 2015 |  Láska je víc než láska |
| 2020 | Dekameron 2020 |
| 2008 | Svlékání z růže |
| 2003 | Desátek |
Krásně načtené, bavilo mě to, ale konec takový jako spíchnutý horkou jehlou. Kvůli tomu musím jednu hvězdu ubrat. Příběh vic, než zajímavý.