Kloktat dehet
Jáchym Topol
https://www.databazeknih.cz/img/books/49_/493828/bmid_kloktat-dehet-aig-493828.jpg
4
192
192
Autor očima dětského hrdiny přepisuje české dějiny, zvláště šedesátá léta dvacátého století v Československu. Lehce fantasmagorický román vypráví prostřednictvím malého kluka Ilji historii 60. let v Československu. V domově Domově se schází jen ta nejhorší sebranka usmrkanců, dětí odložených, nechtěných a ztracených. Autor popisuje hru osudu, kdy Češi statečně bojují proti ruským okupantům. V Čechách je rozpoutána třetí světová válka. Hrdinům sice chybí heroismus, o to víc oplývají malicherností, rasismem a nedostatkem vyšších ideálů. Sledujeme pokřivené vlastenectví s mnoha neblahými vedlejšími dopady. Autora zajímá ponížené dětství, sourozenecká oddanost a válka v jakékoli podobě. Zobrazuje své hrdiny jako hračky někoho jiného, aniž by přitom tušili, že jsou jen nástrojem k dosažení cizích cílů.... celý text
Přidat komentář
Román z pera Jáchyma Topola s názvem Kloktat dehet je zajímavým kontrafaktuálním dílem. Celý příběh je vyprávěn očima hlavního hrdiny, kterému nikdo neřekne jinak než Ilja. Jeho životní cesty jsou spletité. I když uplyne na pouhých 235 stranách přes dvacet let, pořád je tu vyvolávána iluze toho, že je hlavní hrdina stále dítětem. Text románu sám o sobě působí jako překotný tok řeči vypravěče, čehož je dosaženo za pomoci užití neznačené přímé řeči a tzv. smíšené řeči, kde chvilkami může mít čtenář pocit, že neví, kdo zrovna mluví. Celý děj se odehrává v městečku Siřem a jeho přilehlém okolí v rozmezí let cca 1948 až 1968. V textu jsou zachyceny některé historické události, jako je např. akce Ř či vpád vojsk Varšavské smlouvy. V rámci kontrafaktuality se dá mluvit třeba o nebojácném postavení Čechoslováků, kteří se snažili bránit své impérium a sovětským vojskům se bez boje nepoddali. Všichni však víme, jak to bylo v aktuální (reálném) světě. Knihu bych doporučila všem, kteří si rádi přečtou texty naplněné fikcí z českého prostředí a jimž nevadí překotné a místy trošku hrubší vyjadřování vypravěče.
Nedá se říci, že by mě kniha vysloveně nadchla. Je zde zpracované zajímavé téma vynikajícím způsobem, ale místy toho na mě bylo moc.
Topol psát umí, umí překvapovat a pořád jsem si myslel, že to je jasných 5*. A najednou, nějakých 50 stran před koncem se ze mě stal nasycený roztok a už se ve mně další slova nerozpouštěla. Možná můj problém, ale nejsem kritik, tak si subjektivitu můžu dovolit.
Nejsilnějším dojmem ze čtení byl pocit jakési neustále těkavé neuchopitelnosti textu. Kdykoli jsem měl pocit, že už významu událostí začínám rozumět, že už asi chápu, co mi Jáchym Topol skrze své postavy chce říct, tak se stalo něco, co do mého pracně budovaného a promýšleného „klíče k rozpoznávání Topolových bizarností“ hodilo vidle.
Odvíjelo se to už od Iljy. Toho sice sledujeme prakticky neustále, vyprávění od něj neodbočuje, ale fakt o něm víme deset stránek před koncem knihy víc, než po deseti stranách od začátku? Kdo vlastně Ilja je? Je to forrestgumpovsky nevinné nabarvené ptáče semleté v soukolí dějin, jak by to vypadalo podle jeho láskyplného pečování o Vopičáka a něžného vztahu k Hance? Nebo je po švejkovsku mistrem v přežití, který si intuitivně v každé situaci vybere tu správnou strategii vedoucí k eliminaci rizik? Nebo je dokonce nenápadným géniem, kterému jeho pozice přehlíženého dítěte poskytuje větší bezpečí v kruté době (jakým je třeba Oskar v Plechovém bubínku)? Nevíme a zřejmě nemáme vědět, také proto, že Ilja je prostě nespolehlivý vypravěč, ne vše nám vypovídá věrohodně (což je silně patrné ve scéně Vopičákovi smrti), ne vše nám vypovídá kompletně a o něčem prostě nemluví vůbec (třeba když se dozví o tom, kdo je opravdu on sám nebo co k němu opravdu cítila Hanka).
A nepomohl mi ani fakt, že jsem román četl už podruhé a pamatoval jsem si zápletky a jejich vyústění.
Výsledný groteskní chaos ještě podporuje historický rámec příběhu, který má tendenci čtenáře jaksi navádět a svádět k tomu, číst celý román jako svérázný komentář k českým dějinám minulého století a českému národnímu charakteru. Tomuto pokušení jsem ale odolal – měl jsem pocit, že kdybych se ze svérázného textu pokoušel extrahovat ještě tuhle významovou rovinu, tak by mi z té marné snahy mohla explodovat hlava. :-)
A tak jsem nakonec četl Topolův román způsobem, jakým čtu lyrickou poezii nebo jakým nahlížím na abstraktní výtvarné umění: vypnul ve své hlavě analytický modul a nechal text působit na své emoce a svoji obrazotvornost. A fungovalo to výborně. Ne dokonale, na to byl román příliš dlouhý a příliš jednotvárný a příliš úmorný, ale výborně ano. Silný a intenzivní zážitek, jako s Jáchymem Topolem vždycky.
Dobré to bylo, asi jedna z nejpodivnějších knížek, co jsem doposud četl, resp. ten sloh je fakt těžko uchopitelný, ale o to jsem radši, že jsem si cestu k Jáchymu Topolovi konečně našel. Zaujala mě anotace, co by kdyby, co by bylo, kdyby se Češi v osmašedesátým ruským tankům postavili a začala by tak třetí světová. No knížka je samozřejmě úúúplně jiná, než co jsem očekával. A to je právě děsně fajn. Určitě to nebyl první a poslední Topolův román, se kterým chci mít tu čest.
Ke knize jsem se dostal kvůli zajímavému názvu a předchozí letmé zkušenosti s Topolovou další tvorbou. Vůbec by mě nenapadlo, že se bude jednat o ve své podstatě velice zajímavou alternativní historii vyprávěnou klasickým Topolovým "beatnickým" stylem, který je vlastně stejný pro lyriku i epiku. Bylo zde hodně silných momentů a především oceňuji celkové zpracování a ideu, kterou bych zrovna od něj, či přijde li na to od jakéhokoliv současného českého spisovatele, nečekal. Začátek a konec byly slabší, pro příbh ovšem nepostradatelné a celkově to tvoří nádherný celek.
Miluju Topolovu Sestru, ale toto bylo pro mě čiré utrpení, asi těch rovin a tý intelektuální kvality je tam na mě moc.
Dnes dočteno, hned po zprávách o tom co se aktuálně děje v Bělorusku. To jen pro dokreslení.
Ústřední myšlenka knihy mi přijde geniální. Takové to věčné přeuvažování "co by bylo kdyby" je rozmeteno v prach. Zvěrstva války jsou poněkud umírněna dětským pohledem na ně, oceňuji ale, že i přes ten vylíčený hnus se kniha nezvrhává do vyžívání se ve zlu, nýbrž klouže ke grotesce. Surreálné obrazy zvířat ze socialistického cirkusu mi přišly naprosto skvělé. Po Citlivém člověku mě Topol opět nadchnul!
Kniha napsaná jako prasetem a první půlka je zbytečně dlouhá, nezáživná a nezajímavá, ale hloupé to není, má to nápady a dělá to pár kotrmelců, které jsem ještě neviděl.
Zatím asi nejpřímočařejší kniha od Topola (ještě mi zbývá Chladnou zemí a Citlivý člověk). Kniha má trochu společného s Noční prací (dětský hrdina, rok 1968 i postiženého bratra), oproti ní je však děj příběhu mnohem přehlednější. To ale může být dáno i tím, že jsem si na Topolův styl psaní už zvykl.
Nemůžu si pomoct, ale Jáchym Topol mi jako autor není vůbec, ale vůbec sympatický. V rámci povinné četby jsem musela číst ještě Citlivého člověka a u obou knížek jsem neskonale trpěla. Už u Člověka jsem se zařekla, že jeho knížky do rukou už nikdy nevezmu, osud (rozuměj seznam četby ke zkoušce) mi do cesty postavil ještě Kloktat dehet. Absolutně mi nevyhovuje styl jeho psaní, blbě se mi to čte, hlavně proto, že nerada čtu knihy psané hovorovým jazykem. Dvě hvězdičky jsou za obraz doby, o které se ráda učím, protože je to doba mých rodičů. Omlouvám se Jáchymovi, určitě je to skvělý člověk.
Ach. Můj. Bože.
Knihy Jáchyma Topola jsou tím druhem knih, do kterých se mi nejdřív vůbec nechce, ale jakmile se do nich začtu, tak se nemůžu odtrhnout. Kloktat dehet ve vás vzbudí tolik rozporuplných pocitů, že se nemůžete dočkat, až příběh skončí a zároveň ho chcete číst věčně. Tuhle knihu je možné nenávidět a zároveň milovat. Příběh je tak bizarní a zároveň naprosto geniální. Neskutečné (a to doslova). Nemám slov. Jáchym Topol je pro mě prostě Spisovatel s velkým es a tohle dílo mi to zas a znovu dokazuje.
Já zapomněl na recenzu! Proč mi nikdo nezavolal nebo nenapsal jak jako teda to bude nebo jako co jako mi jako je? Co kdyby mě přejel autobus, nebo vlak nebo kůň? Internetová rodina mě zklamala. Opět. Ale Jáchym teda ne. Jáchym mne nezklamal, je to totiž můj kůň. Já opravdický koně bytostně nesnášim, ale Topol má moje lajky, muj reskept a tak dále pana krále a tak je to můj kůň. Vetšího českýho spisovatele jsem na internetech nenašel a tim pádem žádnej větší českej spisovatel neexistuje.
Kloktat dehet popisuje alternativní 68 rok, kdy se český národ vzepře a tanky tak nemaj volnej vjezd do český kotliny. Hlavním hrdinou je mladík, vyrůstající v děcáku, který se po topolovsku přimele ke všem zásadním událostem. Topol popisuje paralelní vesmír velmi osobitě a kdyby to nebylo o dětech a z pohledu dětí, tak bych si to asi užil o 300 kg víc. Tahkle i přes zábavnost celkového pojetí socialistické invaze za účelem nastolení nadnárodního cirkusu a veškerých popisů života z děcáku, tomu jsem nucen dát jen 7/10.
Na druhou stranu, co by za 7/10 dali třeba Václav Klaus, Beatles, rakovina, rasismus, česnek, tříčtvrteční kalhoty nebo fernet. Nashledanou u dalších pečiho literárních vrat.
Kniha mne bavila, jen je zde něco, co mi u autorovi prózy dělá problém užít si knihu na plno. Z poezie Jáchyma Topola jsem nadšená, k próze si budu muset v průběhu let jeďte najít bližší cestu.
nářez. jedinej román od topola, kterej jsem dočetla. ale za to byl sakra dobrej. zběsile pomatenej život zběsile pomatenýho kluka, je to skvělý, je to živý, je to geniální. je to knížka, o který nedokážu moc mluvit - protože o umění se mluvit nedá, to se musí prožít
Nelítostná groteska ve zběsilém tempu.
Stejně jak v první části Domov domov nabízí charizmaticky psychopatický velitel Vyžlata tlupě sígrů prozatím vychovávaných jeptiškami naději („Tou nadějí je práce! A práce je všechno, co vám řeknu, že máte udělat!“ /str. 64/), přináší Tankové vojsko na svých hlavních nevděčným Čechům vznešenou ideu: „V nové světové Východní říši už nikdo nikdy nebude ponižovat a zotročovat člověka, zvíře, nebo stroj.“ /str. 177/ A prvními konkrétními činy k uskutečnění této ideje je vzorový Socialistický cirkus či moře. „… ve zdejším kraji se totiž uskuteční dávný sen československého lidu, vznikne zde moře. Vznikne zde České moře jako dar sovětského lidu lidu Československa.“ /str. 23O/.
A lidé reagují, jak nejlépe dovedou: „Pronásledoval jsem uprchlíka, anebo s ním zdrhal? Situaci pojmenuju podle toho, komu budu nucen podat vysvětlení, rozhodl jsem.“ (str. 165) Čtenář poučený naší historií sice může s úšklebkem číst: „…představ si, dou k nim kolaboranti, museli vodněkad asi dovízt ňáký herce či co, protože českej kolaborant? to je nesmysl! Někoho najali…“ /str. 216/, ale ten sarkasmus brzdí pravda pravdoucí „… určitě je lepší stát na tanku než se jako rozstřílená mrtvola válet pod ním. To mi přijde jasný.“ /str. 135/
Chechtáte se a přitom vás mrazí. Kloktat dehet.
Když už tedy letos bylo to výročí ruské okupace, rozhodl jsem se splatit dluh a přečíst si knihu, která svého času způsobila značný rozruch na tuzemském literárním poli. A jsem mírně zklamaný, protože podle anotací jsem čekal něco trochu jiného. Téma fiktivního odporu Čechů proti vojskům Varšavské smlouvy zde je pouze okrajové a nosné vyprávění je naroubováno na postavu Ilji, který má být archetypální postavou českého národa, v níž se prolíná mystika východní říše s pragmatičností té západní. Já nemám dětské hrdiny moc rád a rovněž nemám rád přílišnou snovou mytologii, které je bohužel Topolův styl vyprávění plný. Rovněž mi moc nesedí časová osa, protože soudě podle popisovaných událostí a rozpětí let 1948 - 68, by v době invaze musel být hlavní hrdina zhruba dvacetiletý - minimálně však patnáctiletý - což tak úplně neodpovídá stylu vyprávění ani uvažování. Dá se to sice pochopit autorskou licencí, či argumentací, že část dětského vidění světa v nás zůstává i v dospělosti, ale mě to i přesto iritovalo. Na druhou stranu kniha nezklamala originálním a drsným dějem podpořeným úchvatným a neotřelým jazykem i klasickou Topolovskou poetikou, kde nic není na první pohled jasné a nikdo není černobílý. Nakonec tedy i přes zmíněné výhrady pod 4 hvězdičky jít nemůžu.
Svým způsobem neuvěřitelně smutná a silná knížka, která vás i po přečtení jen tak nepustí. Rozhodně nedoporučuji číst za záměrem dozvědět se víc o roku 68 v Československu. J. Topol si dost pohrává s celkovou realitou a viděním světa dětskýma očima. Mně osobně se víc líbila první část, kdy malý Ilja vypráví o životě v Domově Domově, v té druhé už jsem se občas ztrácela. Bolesti a dětský pošetilosti to je plný.
Zběsilé, bezohledné a o nás ...jediná jistota příběhu je, že krev není voda ...a místy jsem si připadala jako ve světě Tarantina:)
Autorovy další knížky
| 2017 |  Citlivý člověk |
| 2008 |  Sestra |
| 2006 | Anděl |
| 1994 | Miluju tě k zbláznění |
| 2005 | Kloktat dehet |
Hodně...divná knížka. Těšil jsem se na ni, trochu se odhodlával, až nakonec jsem ji zařadil do výzvy. A byl jsem dost zklamán, strašně dlouho jsem se s ní trápil. Nevím, jestli ještě najdu někdy odvahu na jiná díla od autora.