Klub nenapravitelných optimistů
Jean-Michel Guenassia
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/535768/bmid_klub-nenapravitelnych-optimistu-6610082f11532.jpg
5
925
925
Píše se rok 1959 a dvanáctiletý Michel Marini prožívá první krizi v rodině. Rodiče se nemohou na ničem shodnout a bratr Franck přes jejich odpor narukuje do války v Alžírsku. Michelovým jediným útočištěm se stávají knihy a utajený šachový klub ve čtvrti Montparnasse, kde se scházejí uprchlíci z východního bloku a vyprávějí si jen stěží uvěřitelné osobní příběhy. Během několika let přichází Michel o iluze a předčasně dospívá, přesto se však stává právoplatným členem šachového klubu a jedním z nemnoha nenapravitelných optimistů.... celý text
Literatura světová Romány Historické romány
Vydáno:
2022
,
Tympanum
Originální název:
Le Club des incorrigibles optimistes, 2009
Interpreti: Marek Holý
více info...
Přidat komentář
Francie na počátku 70-tých let. Prezidentem je Charles de Gaulle a právě se završuje tzv. Alžírská válka o nezávislost Alžírska na Francii. Období, ke kterému nemám vůbec žádný vztah. Přesto mne tato kniha zaujala. Nejprve svým názvem a následně i svým příběhem.
Hlavní postavou je středoškolák Michele, který se svým bratrem navštěvuje bar, kde schází parta emigrantů z východní Evropy v Klubu nenapravitelných optimistů. Postupně se příběh Michela začne prolínat s postavami z této neobvyklé party.
Mě osobně se tahle kniha velmi dobře četla. Nejvíce mne oslovila způsobem, jakým byly vylíčeny příběhy a charaktery jednotlivých postav. Přišlo mi totiž, že autor vytvořil skutečné lidi, kteří se chovají někdy jako blbci a máte na ně vztek, jindy soucítíte s jejich osudem. Jedinou drobnou výtku mám k tomu, že není zcela snadné si udržet pořádek v tom, kdo je kdo. Hodí se udělat si poznámky. Ale to je spíše taková drobnost.
Nejhezčím momentem pro mne bylo těch pár vět, když se Michele náhodně srazí se svou budoucí milou. Ona četla to, já to, neměl jsem nejmenší šanci. To bylo kouzelné. :-)
Jean-Michel Guenassia je pro mne objevem roku. Vůbec jsem nečekal, že mne jeho kniha takhle chytne za srdce. Bylo to moc hezké čtení. Knihu bych doporučil čtenářům, kteří mají rádi silné lidské příběhy. Dávám pět hvězd, protože tohle je kniha, ke které se rozhodně rád vrátím.
Klub nenapravitelných optimistů je naprosto fantastickým románem, který mě od začátku vtáhl. Jak nemám rád žánr "historický román", tak v tomhle případě jsem našel výjimku, která potvrzuje moje pravidlo. Autor perfektně zkombinoval odehrávající se příběh s historickými reáliemi a výsledkem je konzistentní, uvěřitelná a lidská kniha.
20. století zamíchalo osudy lidí a přineslo spoustu dílčích událostí, které byly jednotlivými tahy v komplikované šachové partii. Sovětská špionáž v americkém jaderném programu; obsazení Suezu a následné stažení; sovětské tanky, které rozdrtily povstání v Budapešti; dekolonizace a válka v Alžírsku; to všechno jsou jen fragmenty, které román zachycuje. Pro čtenáře, který se orientuje v problematice, tato kniha přináší krásný zážitek.
PS: Až díky knize jsem si uvědomil, že v dubnu 1961 SSSR dostal prvního člověka do vesmíru, aby v srpnu téhož roku začala růst Berlínská zeď, která měla zabránit dalším milionům lidí na útěku ze socialistického ráje. Čtyři měsíce tak dělí obrovský technologický milník a úspěch východního bloku od pragmatického oddělení a uzamčení vlastní říše a jejích otroků do naprosté izolace.
Pro mě úžasný zážitek. Kniha mě naprosto pohltila příběhem, prostředím, postavami. Občas jsem se trochu ztratila v množství postav a jmen, ale vše se rychle učesalo. Bavily mě historické a politické souvislosti a velmi zajímavý byl pro mě náhled do života a myšlenek emigrantů.
Hlavní hrdina, dospívajíci chlapec žijící v Paříži, hledá svou cestu a světonázor a setkává se se kupinou emigrantů z východu, z nichž každý má svůj zajímavý příběh. Z prvu jsem se nemohla začít, poté ovšem jsem si postavy velmi oblíbila. Závěr knihy byl až dojemný a nepotkávali se tam jen velké dějiny, ale obyčejné výtahové linie. Či neobyčejné? Moc pěkný čtenářský zážitek! Děkuji.
Kniha se četla moc dobře. Nostalgie tam byl tak akorát. Napsáno velmi současným a srozumitelným jazykem. Zároveň se čtenář dozví hodně o Francii a dalších místech. Doporučuju hloubavějším čtenářům.
To byla nádhera! Bichle jak hrom, ale stránky rychle ubíhaly, jak mě příběh nadchnul a pohltil!
Sledujeme příběh dvanáctiletého Michela, žijícího s rodinou v Paříži roku 1959. Napjatým vztahům v podivné rodině Michel uniká prostřednictvím hraní fotbálku s kamarády po hospodách. Jednou tak objeví i tajemné dveře, kam chodí pouze dospělí pánové. Co tam asi dělají?
Zvědavost Michelovi poodhalí tajemství oněch dveří, za kterými se ukrývá Klub nenapravitelných optimistů. Ten sestává z mužů nejrůznějších národností a věkových kategorií, kteří si sem chodí poklábosit, zahrát šachy nebo prostě jen tak pobýt.
V klubu je spousta zajímavých postaviček, o jejichž životní cestě se hodně dozvídáme a dotváří se tak celkový pohled na partu emigrantů z tohoto klubu optimistů, i když jejich životní cesty se mnohdy optimisticky nejevily.
Michelovo dospívání dostává rychlý spád - v rodině se odehrávají dramatické situace, jeho bratr přes nesouhlas rodiny narukuje do války, a tak na jedné straně mladý Michel o některé přátele přichází a nové zas získává.
Krásný příběh o síle přátelství. Moc doporučuji!
Kniha dlouho odkládaná, nakonec s velkým potěšením přečtená. Velmi zajímavé čtení.
Mimořádný zážitek. Čtivé, poutavé, zajímavé. Stojí za přečtení. Bonus navíc - důležitý pohled nejen na Francouze a Alžířany, ale také na východní Evropany a Rusy.
(SPOILER) Za mě velké zklamání. Dočetl jsem to jen silou vůle, fakt mě to moc nebavilo. Dvě hvězdičky dávám za závěr, jinak spousta příběhů zůstala neukončených, nevyjasněných...
aneb Jak pejsek s kočičkou vařili dort...
Autor nevěděl, jestli napsat něco jako Rowlingové nebo jako Kundera, tak to spojil do jedné knihy. Banální příběh dospívání s nedůvěryhodně dospělým dětským hrdinou smíchal s historkami o jakoby utečencích z Východu. Dozvěděli jsme se, jak si Francouz poředstavuje, že přemýšlejí Rusové, Češi a Maďaři.
Na knihu jsem se na základě recenzí a několika ukázek moc těšila, avšak četla se mi těžko. Je psaná s důrazem na vytvoření atmosféry, co se autorovi podařilo. Některé části byly moc zajímavé – ohledně imigrantů v Paříži, nebo i ohledně Francouzů a jejich problému s Alžírskem a politickou situací, pohled kluka v pubertě na rozvod rodičů. Myslím však, že v knize bylo zbytečně moc postav a tým pádem málokterá dostala prostor, abychom ji poznali hlouběji. I vzhledem ke konci příběhu by si Saša zasloužil více prostoru už dříve, také vztah Michela s otcem se ke konci vytratil a vůbec není jasné, co se stalo s Frankem, nebo s Cecile. Příběh je napsaný velice kvalitně a obsahuje mnoho zajímavých myšlenek, avšak z výše uvedených důvodů mi k srdci bohužel nepřirostl.
I mně trvalo, než jsem se začetla, ale pak to byla symfonie zakončená vodotryskem slz. Opravdu výborně napsané.
Píšu tuto recenzi pár minut poté, co jsem knihu dočetla, takže jsem velmi dojata. Na začátek se přiznám, že mě trvalo notnou chvíli se začíst, ke knize jsem se musela vícekrát vracet. Každopádně jakmile překonáte seznamování s jednotlivými postavami a prostředím, hned se začtete a do jednotlivých postav se naprosto vpijete. To se mi na knize líbilo skoro nejvíce, jak byla každé postavě věnována kapitola nebo pár stran s jejich osobním příběhem tak, aby jejich aktuální počínání a život byl v kontextu. Nejsem milovník historických knih ani politických a i když se kniha těmto tématům nevyhýbá, jsou tato témata lehce vstřebatelné a snad i zábavná. Konec byl skutečně nečekaný. Doporučuji všem přečíst, kniha mi rozšířila obzory, velice chytla za srdce a do mladého Michala jsem se v mnoha situacích fakt vcítila.
“Jestli je na světě tolik lidí, kteří zapalují svíčky nebo věčná světélka, člověk musí věřit, že to k něčemu je a že čas od času jeden z toho množství blikajících plamínků upoutá Boží pozornost, nebo možná ta světélka zapalujeme jen proto, abychom si v naší lidské temnotě dodali jistoty. “
Francie, Paříž, 1956-1964. V tomto období se na pozadí války v Alžírsku odehrává děj velice čtivého románu čítající 567 stran. Trochu mě tloušťka knihy vyděsila, ale po přečtení několika stránek bylo jasno: “To bude pěkný. “
A bylo.
Ať už to byl příběh dvanáctiletého Michela a jeho bratra Francka, dívky Cecile a jejího bratra Pierra nebo různých postav pocházejících z východních zemí a setkávajících se v šachovém Klubu. Všichni si zvolili svobodu, někteří opustili ženu, děti, rodinu i přátele a usídlili se v Paříži.
Vystupuje tu maďarský herec Tibor Balázs a jeho manažer a partner Imre,
protinacisticky smýšlející němec Werner,
chirurg Igor z Ruska, nyní taxikář;
válečný hrdina SSSR, pilot, komunista Leonid Michajlovič Krivošejin nebo
záhadný a neoblíbený Saša.
Doporučuji k přečtení a těším se na Zaslíbené země.
Budu asi taky trochu v menšině, když budu nadšení spíše brzdit, byť má román v sobě mou oblíbenou kombinaci témat - historii, kulturu, politiku. Nemůžu románu vytknout čtivost vyplněnou mnohými zajímavými postřehy a úvahami, které nepůsobí kýčovitě nebo nuceně. Problematický je však můj vztah k postavám. A když jde o román, který právě na tomto vztahu stojí (podobně jako Ferrante a její Geniální přítelkyně), je to trochu problém. Vypravěč (Michel) totiž hlavní postavou vůbec není. Je jen pojítkem mezi prostředími a mezi jinými postavami, tudíž jeho vývoj je takřka nulový (ve svých 12 se chová mimořádně dospěle), což taky vede k prazvláštním vypravěčským švům, ke kterým dochází přibližně ve třetině knihy, abych od nich bylo opět v klidu upuštěno.
Rozhodně to není špatný román, přečetl jsem ho s chutí, ale vlastně nevím, co mi z něj nakonec zbylo
Tento příběh si mě postupně a nenápadně získal a podmanil, že jsem prostě musela číst dál, musela jsem se dozvědět, co bude s Michelem, Franckem, Cecil a jejím bratrem a taky jak dopadne vztah Michela s Camille... Kdo je vlastně Saša, Leonid a Igor.... je to nádherný román zachycující dospívání Michela, který se víceméně náhodou stane členem Klubu nenapravitelných optimistů, který tvoří emigranti z východního bloku... V knize je mnoho moudra o vztazích, rodině, přátelích... Taky mě dostaly básně lidí, kteří kdysi museli zmizet.
Mám ráda tyhle "rodinný" milý knížky. Tahle mě občas nudíla filosofickými pasážemi o lidech, jejichž jména mi nic neřikaly. Ale jinak hezký, takový autentický.
Štítky knihy
20. století Francie šachy francouzská literatura psychologické romány studená válka uprchlíci emigrace optimismus oběti komunismuAutorovy další knížky
| 2012 |  Klub nenapravitelných optimistů |
| 2016 |  Nezmar |
| 2015 | Stoprocentní riziko |
| 2014 | Vysněný život Ernesta G. |
| 2022 | Zaslíbené země |
(SPOILER) Klub nenapravitelných optimistů je literární mistrovské dílo, které psal autor více než 6 let.
Nebyla to láska na první pohled, ale láska postupná. A i když celý příběh protkává smutek, je nádherně napsaný (a přeložený).
V knize sledujeme rozmezí let 1959-1964 a vypráví 12-ti až 17-ti letý Michel Marini, student jednoho pařížského lycea, který se spřátelí s několika emigranty z východu a stane se členem jejich šachového Klubu.
Igor, Leonid, Imre, Tomasz či Pavel (a další) pocházejí všichni z komunistických režimů a nesou si v sobě bolestnou minulost. V Klubu se scházejí, aby společně popili a zahráli šachy. Je to místo, kde se všichni cítí dobře. Až na Sašu - emigranta, kterého všichni vyhánějí, obestírá ho velké tajemství, to ale Michelovi nechce nikdo prozradit.
Michel sám má plnou hlavu starostí, kromě toho, že mu nejde matika, se jeho starší bratr rozhodl odejít do války v Alžírsku, mezi rodiči jsou velké sváry, jejichž kořenem je odlišný sociální původ otce a matky a odlišný politický názor jejich rodin.
Michel najde nejdříve spřízněnou duši v Cécile, dívce svého bratra, která je mu skvělou kamarádkou, ale věci s bratrem se velmi komplikují.
Michel miluje knížky a filmy, pořád čte, fotí snímky a jednou se chce stát fotografem. Jednoho dne potká i lásku svého života, ale je to opět všechno zamotané, radí se se členy Klubu, kteří za sebou mají neuvěřitelné věci a hodně se radí i se Sašou, jehož příběh nenávisti proti němu je na konci rozmotán.
Moc se mi líbilo použití šachů, jakožto pojítka mezi postavami. Jak dokázal autor do jedné knihy odvyprávět Michelův život a k tomu životy několika emigrantů na útěku před vězením či smrtí v zemi jejich původu. Poslední příběh - Igora a Saši mě naprosto dostal.
Klub nenapravitelných optimistů je kniha velmi obsáhlá a její přečtení vám moc doporučuju (a taky má krásnou obálku ).
"Raději budu žít jako optimista a mýlit se než žít jako pesimista a mít vždycky pravdu." Anonym