Klubko zmijí
François Mauriac
https://www.databazeknih.cz/img/books/31_/318725/bmid_klubko-zmiji-tZ8-318725.jpg
4
44
44
Niet hádam horšej osamelosti, než je osamelosť ľudí zviazaných pevne najužšími príbuzenskými zväzkami, ktoré sa stanú zväzkami pokrytectva, nenávisti a chladnej vypočítavosti. V románe "Klbko vreteníc" sa stretávame s takýmito vzťahmi v rodine bohatého juhofrancúzskeho advokáta. Zo silných, vyostrujúcich sa sa obrazov vytvára autor psychologickú drámu o osamelých sebe samým napospas vydaných jedincoch, ktorí nikdy neboli k sebe ľudskí, lebo všetko ľudské sa u nich premenilo na zlo a zhmotňovalo sa vždy len na otázky majetku a peňazí.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1936 , Jan LaichterOriginální název:
Le noeud de vipères, 1932
více info...
Přidat komentář
souhlasím se čtenáři Abroš a Kníšil a přidávám postřeh, že ta jeho děcka a vnoučata byla snad ještě odpornější
Pozor, všechno vykecám!
Klubko zmijí existuje snad jenom ve dvou případech. V prvním je to na hlavě medúzy, pokud ta háďátka jsou teda zmije a ve druhém případě je to v hlavě a žaludku plesnivýho, bohatýho a nemocnýho dědka, kterej vypráví svůj životní příběh.
Jeho genová nálož je taková, že Harpagon je jeho mladší brácha, kterej je trošku slabší a filantropie by byla v jeho knihovně v regálu mezi vědecko-fantastickejma věcma a báchorkama, společně s bleskem, čtyřlístkem a časopisem hrom. Z toho dědka celou dobu vyrážej erupce žluči a nenávisti k vlastní rodině. Nechápu, jak si mohl opatřit nějaký děti. Bylo to asi tak, že tam dole mu to fungovalo a svoje švestky vymačkal tu a tam i někde jinde. Divím se jeho starý, že celej zbytek života čekala v ložnici a doufala, že za ní přijde. Bejt ona, spustil bych se třeba se zahradníkem. Možná se ale bála, že by její úlet posral celou rodinu. Vůbec si nedokázala představit, jaká nenávist se v dědkovi kupí a kolik let vymejšlí brilantní plát, jak s nima vyjebat. To jim pak dochází, ale nemůžou s tím udělat už nic.
To ten dědek tolik nesnášel svojí rodinu? Blbec to nebyl, ale proč se chtěl tolik mstít? Možná se bál, že po jeho smrti dostane jeho rodina prachy a bude je utrácet? Jak říkám, z celý tý brožurky stříká na všechny strany žluč a ze hřbetu vytékají slzy. Někdo to tu myslím psal, že největším nepřítelem dědka byl on sám a já myslím, že na tom něco je. Sice jsem ho nesnášel celou dobu, ale nepustil jsem tu knížečku z ruky a nechal se úplně pohltit.
Howgh, domluvil jsem.
Tak a další Nobelista za mnou. A opět nemohu být zklamán. Klubko zmijí je vynikající kniha, která má hlubší obsah a zasloužila by si i dnes mnohem více pozornosti, než si myslím, že má. Mauriac je skvělým literátem a po právu nositelem takové literární ceny.
K předmluvě: Opět se jedná o ideologicky zabarvenou interpretaci Mauriaca, která v duchu totalitního režimu nezapomene shodit křesťanskou víru, tedy tu duchovní a klíčovou stránku Mauriacova díla. Škoda, ale člověk si musí zvyknout, že se to tenkrát tak nějak psát muselo.
Příběh o muži,který si živil svou zatrpklost vůči rodině i cizím.Jediné co ho pohánělo byla touha po penězích.Prozření na smrtelné posteli už přišlo pozdě
Velmi kvalitně zpracované nadčasové téma vztahu mezi urputnou celoživotní snahou chránit a rozmnožovat majetek a pozdním prozřením, že bez víry v Boha nedává lidská existence žádný smysl.
Skupinový portrét jedné rodiny, která má všechny představitelné špatné vlastnosti. Najdeme tady myšlenky a skutky ubohé, plytké, zlé, falešné – všeho vrchovatě. Takže první myšlenka je jasná: když se podíváme přes horní okraj knihy kolem sebe, tak si můžeme oddechnout, že chyby lidí v našem okolí (a koneckonců i naše vlastní) jsou vlastně zanedbatelné a trápit se jimi je malicherné.
Ale tak jednoduché to není – Francois Mauriac do románu rozhodil řadu otazníků a znejišťujících prvků. Mě zaujal fakt, že všechny postavy, u kterých je možnost, že by je mohl mít Ludvík rád (a které by ho tím pádem mohli udělat lepším) zemřou nebo zmizí. Je to náhoda? Není to třeba tím, že Ludvík je nespolehlivý vypravěč a při pohledu do minulosti přiřazuje pozitivní vlastnosti (a tím příslib navázání vztahu) těm lidem, se kterými se už nebude nikdy muset potkat (a tedy pro něj vzniká možnost projevovat sympatie bez rizika toho, že by je musel potvrdit interakcí v reálném životě)?
Nevím, jestli to autor tak zamýšlel, ale já jsem četl Ludvíkův život jako příběh mladého člověka, který je extrémně nejistý sám sebou, a proto se neodvažuje navazovat vřelejší kontakty se svým okolím (strach z odmítnutí? strach ze zesměšnění se?) a tak, než aby riskoval neúspěch pokusů o sblížení, tak se zatvrdí, přesvědčí sám sebe, že lásku a přátelství k životu nepotřebuje – a tím vstoupí na „skluzavku nenávisti“, ze které není žádná jiná cesta než k životu v osamění.
Myslím, že tento aspekt příběhu může být užitečným námětem k přemýšlení i čtenářům, kteří jinak mají pocit, že s Ludvíkem nemají nic společného.
Poslední desetina knihy dost mění vyznění celého románu a zdá se mi být důležitá, ale není možné ji komentovat a zároveň se nedopustit spoilování. Tak jen napíšu, že jsem nakonec v Ludvíkově příběhu našel pořádnou porci naděje.
Zahořklost, pesimismus, osamělost, tyranie, s pozdravem smrti hledání naděje pro očistu, odpuštění. Pohled dvou generací na třetí, nejstarší, je úžasně pravdivý, idealismus mladí je asi až příliš naivní. Smutný pohled na citovou vyprahlost a osamělost uvnitř rodiny.
Silný príbeh o mužovi, ktorému málokto rozumel, ku ktorému si našlo cestu len pár príbuzných. Vo forme listu (adresovanom manželke) sledujeme premenu muža, hlavného hrdinu Louisa, ktorý sa z intrigánskeho žgrloša postupom času stáva človekom, ktorý (na smrteľnej posteli) pochopí, že naplnený život je len život v láske.
Po tomhle emocionálním zmaru a všudypřítomný nenávisti si najednou vážím a cením, jak žijeme své životy
Zpověď člověka, který více než štvancem své rodiny byl štvancem sám sebe. Skvělé!
Autorovy další knížky
| 1963 |  Klubko zmijí |
| 1980 |  Romány lásky a nenávisti |
| 1978 | Beránek |
| 1983 | Umouněnec |
| 1981 | Galigai |
Drsný autor v nejlepším slova smyslu. Četla jsem v mládí na doporučení moudré knihovnice a dodnes ve mně doznívá. V současnosti nejsem úplně milovník silných psychologických románů, ale ráda bych autora ještě někdy zkusila :o)
Pamatuji si, že nejvíce mě oslovil Mládenec ze starých časů, skrze kterého se mi celý Mauriac stal stravitelnějším . . .