Kluk z Františku

13.01.2024

Krásné vzpomínky na dětství a starou Prahu. A taky na to, jak fungovalo divadlo ve vzpomínkách pana Deyla.

Při čtení jsem se usmívala a často, při povídání o tatínkovi, ale také o tom, jak šla stará Praha k zemi, mi bylo do pláče.

Moc hezké čtení, a to i pro člověka, který se o divadlo nikdy moc nezajímal.

10.03.2020

Pohlazení po duši. To je můj pocit po přečtení Deylových vzpomínek na dětství.
Jsou to vzpomínky na dětství, na klukovská léta, na starou Prahu. Na to, co už je dávno a nenávratně pryč.
Představuji si, jak to tehdy vypadalo v této pražské čtvrti a srovnávám s dneškem. Mám ráda vyprávění o starých časech.
Zajímavé údaje k této knize najdete v zajímavostech - díky čtenářce milamarus.

Výzva 2020 - Kniha, která je v době čtení na DK méně než 20x v přečtených

09.08.2018

Vzpomínání na starou Prahu - na místa, která dnes vypadají docela jinak, a především na nespočet lidí, kteří v ní žili a tvořili. Vzpomínání, u kterého jsem se smála i plakala, a které teď hodnotím maximálním počtem hvězd.
Začíná takto:
,,Narodil jsem se v Praze Na Františku dne 6. dubna 1876 jako syn jircháře Václava Deyla a jeho choti Kateřiny, rozené Jakoubkové. Byl jsem prý bleďoučké a útlé stvořeníčko. Z obavy, že světa příliš neužiji, pokřtili mne hned v den mého narození. Ale, jak uvidíme, zklamali se. Byl mně dopřán dlouhý život.(…) “

Dlouhý a bohatý, nutno dodat. Uvědomuju si však, že to není čtení pro každého. Totiž, myslím si, že aby si ho člověk vychutnal a docenil, musí jednak znát názvy pražských ulic, domů a vůbec mít prochozený pravý břeh Vltavy, a jednak být opravdu trochu cvok do divadla a dějepisu. …A ten, kdo rád vzpomíná na své vlastní dětství a ještě dnes, alespoň občas, v sobě kus toho dítěte objeví, má vyhráno na celé čáře!

Proč? Protože pak možná bude stejně jako já fascinován autorovou schopností znalecky popsat a přiblížit do detailů nějakou událost a zároveň při tom nezapomenout na sebe, na svůj pohled - jednou plný nadšení a očekávání, jednou plný nerozhodnosti a smutku, jako by se to všechno stalo včera. Zvlášť je to patrné, když přijde řeč na milovaného tatínka… Ale děj se bude točit třeba i kolem toho, jak se na Prahu hnala voda (str. 35), bouralo židovské ghetto (str. 59, 133) nebo jak se v Královské oboře zahajovala velká jubilejní výstava zemská (str. 97). Nezapomenutelné je též setkání s malířem Mikolášem Alšem (str. 108).

Tedy: za mě rozhodně naučná literatura (a dost možná i další pomyslná červená položka mezi zdejšími cestopisy a místopisy.) Kniha, která obohatila moje oči o nová slova, a svými ilustracemi mě přivedla až k webovým stránkám www.starapraha.cz.

Děkuji, pane Deyle! ♥

--------------------------------------
UKÁZKA:
,,(…) Jedné středy za mírného deště bylo náměstíčko liduprázdné. To byl okamžik, kterého jsem využil. Nepřemýšlel jsem dlouho, vlezl jsem do roury a soukal se kupředu. Zapomněl jsem si však vyzout boty a ty mně překážely v pohybu. Unavil jsem se, došel mi dech a byla ve mně moc malá dušička, co bude dál. Již jsem viděl, jak zůstanu trčet v rouře a jak mne tam najdou bezduchého teprve tehdy, až budou klást roury pod zem. Ta myšlenka mne vzpružila, napjal jsem všechny síly a konečně se mi přece jen podařilo vyplazit se na světlo. Vypovědět se nedá, jak mi bylo, když jsem se vyprostil!
A rourám, které ještě dlouho čekaly na položení do země, jsem se vyhýbal na hony. Kupodivu a naštěstí toto mé neblahé dobrodružství zůstalo čirou náhodou utajeno.(…)“ – str. 21