Kluk z Františku přehled

09.08.2018

Vzpomínání na starou Prahu - na místa, která dnes vypadají docela jinak, a především na nespočet lidí, kteří v ní žili a tvořili. Vzpomínání, u kterého jsem se smála i plakala, a které teď hodnotím maximálním počtem hvězd.
Začíná takto:
,,Narodil jsem se v Praze Na Františku dne 6. dubna 1876 jako syn jircháře Václava Deyla a jeho choti Kateřiny, rozené Jakoubkové. Byl jsem prý bleďoučké a útlé stvořeníčko. Z obavy, že světa příliš neužiji, pokřtili mne hned v den mého narození. Ale, jak uvidíme, zklamali se. Byl mně dopřán dlouhý život.(…) “

Dlouhý a bohatý, nutno dodat. Uvědomuju si však, že to není čtení pro každého. Totiž, myslím si, že aby si ho člověk vychutnal a docenil, musí jednak znát názvy pražských ulic, domů a vůbec mít prochozený pravý břeh Vltavy, a jednak být opravdu trochu cvok do divadla a dějepisu. …A ten, kdo rád vzpomíná na své vlastní dětství a ještě dnes, alespoň občas, v sobě kus toho dítěte objeví, má vyhráno na celé čáře!

Proč? Protože pak možná bude stejně jako já fascinován autorovou schopností znalecky popsat a přiblížit do detailů nějakou událost a zároveň při tom nezapomenout na sebe, na svůj pohled - jednou plný nadšení a očekávání, jednou plný nerozhodnosti a smutku, jako by se to všechno stalo včera. Zvlášť je to patrné, když přijde řeč na milovaného tatínka… Ale děj se bude točit třeba i kolem toho, jak se na Prahu hnala voda (str. 35), bouralo židovské ghetto (str. 59, 133) nebo jak se v Královské oboře zahajovala velká jubilejní výstava zemská (str. 97). Nezapomenutelné je též setkání s malířem Mikolášem Alšem (str. 108).

Tedy: za mě rozhodně naučná literatura (a dost možná i další pomyslná červená položka mezi zdejšími cestopisy a místopisy.) Kniha, která obohatila moje oči o nová slova, a svými ilustracemi mě přivedla až k webovým stránkám www.starapraha.cz.

Děkuji, pane Deyle! ♥

--------------------------------------
UKÁZKA:
,,(…) Jedné středy za mírného deště bylo náměstíčko liduprázdné. To byl okamžik, kterého jsem využil. Nepřemýšlel jsem dlouho, vlezl jsem do roury a soukal se kupředu. Zapomněl jsem si však vyzout boty a ty mně překážely v pohybu. Unavil jsem se, došel mi dech a byla ve mně moc malá dušička, co bude dál. Již jsem viděl, jak zůstanu trčet v rouře a jak mne tam najdou bezduchého teprve tehdy, až budou klást roury pod zem. Ta myšlenka mne vzpružila, napjal jsem všechny síly a konečně se mi přece jen podařilo vyplazit se na světlo. Vypovědět se nedá, jak mi bylo, když jsem se vyprostil!
A rourám, které ještě dlouho čekaly na položení do země, jsem se vyhýbal na hony. Kupodivu a naštěstí toto mé neblahé dobrodružství zůstalo čirou náhodou utajeno.(…)“ – str. 21