Kniha ilúzií
Paul Auster
Život univerzitného profesora Davida Zimmera sa po havárii lietadla s jeho manželkou a dvoma synmi zosype. Preruší kontakty s okolitým svetom a jeho zúfalstvo vyústi do depresií a alkoholizmu. Zmenu v živote mu prinesie až nemý film s Hectorom Mannom, ktorý náhodou zhliadne v televízii. Rozhodne sa napísať o tajuplnom hercovi a filmárovi Mannovi knihu a vypátrať príčinu jeho zmiznutia. Intenzívna práca mu pomôže prežiť ďalší rok. Potom však dostane list od Mannovej manželky, v ktorom sa dozvie, že nezvestný si knihu prečítal a rád by sa s ním stretol. Strhujúci príbeh o smútku, bolesti, túžbach a nádeji smeruje k nečakanému rozuzleniu a poskytuje nezabudnuteľný literárny zážitok.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2004 , Ikar (SK)Originální název:
The Book of Illusions, 2002
více info...
Přidat komentář
moja prvá kniha od Austera (odvtedy som ich čítal všetky, postupne sa k nim hodlám vrátiť), a asi jediná kniha, ktorú som kedy začal čítať hneď po zakúpení v kníhkupectve, väčšinou sa nejaký čas teším z kníh na poličke. Musím povedať, že po tých rokoch som čítal úplne inú knihu, úplne iný pocit z nej mám, ale stále je to ten starý známy Auster. Dva životy v dvoch časových rovinách rozprávané postupmi známymi z pokleslých žánrov, chvíľami je to thriler, chvíľu detektívka, porno, gangsterka, ale takto napísať to dokáže iba tento autor. Paul Auster je môj spisovateľ č.1.
Fantastická koláž času, priestoru, fikcie, reality, snov, túžob, sklamaní,... Jednoducho mozaika života v Austerovskom podaní. Pre mňa najlepšia Austerova kniha, ktorá ponúka všetko, čo hľadá čitateľ v postmodernom a zároveň stráviteľnom románe. Famózny rozprávač, vedúci čitateľa po tenučkej šnúre medzi fikciou a realitou, medzi túžbou a každodennosťou. Skvelé, absolútne pohlcujúce čítanie.
Propojení světa literatury a filmu, tvůrčích procesů, jejichž výsledkem je stvoření iluze, hra s čtenářem/divákem, vytváření dojmů ... autorův vlastní svět. Pasáže o tvorbě, jejím smyslu i koncích, zahloubané všímavé komentáře, popisy fiktivních filmů a jejich výrazových prostředků - to bylo pro mne na knize nejzajímavější. I když samotná dějová linka mi chvílemi přišla melodramatická a přitažená za vlasy, k éře němých filmů docela ladí, není snadno čitelná a má své spodní vrstvy, jako filmová hra světel a stínů vytváří dráždivý dojem, že existuje něco, co zůstává mimo dosah, stále skryto někde za scénou.
Austerovsky obskurní zápletka a rozjezd první půle, který tradičně nikde nekončí, ale alespoň někam vede. Potom, co mě odzbrojil ve 'Skleněném městě' z jeho 'Newyorské trilogie' a trochu mi nesedl s 'Mužem ve tmě' jsem hmátl po tomhle. A musím říct, že je to po dlouhé době kniha, kterou mě upřímně a se zaujetím bavilo číst. Auster je zkrátka, nechci přímo říct unikátní, ale vybočuje. A člověk musí tak nějak vybočit z toho mainstreamu, aby našel pravou literaturu... protože čím vidím zaflákaný police, jak jsem se včera procházel knihkupectvím, říkal jsem si, bože, já skoro nic z tohohle nechci číst, nezajímá mě to, nic mi to nedá. Auster je definitivně na druhé straně tohohle spektra a jeho kniha je kafkovskou spirálou, pro ty, kteří se v ní rádi nechají ztrácet.
Môj prvý knižný Auster na ktorého som sa už dlhšie chystal a tešil a skončilo to našťastie mojou spokojnosťou. Miestami veľmi sugestívne, najmä pri opisoch filmov sa mi tie priam premietali pred očami. Zaujímavý a napínavý dramatický príbeh zabalený v jednej z najhnusnejších obálok aká kedy uzrela svetlo sveta.
Tento mnohovrstevnatý Austerův román v sobě zahrnuje několik temných příběhů (včetně popisu dvou fiktivních filmů).
Čtu jej však především jako román o tajemstvích tvorby. Jaký je vztah mezi dílem a skutečným životem? Jak se vzájemně ovlivňují? Co je pravda a co iluze. Co může být pravda a co je jen pouhá iluze? Jak řešit kafkovské dilema, zda může dílo přežít svého autora? Atd. Atd. Provokativní a kvalitní čtení.
Auster zvolil pro tuto svou knihu opravdu výstižný název - je i tom, že nemá smysl si dělat velké iluze, fantazírovat, stavět vzdušné zámky - život, osud či jak to nazveme, si s námi stejně zahraje podle svých nepředvídatelných pravidel, a dost často nehezky. Skvělý příběh (či vlastně dva hlavní a několik menších vtělených příběhů), viděný jakoby očima filmového diváka nebo tvůrce, o romantické i chorobné lásce, nenávisti, vině a trestu, smutku, beznaději, ale i vůli k životu.
Má v pořadí pátá přečtená kniha od Austera. Znovu mě přesvědčil o své literární genialitě. Jeho knihy vždy čtu nejrychleji, ač si říkám, že je to někdy škoda přečíst knihu během chvilky, jenže Auster píše způsobem, který se mě doslova niterně dotýká a pak nemůžu přestat číst. Pro někoho možná můžou knihy působit moc intelektuálně a složitě. Osobně si nemyslím, že by jeho díla byla přehnaně složitá, spíše na čtenáře vrhá jednu otázku za druhou a vytváří tak sebereflexi a co už jiného by knihy měli dělat než právě toto.
Výborný román, který nepostrádá napětí a zajímavou zápletku. Řekl bych, že je to jeden z nejlepších a nejčtivějších Austerových románů. Postavy románu, až na hlavního protagonistu Davida Zimmera, vesměs působí jako iluze a přízraky, které se náhle objeví, aby stejně rychle zmizeli bez dalšího vysvětlení, a to je právě kouzlo Austerova románu, že zbytečně vše nevysvětluje, ale nechává prostor pro čtenářovu imaginaci, aby si sám některé události spojil dohromady. Jedná se o opravdu mistrně prokomponovaný román, ve kterém je vše jako ve snu, a většina událostí má iluzivní charakter bez jasných kontur. Vše se jako by rozplývá v mlze a mnoho možných událostí a vysvětlení tak zůstane jen v náznaku. Mysterióznost románu podporuje i fakt, že film Vnitřní život Martina Frosta, který je v příběhu zmíněn, a jehož autorem je Hektor Mann, je zatím posledním Austerovým filmovým počinem. Doporučuji.
To, čo sa Auster snaží prostredníctvom svojich textov vypovedať, robí pomerne komplikovaným spôsobom, výsledkom čoho potom je, že vo väčšine prípadov zostáva nepochopený. Celá jeho tvorba pôsobí akoby bola do istej miery zahalená rúškom tajomstva, celá je akási zahmlená, rozostrená, iluzívna. Volí štylisticky jednoduché vety, takže text sa ľahko číta, aj tak je však v niečom náročný – nie je ľahké porozumieť jeho podstate. Autor má však môj úprimný obdiv za odvahu pustiť sa ťažšou cestou. Tematicky z radu nevyčnieva, drží sa obľúbenej témy väčšiny amerických autorov – hľadanie vlastnej identity, miesta v živote – ale snaží sa nájsť nový spôsob, akým tému poňať, a tým ako ju napokon uchopí, výnimočný určite je. Nie som si však istá, či ma Knihou ilúzii celkom presvedčil, že zvládol čo si predsavzal. Kniha je skvelá v jednotlivých detailoch, ale medzi niektorými z nich mi zúfalo chýbalo prepojenie, alebo ak aj bolo poskytnuté, pôsobilo trochu umelo, vykonštruovane. Jednoducho som mu to neuverila. Niečo podobné možno povedať aj o takmer zhodných charakteroch väčšiny postáv, navyše ich konanie a motívy k nemu vedúce pre mňa boli nie vždy pochopiteľné, pôsobili nereálne. Mimoriadne, na úkor ostatných, ma však zaujali pasáže venujúce sa analýze nemých filmov jednej z postáv románu, Hectora Manna. Tie si zaslúžia plných päť hviezd a možno ešte aj jednu navyše. Čítala som ich niekoľko krát, stále dookola, a viem, že sa k nim ešte neraz vrátim. Pre ne samotné, ale tiež preto, lebo Auster v nich slovami vyjadril podstatu lásky k čiernobielym filmom (v širšom kontexte to možno vztiahnuť aj na čiernobiele fotografie), ktorú s ním zdieľam:
„Keď som sa v ten večer vo svojej obývačke vo Vermonte díval na vystúpenia Hectora a ďalších komikov, uvedomil som si, že som svedkom mŕtveho umenia, úplne nefunkčného žánru, ktorému sa už nikto nikdy nebude venovať. Ale napriek všetkým zmenám, ktoré sa odvtedy odohrali, bolo ich dielo také živé a svieže ako v čase premiéry. Bolo to preto, lebo rozumeli jazyku, ktorým hovorili. Vynašli syntax oka, gramatiku čistej kinézy a s výnimkou kostýmov, áut a kuriózneho nábytku v pozadí, nič z toho nemohlo zostarnúť. Bolo to myslenie preložené do deja, ľudská vôľa vyjadrujúca sa prostredníctvom ľudského tela, a preto to bolo večné. Väčšina nemých grotesiek sa dokonca ani nenamáhala rozprávať príbehy. Boli ako básne, ako prerozprávanie snov, ako zložitá choreografia ducha, a keďže boli mŕtve, pravdepodobne sa nám prihovárali hlbšie ako divákom svojej doby. Dívali sme sa na ne cez veľkú trhlinu zábudlivosti, a boli také strhujúce práve vďaka tomu, čo nás od nich oddeľovalo: neprítomnosti zvuku, neprítomnosti farby, trhanému, zrýchlenému rytmu. Boli to prekážky a sťažovali nám pozeranie, ale zároveň obrazy oslobodzovali od bremena zobrazovania. Stáli medzi nami a filmom, a preto sme už nemuseli predstierať, že sa pozeráme na skutočný svet. Plátno bolo svetom a existovalo v dvoch rozmeroch. Tretí rozmer bol v našej hlave.“
Ajaaaaaj, táto kniha sa zaradila medzi moje TOP milované. Krásne austerovská, fanúšikovia spoznajú jeho rukopis po pár stranách. Pre mňa zatiaľ najlepšia od neho...Nenáročným čitateľom, ktorý nie sú ochotní knihe poskytnúť aktívnu účasť neodporúčam :-)
Autorovy další knížky
2008 | Newyorská trilogie |
2005 | Kniha iluzí |
2009 | Muž ve tmě |
2007 | Brooklynské panoptikum |
2005 | Sklené mesto |
Kniha popisuje život zapomenutého geniálního umělce, se všemi zvraty a až neuvěřitelnými náhodami.
Pro někoho nudná knížka. Občasné popisy scén jsou vskutku trochu zdlouhavé, ale celkově paráda.