Kniha Kraft. Ein Bildungsroman
Martin C. Putna
https://www.databazeknih.cz/img/books/14_/14810/bmid_kniha-kraft-ein-bildungsroman-G3r-14810.jpg
4
18
18
Ein Bildugsroman mladého kritika a esejisty, autora knih Rusko mimo Rusko a My poslední křesťané, je příběhem zrání studenta filosofické fakulty před a po listopadu 1989 a jeho další životní a duchovní cesty až do současnosti. Deníková kronika se střídá s básněmi, dopisy, eseji, pohádkou a „cestami na jih“, svébytnými reflexemi duchovních ohnisek křesťanské kultury. – – Tahle kniha vzbudila po svém vydání v mnohých nadšení a v mnohých zuřivost. Dnes na ni sám hledím poněkud úkosem. O co mi v Kraftu šlo – protnout tehdy oblíbený žánr deníku s klasickým „výchovným románem“, přetavit reálné události a reálné postavy do obecně srozumitelného příběhu. Pak mi bylo líto, že to velká část čtenářů četla jako autentický deník a zajímala se jen o to, zda se ta a ona událost odehrála opravdu tak nebo jinak. Možná ale, že byli čtenáři moudřejší než já a že dnes z té knihy zbylo jakési svědectví, jakýsi dokument o té nadšené a zuřivé době kolem roku 1989, jak ji prožívalo jedno její horkokrevné dítě.... celý text
Přidat komentář
Víc než události kolem roku 1989 mě zaujala duchovní cesta vypravěčova. "Stydím se za tolik své nesvatosti. Bude třeba zabrat - když už nefunguje cit ani rozum, utáhnout všechny šrouby a hnát to čirou vůlí. Když to bude nutno, třeba i SILOU." (s. 32) Jak nevzpomenout na Dostojevského Šatova z Běsů ("Já budu věřit!"). A pak pochybnosti, někdy zoufalství: "Maminko, babičko, Bože dobrý, já chci vědět pravdu o církvi, do které patřím, ale nechci být potom a z toho takhle smutný a trpký..." (111) "A že církev protestuje - to může překvapit leda někoho, kdo biskupy nezná zblízka. Strach, nerozumění světu a vlastnímu místu v něm, agrese. Uškodili tak křesťanství podstatně víc než ten film (Poslední pokušení). Pitomý klerikalismus a pitomý antiklerikalismus se vzájemně doplňují a nemohou jeden bez druhého být." (178) A hledání, usilovné, neustálé.
A nezapomenout na toto: "Umět zestárnout, to je největší úkol. Pán Bůh mi k němu sílu, nám všem sílu, darovat rač, moc a moc prosím." (164)
Martin C. Putna si jako jediný po revoluci zachoval své kritické vidění, přestože revoluce přinesla nové možnosti a víru ve zlepšení poměrů. Jeho kritická slova bodnou přímo do srdce, ale "bodnou", neboť člověk se musí umět zasmát i tomu, co bolí.
Kniha bezpochyby intelektuálně a čtenářsky náročná, zároveň však nesmírně inspirativní. Nutno upozornit, že z textu vysloveně čiší, že Putna je poněkud hysterickej a jen těžko snesitelnej chlápek, jak kdysi konstatoval jeden můj pedagog krátce poté, co byl MCP za jistých kontroverzí vystrnaděn z katedry komparatistiky, na druhou stranu to lze brát (aspoň tak to beru já) jako integrální a (minimálně v knize) vlastně vcelku zábavnou součást jeho fascinující osobnosti vynikajícího kritika a polyhistora v oblasti kultury i náboženství. Text coby mozaika jistě zahrnuje místa silnější i slabší, pro různé čtenáře z různých okruhů a generací různou měrou atraktivní: za mě byly jeho asi nejnosnějšími složkami některé sny či možná spíš "sny" (Deml a Fromm!), zachycení subjektivního prožitku dějin (doba kolem roku 1989) a kulturních dějin (vznik Souvislostí), některé pasáže cestopisné (Řecko), ale i reflexe protagonistovy samoty a určitého životního potácení a protloukání.