Kniha léta

25.07.2024

Nevím, mě to bohužel nějak neoslovilo, některé kapitoly mě bavily, ale postupně mě to začalo trochu nudit.

17.01.2024

Audio jednohubka.
Súbor krátkych (a krásnych) poviedok.
Vnučka Sofia. Babička. Ostrov.
Z knižky sála pokoj, pohoda, nostalgia.
Pripomenulo mi to moje detstvo a moju babičku. Akurát môj ostrov bol imaginárny:).
Moc pekné počúvanie.

29.07.2020

Po celkem krátké době jsem se ke knize vrátila znovu a podruhé mi dala snad ještě víc než prve.
Atmosféra ostrova i moře je krásná, to ano. Ale až vztah mezi Sofií a babičkou a jejich myšlenkové pochody, vykreslené bez idealizace a velmi uvěřitelné, knize dávají to, čím mě tak nadchla. Únava a stáří, které babičku prudí, nezralost, která zase prudí Sofii, tatínkova síla, svoboda a "ideální věk", který prudí obě, přesto plno citů a lásky v rámci téhle podivné tříčlenné rodiny, to je prostě silná věc. A přitom psaná jednoduše, čistě, bez jakéhokoliv patosu.
"Doprostřed náspu majitel zasadil velkou tabuli s černými písmeny. Soukromý majetek. Zákaz přistávání. Tak jo, jdeme na břeh, řekla babička. Byla pořádně rozzlobená. Sofie vypadala vylekaně. Vysvětlím ti jeden velký rozdíl. Žádný dobře vychovaný člověk nepřistane na ostrově, který patří někomu jinému, když tam majitel zrovna není. Ale když si tam dají takovouhle ceduli, tak to samozřejmě udělá, protože to je provokace. Jistě, řekla Sofie, která si tímto výrazně rozšířila své znalosti o životě. "

26.06.2020

Krásná odpočinková kniha o létě na ostrůvku u Finska pohledem akční babičky, fantazií dítěte a mlčenlivou přítomností tatínka sochaře. Z knížky sálá pohoda, vůně moře a divokost přírody,

24.03.2019

Knihu jsem si přečetla díky čtenářské výzvě. Postava babičky a vnučky se mi chvílemi protivila. Dívka Sofie se mi zdála místy opravdu rozmazlená a babička mi přišla unavená a otrávená životem a často to dávala jaksepatří najevo okolí. Její nevraživost vůči lidem mimo ostrov mi chvílemi až vadila. Děj nebo spíše popis událostí na ostrově se vlekl. Vše bylo dopodrobna popisováno. Absence přímé řeči mi rovněž vadila a kolikrát jsem se musela ve čtení vracet. Ke konci knížky jsem se na chvíli se zaujetím začetla. Nevím zda to bylo tím, že byl popis událostí napínavější nebo jsem si zkrátka na postavy (babičku a Sofii) zvykla. Není to knížka, kterou bych si přečetla znovu.

12.03.2019

Tak to byl můj šálek kávy.Moc fajn postřehy jak vše hodnotí babička a jak vnučka.

19.02.2019

Kniha léta není čtením na každý den a pro každého.
Dění v knize ubíhá stejně jako čas z pohledu dítěte či staré ženy, která k chůzi potřebuje hůl. Stane se toho mnoho, ale pro člověka středního věku jako by se nestalo nic.
Svým způsobem se jedná o paralelu k vnímání procesů v přírodě. Dokud soustavně nezaznamenáváme například růst rostliny či západ slunce, nepřipouštíme si onu kontinuálnost; najednou je tu smrček anebo hle, soumrak, ač logicky víme o oněch malých předchozích krocích. Musí přijít velký skok, abychom si přiznali, že mimo naše životy v přírodě všechno žije dál svým tempem. S dítětem a starým člověkem je to jinak. Malá Sofie se dosud učí znát svět, babička se ze společenského jha již vyvlekla a vrací se tam, odkud vyšla, obohacená o celoživotní zkoušky.

Tove Jansson při vykreslování charakteru svých postav ukázala, proč byli a jsou Mumínci (přinejmenším ve Finsku) tak oblíbení napříč všemi věkovými skupinami. Rozuměla světu dítěte a jeho vnímání a tak je Sofiin fyzický projev, chování a její mudrlantství přirozené a reálné. Stejně tak má autorka absolutní cit pro popis dětského strachu (Sofie spící sama ve stanu v rokli; věc v županu), pro fantasii prolínající se s realitou (stavba Benátek v močálu a Sofie oplakávající jejich potopení při špatném počasí; jeskyně a Sofiin oltář; kniha o žížalách) či nutkání lézt všude tam, kam to má zakázáno.

"Babička ležela v pokoji pro hosty vzadu za domem a slyšela, že se blíží Sofie. S funěním se vyšplhala po schodech, vtrhla do pokoje a posadila se na postel. Já se z ní zblázním, zašeptala."

"Můžou andělé zaletět dolů do pekla?
Jistě. Tam dole můžou mít všechny možné přátele a známé.
Tak, a mám tě! vykřikla Sofie. Včera jsi říkala, že peklo není."

"Palác vypadal moc nově, ne jako po záplavách. Babička rychle popadla sklenici s vodou a vychrstla ji na Dóžecí palác, pak si vysypala do ruky popelník a popelem pomazala kupole a fasádu. Sofie mezitím lomcovala dveřmi a hulákala, že chce dovnitř. Babička ji otevřela a řekla: Měly jsme štěstí!
Sofie si pozorně prohlížela palác. Položila ho na noční stolek a neřekla ani slovo.
Je takový, jaký byl, že jo? zeptala se s obavou babička.
Mlč, zašeptala Sofie. Chci slyšet, jestli tam ještě je.
Dlouho naslouchaly. Pak Sofie prohlásila: Můžeš být klidná. Maminka řekla, že bylo příšerné počasí. Právě uklízí a je docela unavená."

Chtě nechtě člověku vytanou na mysli zážitky s vlastními dětmi, či dětmi svých příbuzných nebo známých.

Babička, jediná dospělá osoba, se kterou vede Sofie věčný dospělácký dialog, není vykreslena se sentimentem, ale se vší těžkostí, kterou přináší vlastní staré tělo a paměť (stan a babiččino působení ve skautu). Její pokora před přírodou je vyvažována vztekem a smutkem nad skutečností, že je vnímána již jen jako stará žena. Není kouzelnou vysněnou babičkou, ve svém věku se už nebojí naznačit či říci své vnučce, že je otravná, ale neváhá pro ni vytvořit kouzelný les či Benátky v močálu - vztek netrvá věčně, protože tíha okolní natury mu neumožňuje dlouho žít. Má neuvěřitelné pochopení pro dětský strach vyrůstající z přebujelých představ, z kterých lze cítit stejnou měrou Kalevalu, lišejníkem obrostlé kameny a mrtvé můry, a proto Sofiiny obavy nijak nezlehčuje.

"Kdysi dávno měla babička chuť vyprávět, co všechno skautky dělaly, ale nikdo se neobtěžoval se jí na to zeptat. A teď už ji to přešlo."

"To je zvláštní, pomyslela si babička, nedaří se mi o tom vyprávět. Nemůžu najít slova, anebo možná se já sama doopravdy nesnažím. Už je to dlouho, nikdo z lidí tady to nezažil. A když o tom nebudu chtít mluvit já, jako by se to nikdy nestalo, všechno jednou skončí a pak to zmizí."

"Znamená to, že věci se jakoby scvrkávají, uplývají, pokračovala babička, a všechno, co člověka bavilo, nemá teď žádný smysl, zdá se mu to ubohé. Připadám si tak nějak podvedená. Člověk by měl být aspoň schopný o tom mluvit."

Sofie a babička jsou si navzájem zrcadly. Navzdory jasně vymezeným rolím neustále překračují hranice jejich stereotypu, aby se setkaly někde v půli cesty (když si babička stěžuje na svou paměť a Sofie ventiluje své neporozumění vztekem, umí se v závěru pochopit a Sofie je protentokrát tou, která vypráví, jaké to je spát ve stanu, aby to babičce připomněla). Obě zároveň bojují se světem dospělých, ale zatím nepřestárlých lidí - tatínkův "útěk" na loď a žihadlo v podobě krabice čokolády se vzkazem: " Vřelá vzpomínka na ty, kteří jsou příliš staří nebo příliš mladí na to, aby byli s námi." Sofie projeví typicky dětské odpuštění svému rodiči, ale pro babičku je satisfakcí snad jen to, že její syn trpí bolestí hlavy a nemůže po celý den ani jíst, ani pracovat.
Třetí stejně důležitou roli sehrává v knize finská příroda. Její síla se odráží v popisu postav bez zbytečných kudrlinek a v absenci uvozovek přímé řeči, která navozuje pocit rovnosti přírodních dějů a bytí postav. Schopnost řeči neznamená víc než slunce, déšť či kamení. Ale tak to ostatně platí i pro Sofii a babičku, které řídí svůj život primárně podle počasí, části dne a pak až podle tatínka.

"Sofie začala sestupovat stejnou nohou napřed, příčku po příčce.
Zatracená holka, myslela si babička, a všechny ty příšerný děti. Právě tohle se pak stává, když vám lidi zakazují všechno, co je zábavné. Lidi, kteří mají ten správný věk.
Sofie byla zase dole na skále. Vlezla do tůňky pro hůl a podala ji babičce, aniž se na ni podívala.
Lezení ti jde fakticky dobře, řekla babička přísně. A taky jsi odvážná, protože jsem viděla, že jsi měla strach. Mám mu o tom říct, nebo ne?
Sofie pokrčila rameny a podívala se na babičku. Možná stačí, že to víš ty, řekla. Ale můžeš mu to vyprávět, až budeš na smrtelné posteli, aby se na to nezapomnělo.
To je sviňsky dobrý nápad, odpověděla babička."

Tímto tedy děkuji Tove Jansson za tak krásnou knihu, jakou Kniha léta je a že jsem si mohla zavzpomínat, jaké to bylo být dítětem.

13.01.2019

Knihu jsem četla jen kvůli Čtenářské výzvě. Jinak bych si ji nikdy nevybrala a nedočetla. Pro mě vyloženě nudné. Absence označení přímé řeči, malá Sofie pro mě protivná a rozmazlená holka... Nenašla jsem si nic, co by se mi vyloženě líbilo. Byla jsem ráda, když jsem byla u konce.

26.11.2018

Trošku mě při čtení rušilo, že přímá řeč nebyla klasicky v uvozovkách, ale jinak oddychové čtení .

16.01.2018

Hvězdička navíc za pěkné popisy finské přírody, jinak mě tato kniha minula a nepřesvědčila, přestože mám nedějové a poetické vyprávění moc ráda. Bohužel, možná špatné načasování, třeba si ji za pár let zkusím přečíst znovu...

15.01.2018

Zásah na komoru. Celou dobu jsem slyšela šumění vln, v nose jako by mě štípal slaný mořský vzduch, občas probleskly "muminkovské" obrazy, svérázná babička, kterou by asi chtěl každý a nadto chytrá vnučka, která není nemístně drzá, ale naopak plná citů.
"Když po mně hodíš kravinec, tralala, uvidíš, co bude za binec, tralala. Hodím ti ho zpátky, tralala, to jsou s h..nem hrátky."

30.10.2017

Za mě teda absolutně nečtivá knížka. Chyběla mi snad i přímá řeč, ale i kdyby tam byla, tak mi knížka pravděpodobně "nesedla". Nelíbilo se mi, jak vnučka s babičkou mluví, nelíbilo se mi, že si žádnou hlavní postavu nijak nepředstavuji, absolutně jsem neměla nějak chuť a potřebu si k postavám vytvořit obličeje. Kniha mě anotací velmi zaujala, ale bohužel obsah samotný je velmi neosobní a nečte se opravdu příliš dobře.

29.06.2017

Četla jsem již poněkolikáté.
Poetické, sladkokyselé, dětská a stařecká naivita a rozum, pěkné, moc pěkné.
Škoda, že je to k ostrovům tak daleko.
Citát:
"Každý musí dělat své vlastní chyby."

16.06.2017

Tove Janssonovou možná znáte – je autorkou knih o Muminech. Já miluju její humor, fantazii, poetiku a konejšivé příběhy, je to výjimečná spisovatelka, a nejen to, i malířka a ilustrátorka. Tahle tenká knížka je souborem krátkých příběhů z prázdninového pobytu na malém opuštěném ostrůvku ve Finském zálivu. Na ostrově tráví léto šestiletá Sofie, její táta a babička, maminka nedávno zemřela. Pořádně nevím, co bych o knížce napsala, jen to, že mě okouzlila, je plná laskavosti, suchého humoru a taky smutku. Místo toho vám z knížky kousek opíšu, úryvek je o tom, jak Sofie diktuje babičce svou knihu.
„Ne, to není konec, řekla Sofie. Budou ještě další kapitoly, ale o těch budu přemýšlet až zítra. Jak se ti to líbí?
Velmi přesvědčivé.
Taky si myslím, řekla Sofie. Možná se z toho lidi něco dozvědí.
Pokračovaly nazítří večer pod titulkem Jiní politováníhodní živočichové. S malými živočichy je to těžké. Přeji si, aby Bůh nikdy nestvořil malé živočichy nebo aby je udělal takové, že by mohli mluvit, nebo aby jim dal jasné tváře. Mezera. Tak například noční můry. Neustále nalítávají na lampu a pálí se o ni, pořád dokola. To nemůže být instinkt, protože takhle se věci nedějí. Ničemu nerozumí a vrhají se do toho bezhlavě. Pak padají na záda, škubou nohama a potom umřou. Skončila jsi se psaním? Připadá ti to dobré?
Velmi dobré, řekla babička.
Sofie se zvedla a zakřičela: Řekni přesně tohle, řekni, že nesnáším všechno, co umírá pomalu. Řekni, že nesnáším všechno, co člověku nedovolí, aby tomu pomohl.
Zapsala jsi to?
Ano.“

05.03.2017

Kniha je v podstatě zachycením vztahu mezi babičkou a malou vnučkou, která je občas nesnesitelná a drzá, a babičku neúnavně nutí do dobrodružných aktivit. Jsme tak svědky, jak si vybuduji v zátoce malé Benátky, nebo se vkradou do cizí chatky, apod. Každá si po svém užívá drsné ostrovní krajiny, v níž je zážitkem i prosté vypučení květiny.

Janssonová zachycuje atmosféru léta a křehkého vztahu mezi babičkou a vnučkou, který je prostý sentimentality i přibarvování. Z knihy je cítit vlhký vzduch moře i měkkost zeleného mechu a není tedy příliš těžké přijít na to, jaké prostředí Tove Janssonovou inspirovalo k napsání příběhů o světě Muminů.

04.03.2017

Velmi příjemné čtení. Zajímavá babička, jakou bych chtěla mít i dnes, zajímavá holčička, u jejíž otázek a poznámek někdy člověka napadne, jestli je tak prostořeká až drzá, nebo prostě takoví lidé na ostrově jsou - trochu divocí, zvídaví, otevření, radující se z malých věcí.

02.02.2017

Styl autorky je – přinejmenším v této knížce – zvláštní. Nečekejte od ní, že vás uhrane napětím a akcí, dojme k slzám nebo přinutí k smíchu (i když humoru je tu ukryto dost). Zato ve vás navodí příjemný pocit klidu a pohody. Připadáte si, jako byste sami trávili krásné léto na malém ostrůvku ve společnosti zvědavé malé dívenky a její úžasné babičky, která si s malou slečnou v hravosti nijak nezadá. Ideální čtení pro nevlídné zimní večery. Stačí užívat po malých dávkách, čemuž ostatně přeje i forma vyprávění – je to vlastně takový soubor několikastránkových epizod, které na sebe nijak nenavazují. Pěkná knížka, která se mi líbila tím více, čím déle jsem ji četl.

20.06.2016

Zvláštní knížka, další která mě k sobě přitáhla názvem a místem děje - ostrov daleko na severu, léto 1972. Anotace je přesná, jsou to převážně rozhovory (bez přímé řeči) a drobné příhody, které nám přibližují obě hlavní hrdinky a jejich vnímání všeho kolem. Babička zde není typická babička, třeba jako bývaly ty naše (moje). Nevyvařuje a neplete svetry, zato se často prochází, sbírá různé přírodniny a pak vyrábí anebo si hraje a trošku zlobí, čte či pospává - ta se mi po většinu vyprávění líbila. Sofie mi občas připadala na šestiletou holku, buď moc drzá (často na babičku křičí nebo jí říká nepatřičné věci) nebo taková přechytralá. Ale tak to je prostě napsané, děti jsou různé a také jsou různé rodiny. Některé kapitoly jsou lepší, jiné mě tak nechytly. Co mě však bavilo nejvíc ze všeho byl popis ostrova, vegetace, přírodní zákonitosti a celý ten zvláštní způsob severského léta a života na ostrově od května do srpna (chtěla bych se tam aspoň na chvíli ocitnout, někdy představivost nestačí). Vyloženě humorné ani jenom smutné čtení to není. Je to neobyčejné čtení o dětství i stáří, o vzájemném porozumění bez poučování, o smiřování. Hezká je poslední kapitola, když ostrovní chatu připravují na přezimování i na to, kdyby ji náhodou potřeboval někdo jiný.

30.05.2016

Mohla bych to číst pořád dokola. Možná je potřeba mít živější fantazii, anebo mít taky odžito, aby se s nimi člověk octnul na ostrově. Za takové knížky jsem fakt vděčná, že se mi nevnucují, ale nabízejí zážitek.