Kniha o životě a smrti
Axel Munthe
Vzpomínková kniha švédského lékaře na život na italském ostrově Capri. Jedna z nejprodávanějších knih na světě.
Literatura světová Romány Literatura naučná
Vydáno: 1991 , AZ servis , Bílý slonOriginální název:
The Story of San Michele, 1929
více info...
Přidat komentář
Docela by mne zajímalo, jak čtenář pozná, že autor řadu důležitých informací vynechává, ba si i zcela vymýšlí. Odkud má informaci? Jsem asi čtenář blbec...
Snůška lékařských historek, která se tváří jako autobiografie, přitom ale Munthe ve skutečnosti často mlží, řadu důležitých informací vynechává, ba si i zcela vymýšlí. Je mi trochu záhadou, proč se z téhle knihy stal světový bestseller. Škoda že se víc nerozepsal o Capri, jeho vila San Michele na tomto ostrově v Neapolském zálivu je nádherné místo, které vřele doporučuji navštívit. Nový překlad Věry Kláskové se dobře čte.
Nesmírně silná, mnohovrstevná, děsivá i zábavná životopisná kniha: při čtení v mládí se mi moc nelíbila, ale teď ji plně oceňuji. Axel ji vydal v roce 1929, kdy už byl sedmdesátníkem, takže s dostatečným nadhledem a zjevně bez velkého důrazu na krutosti a syrovost druhé půle 19. století zejména z hlediska opakujících se smrtelných epidemií, chudobinců a starobinců jako jediné ne zcela funkční záchytné sociální sítě té doby. Čtenář musí s povděkem ocenit, že díky modernímu očkování pro nás spála, záškrt, tubera, a lepším hygienickým podmínkám i cholera znějí jako něco z prehistorie. Je strašné číst o tom jak spála třeba během týdne z šesti dětí v rodině usmrtila pět, záškrt zabil nejen děti, ale i dospělé, na tuberu se umíralo rovněž nejen v chudých rodinách, vše se týkalo bohatých i chudých, nikdo si léčbu nemohl koupit, protože žádná neexistovala.
Axel ve svém životě byl u všech těchto epidemií, přestože byl především "módním" oblíbeným doktorem v Paříži a později v Římě, kde si zejména na bohatých či aristokratických hysterických dámách vydělával slušné peníze (od mládí měl sen o San Michele v Anacapri, proto si musel na pozemek i dům hodně vydělat) - místo hysterie (a tehdy právě oblíbené hypnózy) jim přisoudil a léčil vlastní výmysl, tzv. kolitidu. Jeho neklidný duch a velké sociální cítění (i nenávist k jakékoli krutosti také na zvířatech) ho nutilo opustit zavedenou praxi a třeba vydat se na pomoc cholerou zmítané Neapole. Všude tam stejně jako ostatní lékaři při výkonech riskoval nejen zdraví, ale rovnou i život, smrt si nevybírá. O život (nebo alespoň o obě omrzlé nohy) mohl přijít také v horách, jak vypráví o své horolezecké túře na Matterhorn, kde s vůdci skončili pod lavinou.
Vyprávění není úplně chronologické, ale postupně se lze orientovat mezi jeho nejbližšími lidmi či figurkami, o nichž rád píše. Je v něm i spousta humoru, i na místech a v situacích, kdy by to málokdo čekal (např. doprovod mrtvoly na cestě vlakem). Ke všemu přistupoval s otevřenou myslí, selským rozumem a nabytými zkušenostmi z praxe. Jako celoživotní cizinec na místech pobytu se také musel naučit rozumět nejen jazyku, ale i kulturnímu kontextu dané země, a rozhodně této situace spíš dokázal využít, než že by trpěl jako nechtěný element mezi domácími.
Velmi ho obdivuji a jsem opravdu ráda za tuhle úžasnou, obsažnou, děsivou a současně milou knihu o životě lékaře na přelomu 19. a 20. století. Některé pasáže se mi ale líbily podstatně více než jiné, některé drastické (cholera, zemětřesení, válka...) jsem i přeskakovala a doteď se velmi ošívám nad poslední samostatnou částí, kdy autor už předstoupil před boží soud.
Rozhovor s celoživotním nejbližším přítelem a krajanem lékařem:
Axel: "Proč jsi mu vysvětlil všechny příznaky jeho fatální choroby?"
Norström: "Trval na tom, že chce znát pravdu. Musel jsem mu to vysvětlit, jinak by mne neposlechl."
"Já jsem mu neřekl zhola nic, a poslechl mne stejně. Když ti povídal, že chce všechno vědět, lhal. Nikdo nechce vědět, jak moc je nemocný. Každý se bojí smrti a má k tomu dobrý důvod. Tomu člověku se přitížilo. Jeho existenci ochromuje strach, a to tvou vinou."
"Věčně mluvíš o nervech a duši, jako by naše tělo nebylo nic jiného."...
"Zapomínáš, že je to všechno otázka víry, nikoli vědomostí - stejně jako víra v Boha. Katolická církev nevysvětluje nikdy nic, a přesto zůstává nejmocnější silou světa. Církev protestantská se pokouší vysvětlit kdeco, a drolí se na kusy. Čím menší část pravdy tvoji pacienti znají, tím lépe pro ně. Nikdy neexistoval záměr, že by na fungování tělesných orgánů měla dohlížet mysl, a vedeš-li pacienty k tomu, aby o své chorobě přemýšleli, znamená to, že si zahráváš se zákony přírody. Pověz jim, že musejí udělat to a to, užívat ten a ten lék, aby se jim ulevilo, jestli tě nechtějí poslouchat, ať si jdou k někomu jinému. Nenavštěvuj je, pokud tě nepotřebují opravdu naléhavě, moc se s nimi nebav, sice tě brzy prokouknou a zjistí, jak málo toho víme. Lékaři by se stejně jako členové královské rodiny měli držet co nejvíc stranou, aby jejich prestiž neutrpěla - nejlépe vypadáme ve světle poněkud tlumeném. Jen se podívej na příbuzné doktorů: vždycky se raději léčí u někoho jiného! Já třeba ošetřuji, samozřejmě potají, manželku jistého předního pařížského lékaře. Zrovna dneska mi ukázala recept, který jí manžel napsal, a chtěla vědět, zda jí ten lék prospěje."
Knihu jsem četla na doporučení od známé. Popravdě to není druh četby, který bych si sama zvolila. Mnohdy jsem se knihou spíš prokousávala, jindy jsem hltala stránku po stránce, ale byla jsem odhodlaná ji dočíst do konce. Celkový dojem z knihy nebyl špatný, bylo tam spoustu zajímavých myšlenek.
Knihu jsem si pořídila neplánovaně a za pár korun v jednom málem krámku. A v době, kdy jsem ji četla, mi přišla jako zjevení... Pro mě je to jeden z knižních pokladů.
Čekal jsem filozofické dílo. A byl překvapen, že ta kniha se tváří jako prostý popis zážitků nějakého doktora před cca sto lety. Takřka až v polovině mi teprve došlo, že pod tímto povrchem je kniha o životě a smrti ...
Knihu jsem několikrát při čtení odložila. Z mého pohledu se v ní střídaly pasáže, které mě dá se říct vůbec nebavily s pasážemi, které byly zábavné a ze života. Ač se příběhy udály na konci devatenáctého a začátkem dvacátého století bylo s podivem, jak jsou v některých ohledech současné. Velmi na mě zapůsobily pasáže o autorově lásce ke zvířatům, pasáže o psech jsem si zaznamenala do poznámek (psa nemám), stejně tak jsem obdivovala pozorovací schopnosti autora v různých světlech událostí a za mě trošku drsný autorův náhled na ženy. Velmi moudré byly pasáže o autorově vztahu k penězům. Zakončení knihy i života bylo plné pokory a vděku.
Ve své (mnohem mladší) době jsem tuto knihu četl jako bibli (kterou jsem tehdy nečetl). Hodně jsem si tehdy lámal hlavu nad mnoha Muntheho tvrzeními či poznatky. které se mi zdály neuvěřitelné. Proto mohu klidně považovat Knihu o životě a smrti za jednu z ústředních knih mého života, neboť mě nasměrovala v době, která adorovala čistý materialismus.
Spíše než o filozofii nebo hlubokou polemiku nad životem a smrtí se jedná o mozaiku romantizujících příběhů z exotických míst. Munthe odvážně překračuje hranice reality - využívá mystické prvky a snové pasáže, aby v drobných nuancích vykreslil svůj humanistický pohled na život (a smrt). Je to citlivé a empatické, ale více než prchlavé hřejivé pocity to ve mě nevyvolalo. Asi jsem od toho čekal něco jiného a této představy se nedokázal vzdát.
Knížka se mi dostala do ruky náhodou. Moc mile mě překvapila. Odehrává se na mnoha různých a naprosto odlišných místech kde byl a léčil. Ta rozmanitost se mi líbila. Doktor musel být neuvěřitelná osobnost.
Skvost z antikvariátu koupený naslepo za 30,- Kč! Úžasná kniha vzpomínek vyjímečného člověka. Nikdy jsem o Axelu Munthem neslyšela a přitom to musela být fascinující osobnost. Neuvěřitelné zážitky, jakoby nad ním Bůh držel ochrannou ruku. Těšila jsem se na každý večer, až si urvu chvilku na další epizodu. Téměř každý příběh měl nečekanou pointu, láska, s jakou psal o zvířatech a dokonce i lidech, o nichž tvrdí, že je rád neměl, byla skoro nakažlivá. Nevšední úvahy a trochu mystiky do toho, poslední kapitola o Smrti mě dostala docela. Mrzí mě, že už mám dočteno.
Knihu jsem nedočetla úplně celou, už mě to nějak nebavilo. Možná se k ní někdy vrátím. Jindy se o knize většinou rozepíšu, ale tady nějak nenacházím téměř nic, co bych vypíchla. Leda ta část o Laponsku, to bylo pro mě nové, a také mi utkvěl v hlavě ten propastný rozdíl mezi rozmazlenou šlechtou a chudými lidmi. Nemyslím, že by mě nezaujalo téma, naopak, ale styl vyprávění mi nesedí. Jsou to spíš paměti než poutavé vyprávění s přímou řečí. Je tam hodně filozofování a ty "pohádkové" pasáže... No asi to není můj šálek kávy.
Nějak jsem se s autorem nepotkal. Jeho styl vyprávění mě vůbec neoslovil, četl jsem to hodně na sílu a někde v půlce to vzdal. Nehodnotím...
Knihu jsem objevil v knihovně zcela náhodně a zvolil jsem si ji do Knižní výzvy a půjčil si ji, aniž bych koukal na hodnocení a recenze.
První strany bylo obtížné číst, ale pak jsem se začetl a četlo se to tak nějak samo. I když místy jsem měl pocit, že autor hodně odbíhá od děje.
Autor zde popisuje svůj život, plný zvratů, omylů, náhod a také radosti střídané smutkem. Krásně zde autor vylíčil dobu přelomu století a ''nemoci'' smetánky.
Ve svém ''životopisu'' se zaobírá otázkou života a smrti, bytím člověka a místy zabíhá do hlubších sfér. Filosofické otázky a pohledy jsou místy úsměvné, místy naopak hodně k zamyšlení.
Za mě výborná kniha, kterou si rád přečtu znovu.
Jediné negativum byly pro mě dialogy v italštině, místy francouzštině.
Axel Munthen byl na první pohled člověk velice rozporuplný. Humanista podporující trest smrti, eutanazii, schvalující pokusy na lidech. Milovník zvířat podporující testy na zvířatech. Lékař ošetřující jak bohaté, tak chudé. Při bližším pohled a důkladném zkoumání ale docházím k názoru, že nic není černobílé a stejně jako v případě na první pohled rozdílném životě a smrti jde pouze o různé strany stejné mince a že jedno existuje díky druhému. U Axela Muntha navíc nejde o pouhé filosofování o nezažitém, jako v případě mnoha jiných
Jak Axel Munthe píše na začátku knihy v předmluvě. Většina lidí píšící o smrti o ní vlastně nic neví a naopak se jí nejvíce boji, je tedy otázka, nakolik jsou autentické některé úvahy například takového Schopenhauera. Je proto škoda, že se opravdoví lidé jako Axel Munthe dělí o své názory tak málo, snad je to pokorou, která přichází s uvědoměním :)
Knihu by si měl určitě přečíst každý člověk, kterého zajímají existenciální témata.Závěr knihy řadím mezi to nejsilnější co jsem kdy četl
Noblesný text, navyše výborne pútavo spísaný. A ten úžasný kultivovaný prejav je dychberúci...
Lekár Axel Munthe nezaprie v sebe správnu dávku mizantropie, ktorá čaká každého, kto vidí svet okolo seba hlavne srdcom a vidí v zvieratách a v prírode svojich bratov a spojencov...
Krásný evergreen - oblíbená kniha mého dědečka neztrácí na atraktivitě ani v současnosti a děda by se možná divil, že četbu si parádně užila nejen jeho dospělá vnučka, ale i dospívající pravnučka... Úvodní pasáž je sice náročnější, ale zbytek určitě za všech těch pět hvězd stojí.
Tak tahle kniha mi opět ukázala, jak je super, že nemám čtečku a nečtu eknihy. Protože kdybych měl tuhle knihu v čtečce, nepřečetl bych ji. Protože mě prvních 30-40 stran nebavila natolik, že jsem se rozhodl, že jí dočítat nebudu. Jenže jsem ji s sebou měl ve vlaku a žádnou jinou ne. Kdybych měl čtečku, knihu z ní prostě vymažu nebo ji prostě přestanu číst a otevřu si jinou eknihu a už bych se k téhle nikdy nevrátil. A nezjistil, jak skvělá kniha to nakonec je. Já se totiž po hodině v tom vlaku nudil a tak jsem tu knihu zase otevřel a že si přečtu pár stránek, než dorazím domů. A ejhle... Po pár stránkách už mě ta kniha měla. Je to fakt zvláštní, co dokážou tři čtyři stránky udělat se vztahem ke knize. Kniha o životě a smrti jsou skvěle pojaté paměti s notnou dávkou fantazie, představ a smyšlenek. Ta vzájemně se prolínající kombinace pravdy, představ a otevřeného vymýšlení je úžasná a strhující. Kniha je plná citováníhodných myšlenek. Dalším zajímavým prvkem je samotná povaha autora, kdy s ním v něčem souhlasím v něčem vůbec ne a myslím si pravý opak. Určitě to ale byl zajímavý člověk a měl zajímavý život. Uf, až se mi ulevilo. Kromě skvělé četby mi kniha poskytla další důvod, proč čtečku nee.
Štítky knihy
lékařské prostředí smrt švédská literatura vzpomínky autobiografické prvky královny Švédsko lékařiAutorovy další knížky
1969 | Kniha o životě a smrti |
1970 | Kniha o lidech a zvířatech |
1934 | Červený kříž a Železný kříž |
Je zajímavé jak všichni lidé, kteří tuhle knihu četli k ní přišli....úplnou náhodou, tak samo i já. A tak samo i já jsem si ji zamilovala. Číst jí bylo podivně uklidňující a vzrušující zároveň, byla opravdu zajímavá. Velmi doporučuju pro podivné večery, či životní momenty.