Kniha vzpomínek

02.03.2022

Vidět Herbena optikou historie "jen" jako hlavního Masarykova spolupracovníka, by bylo nespravedlivé. Byl to významný český novinář, který (ano, spolu s Masarykem) se postavil proti ultrakonzervativnímu staročešství a vyprázdněnému mladočešství a ve své době se nebál vidět českou situaci realisticky - doslova. Tzn. být kritický vůči národu, historii, výkladu dějin, vlastenčení, "fangličkářství". Tato konzistence názorů, které zastával až do konce života, které však fakticky znamenaly v 80. letech 19. století vyvržení z české komunity jako nihilista a vlastizrádce, je určitým dokladem charakteru. Přitom významný žurnalista, periodikum Čas hrálo významnou roli na variabilitě názorových pozic tehdejších médií (Grégr se svými Národními listy mu permanentní ostrou kritikou dělalo nejen reklamu, ale nechtěně ho legimitizovalo).
Číst jeho vzpomínky je poněkud obtížné, neboť jsou velmi podrobné a pracuje tam se jmény, které dnes historie zcela odvála. Ale u některých se zastavuje víc (František Bartoš, Václav Royt, Jan Gebauer, Lev Scholz, Jan Koloušek, Jan Karafiát, Petr Bezruč, Martin Hattala, W. W. Tomek, Herbert Gordon Shauer, Jan Kvíčala, dojemně vzpomene i na Josefa Šícha, svého nejvěrnějšího spolupracovníka, "jednoho z veteránů knihkupeckých sluhů pražských"). Co ale z nich zůstává, je esence lidského života - radostí, strastí, zrady, věrolomnosti, politických intrik, cesty za snem. Číst o situaci kolem rukopisných bojů je skutečně téměř drastický zážitek - jak se k sobě lidé dokázali chovat, jak na sebe plivali, jak se staří přátelé odvraceli, jak kvůli svým postům dokázali otáčet...to všechno je tresť lidských slabostí a měl Masaryk v Hovorech s TGM pravdu, když říkal, že kdyby chtěl opravdu někoho potrestat, tak by ho přesadil do oněch 80. let 19. století. Nebo je rozkoš číst o známém Manifestu českých spisovatelů, který zformuloval Jaroslav Kvapil a jako první podepsal Jirásek: "Jednou se podiví veřejnost, kdo odepřeli podpisy a s jakými vytáčkami. Nejodpornějšími jsou ti opatrníci, kteří s odepřením podpisu se skrývali za omluvu, že to-ono by si přáli mít stylizováno jinak. To ve chvíli, kdy více než padesát spisovatelů svými podpisy slovné znění manifestu schválili..." Je to krása a tato se odehrávala ve 20. století ještě několikrát.
Dojemné je Herbenovo líčení jeho pocitů během 28. října 1918, když stanul na plném Václavském náměstí: "Zastavil jsem se a zhluboka vydechl. Přišlo to již? Je to skutečně pravda? Ano, je to pravda, rakouská monarchie kapitulovala, jak čtu na vývěsní tabuli Národní politiky...A najednou mi bylo, jako bych měl padnout na zem, rozrazit se o ni, plakat a křičet. Křičet třeba nesouvislá a nesmyslná slova, jen abych ulevil prsům, jež chtěla prasknout. něco velikého a tajemného se valí a vznáší nad Prahou a tlačí mne k zemi....Hlava na hlavě, hluk, ryk, zpěvy a zmatené řeči. Lidé jsou vzrušeni a chtějí mluvit s jinýmio vzrušenými. Oslovují se lidé neznámí, známí se líbají a všichni chtějí vyslovit něco radostného a vznešeného. Když se jim to nedaří: zajíknou se, zasmějí a máchnou rukou, jako by řekli: "Však víte, co chci říci." U některých dosáhlo rozechvění takového stupně, že se zastavili na okrajích chodníků, vyrážejí výkřiky na mimojdoucí, mávají klobouky, tlukou holemi a zpívají písně - beze slov. Slzy jim řinou po tvářích, jež jsou brunátné a divoké. Vidíš: lidé otevírají propasti své duše, v nichž bylo na tři sta let ukryto, co v nich zůstavili předkové deseti pokolení. ...Všecko jako v křečích. Opojení, stát, republika, Masaryk, Wilson... Pociťuji závrať, jako bych se octl v jiných sférách než na pražském dláždění, někde na jiné polokouli země, a blízko slunce a hvězd. ... Až do dnešního dne bych byl prohlásil za svůj nekrásnější den svatbu. Ale dnes vyšel jsem ze sebe a nad sebe." To už není žurnalista, to je spisovatel, který mistrně vyjadřuje atmosféru a hluboké pocity, které se derou na povrch. Tolik o republiku stál (stáli), tolik jim šlo o budování nových hodnot, stát na jiných principech, než které panovaly dosud.
Proč nedám všech pět hvězdiček? Míra podrobnosti a poměrně malá míra odstupu sama od sebe - což se samozřejmě u osobních vzpomínek dá čekat, nutí čtenáře si neustále všechny situace "překládat" a nebrat je jako fakta. A pak skutečně doslovné a zdlouhavé citace všech možných prohlášení a citátů a celých článků také čtení nezlehčuje. Chybí tu tedy jakási lehkost. Na druhou stranu, dokumentární hodnota je díky tomu nezměrná, to nepopírám.

06.11.2021

19. století je pro vývoj českého národa dost důležité a měli bychom o tom vědět trochu víc než se dozvídáme ze školských vědomostí. Životopis věrného spojence T. G. Masaryka nám o druhé polovině hodně řekne a navíc poměrně čtivou formou. Vypráví o svém názorovém zrání, o rukopisných bojích (a že šlo o skutečné boje!), o osobnostech, jež během života potkal.