Kočár do Vídně / Svatá noc

27.02.2018

Nehodnotí se mi lehce.
Obě novely do mě vyryly stejný otisk: nejprve jsem byla zasažena pocitem krutosti, ztráty, nesmyslné smrti v několika provedeních, vždy násilné a drsné, poté jsem okouzlena krásným básnickým jazykem, nádhernými popisy, přesnou charakteristikou postav.
Kočár do Vídně: na 70 stránkách tolik emocí... Hrubost Kristy (pro mě opravdu ze začátku těžko snesitelná) je daná jejím těžkým údělem - udřeností, porodem mrtvého dítěte a násilnou smrtí jejího muže. Je odhodlaná pomstít se na vojáku-vojáčkovi, rakouském klukovi v uniformě, který touží po jediném - po návratu domů, více než ke své dívce snad k mamince. Právě toto prozrazení jí zadrží ruku a ve chvíli, kdy konečně pocítí něhu, touhu a vášeň, ho ztrácí navždy; násilí vykonané na ni je pro ni už to menší zlo.
Svatá noc: na začátku opět hrubost, v podání příznivců kolektivizace i jejích odpůrců - drsné "vstupování" do družstva doprovázené vztekem, odporem i sebevraždou jednoho ze sedláků. Právě jeho dcera, jeptiška vracející se domů, může mít zpočátku sympatie čtenářů, protože působí jako protipól fanatického hlasatele nového řádu Picina. Během "svaté noci" připomene části vesnice, že dříve vyznávali "půdu a víru", sama ale podlehne přesvědčení o své vyvolenosti a jako Panna jim žehná a vede je. Oba fanatikové, komunistický i náboženský, končí vykolejeni, každý jinak, ale oba poraženi, aspoň pro tuto noc.
Snad se někdy k této knížce ještě vrátím - její jazyk je opravdu nádherný, bohatý a zároveň stručný, výstižný, neopakovatelný. Tento jazyk ale popisuje tak hrozné události, jejichž podkladem jsou události skutečné, že ji odkládám - a cítím smutek.