Kočičí host
Takaši Hiraide
https://www.databazeknih.cz/img/books/31_/315830/mid_kocici-host-TiC-315830.jpg
4
487
487
Citlivý a mimořádně krásný příběh o pomíjivosti a o tom, jaké to je prožívat život po svém. Manželé po třicítce bydlí v malém pronajatém domku v klidné části Tokia, on je redaktor, ona korektorka, pracují z domu a prožívají klidný život. Jednoho dne si chlapec od sousedů osvojí toulavé koťátko. Kočka dostane jméno Čibi, což znamená „maličká“, a brzy začne objevovat sousední zahrady. Tak se stane, že jednou zabloudí i na zahrádku manželského páru. Další den přijde znovu a nakonec se odváží vstoupit do domku. Manžele tento tajemný host fascinuje. Čibi je svobodný duch, chladná a zářivá jako paprsek světla. Bydlí u nich a nebydlí. Patří jim a nepatři. Manželé jí kupují dobroty, pozorují její dovádění v zahradě a rádi si o ní povídají. Život jako by pro ně byl najednou příslibem něčeho víc — dny jsou jasnější a barevnější. Příběh překypuje drobnými radostmi a okamžiky ohromující poetičnosti, a pak se něco stane…... celý text
Přidat komentář
V knize se nejedná o příběh, je to spíše jakási zpověď. Myšlenky, které přibližují krásu a duši těch úžasných zvířat, jakými jsou kočky. Přiznám se, že jako pravá kočkomilka jsem si vychutnala každou stránku. Je to přesně tak, jak autor popisuje: kočka prostě jednoho dne přijde a zase odejde, ať již sama od sebe nebo protože zemře, ale v nás zanechá ohromný pocit ztráty a prázdnoty - tak moc se dokáže nenápadně vloudit do našich srdcí.
Příběh se mi vtiskl do duše s lehkostí kočičích tlapek přešlapujících po zádech. Propojily se v něm životy lidí i koček se stejným smutkem i radostí. A někde vzadu zůstalo příjemně znepokojivé kočičí předení...
Člověk by pomalu čekal, že by knížka mohla být i delší - to byl asi můj první dojem po dočtení tohoto citlivého vyprávění ze života manželů, kdy autorem je sám manžel, který popisuje vlastní vzpomínky a zážitky ve společném bydlení na jednom zvláštním místě. Nejdříve knížka působila jako pouhá výpověď o osudu kočky s fascinujícím charakterem, ale tato útlá knížka nabízí svému čtenáři mnohem víc. Například neopakovatelně krásný pohled do okouzlující zahrady a uvědomění si plynutí času i jeho pomíjivosti. Autor citlivě poukazuje především na soužití v domě, který jednoho dne navštíví velice speciální čtyřnohý host. Nejdůležitější je však právě působení místa, kde se dům nachází.
Vřele doporučuji všem, kteří si chtějí na chvilku oddychnout v prostředí zahrady a všech jejích obyvatel.
Jen Japonec dokáže popsat klikatou uličku tak, že k ní potřebujete učebnici geometrie...je to typicky japonské, rozvláčný děj často utíká trochu jinam, často mi přišlo že se o té kočce už autor ani nezmíní... Ale z mangy jsem na tohle zvyklý, četlo se mi to hezky.
Tuhle jednohubku jsem našla v jedné knihobudce. Ač nejsem milovník koček, melancholická atmosféra této knihy se mi dostala pod kůži.
Pro mne příliš neuspořádané a hlavně nesmírně pesimistické. A málo japonské! Přitom miluji vše japonské (dům a domeček v Bleskové uličce v Šindžuku jsem si přes složitý popis autora představit nedokázala, tak jsem si místo něj představovala jiné domečky, které jsem v Tokiu míjela, často i s kočičkami v miniaturní předzahrádce nebo na sloupcích plotu) a miluji kočky (ale tady mi připadalo, že je to víc o lidech, kteří řešili svůj vztah k cizí kočce, za niž nebyli plně zodpovědní, než o kočce samotné a jejím svobodném životě; a ten osudový střih mne dost zasáhl).
A proč málo japonské? Celou dobu jsem totiž měla neodbytný pocit, že spisovatel a jeho žena ani nejsou Japonci, ale "zápaďáci": nějak jsem v jejich chování a myšlení viděla spíš něco blízkého nám, než co by více odpovídalo východnímu naturelu. Ostatně i jediné citace pocházely od autorova oblíbence, velkého Evropana, Machiaveliho (následující citát nebyl přisouzen žádnému jeho dílu a nenašla jsem zdroj; prý reakce na marné snahy zabránit Arnu vylít se z břehů):
"Hrdý a panovačný řeky proud
vše v okolí svém strhává,
nahoru a dolů,
útesy odírá, dno říční i mořské rozrývá,
jako by bojoval s krajinou, jíž protéká.
Nejinak Štěstěna nevlídná,
vlasy divoce rozcuchané,
sem a tam
s lidskými osudy si pohrává. "
Tato kniha pro mne nakonec neznamenala tolik, v co jsem na začátku čtení věřila.
Pozn.: maličkou kočičku, která u nás zakotvila, jsme zkusili pojmenovat Čibi(nka) - jméno by se hodilo, ale kupodivu neujalo se, jak to tak s umělými/uměle volenými jmény bývá...
Křehký příběh odrážející krásu, poetiku a pomíjivost všedních dní. Jazyk je příjemný, estetický. Četbu jsem si moc užila. Velice mi vyhovovalo klidnější tempo, jímž je kniha napsána. Přesto se jednalo o dramatický příběh plný zvratů, ovšem jakoby podaný japonskou technikou Wabi-sabi, která klade větší důraz na čtenářovu pozornost, citlivost a schopnost číst mezi řádky. S okázalostí a touhou ohromit či šokovat čtenáře jsem se zde nesetkala, což bylo více než příjemné. Také bylo zajímavé setkat se takto (alespoň letmo) s japonským způsobem života, který je v knize vykreslen. K příběhu se ještě ráda vrátím. Zanechal v mé duši velice příjemný dojem. Pohlazení.
Děkuji za pozvání do soukromí tohoto japonského páru, do krásné zahrady se starým domem. Vyprávění bylo plné poezie a melancholie – čas plyne a nejde ho vrátit ani zastavit. Příběh byl tak jednoduchý a přece se mi vryl hluboce do paměti. Knihu si nechám a myslím, že se k ní budu vracet, až si budu chtít odpočinout.
K této knize jsem se dostala v rámci čtenářské výzvy a setkání to bylo více než milé. Nádherný jazyk, jemný příběh a úžasně vykreslená atmosféra malého domku a obyčejných dní s neobyčejnou kočičí slečnou. Takové malé pohlazení po duši.
Kniha nadchne všechny milovníky koček, navíc je v ní to pravé kouzlo japonské literatury. Japonskou literaturu jsem objevila celkem nedávno, mám za sebou dvě knihy, ale je pro mne důkazem, že krásná literatura a krásná slova ještě existují.
Malá knižečka, která v sobě skrývá mnoho, kterým se můžeš inspirovat, něco se přiučit.
Uděláš si kafe/čaj, zalezeš si a máš to přeštěné raz dva.
Klidná a milá kniha, která mě zaujala obálkou a jelikož miluji Japonsko a kočky, knihu jsem si zakoupila. Moc se mi líbí styl jakým je kniha napsaná, autor vše krásně a procítěné popisuje, a živě jsem si dokázala představit domek i zahrádku ve které se manželé nejčastěji nacházeli. Děj klidně plyne a chvilky s Čibi jsou krásně a vykreslené. Kniha mě velmi mile překvapila a čtení jsem si moc užila.
Kniha nemusí mít strhujicí děj, na to, aby zaujala. Naopak, zde se "skoro nic neděje" jde především o vyjádření pocitů, náladu okamžiku a přesto jsem se od této knížky nemohla odtrhnout.
Skvěle hodnotím také překlad a především krásnou obálku, kvůli které jsem si vlastně knížku koupila.
Kniha naprosto předčila mé očekávání. Rozhodně nečekejte žádné drama nebo komplikovanou zápletku. Tenhle příběh prostě jen plyne a při čtení ve vás zanechává harmonický klid. Po velmi dlouhé době jsem opět měla po dočtení nějaké knihy chuť začít ji číst ihned znovu.
Kniha mě moc neoslovila. Bavily mě jen pasáže s kočkou,ale jinak se nic moc nedělo, jakoby kniha neměla děj, význam...
Milé krátké čtení. Neřekla bych, jak příběh nezávislé kočky, manželského páru a jednoho starého domu může vzbudit spoustu otázek k plynutí času a smyslu vztahů lidí, zvířat, míst a věcí. Přitom oceňuju vytříbený styl, který se skoro podobá japonským miniaturám (a taky obálku, která ladí s obsahem naprosto dokonale). Ráda jsem se seznámila s neznámým spisovatelem mého oblíbeného Japonska...
Krásná kniha.
Milé pomalé ale přesto velmi fascinující povídání o obyčejném životě.