Kočičí host
Takaši Hiraide
https://www.databazeknih.cz/img/books/31_/315830/mid_kocici-host-TiC-315830.jpg
4
487
487
Citlivý a mimořádně krásný příběh o pomíjivosti a o tom, jaké to je prožívat život po svém. Manželé po třicítce bydlí v malém pronajatém domku v klidné části Tokia, on je redaktor, ona korektorka, pracují z domu a prožívají klidný život. Jednoho dne si chlapec od sousedů osvojí toulavé koťátko. Kočka dostane jméno Čibi, což znamená „maličká“, a brzy začne objevovat sousední zahrady. Tak se stane, že jednou zabloudí i na zahrádku manželského páru. Další den přijde znovu a nakonec se odváží vstoupit do domku. Manžele tento tajemný host fascinuje. Čibi je svobodný duch, chladná a zářivá jako paprsek světla. Bydlí u nich a nebydlí. Patří jim a nepatři. Manželé jí kupují dobroty, pozorují její dovádění v zahradě a rádi si o ní povídají. Život jako by pro ně byl najednou příslibem něčeho víc — dny jsou jasnější a barevnější. Příběh překypuje drobnými radostmi a okamžiky ohromující poetičnosti, a pak se něco stane…... celý text
Přidat komentář
Na tuhle knížku se musí člověk naladit na japonskou notu. Jemné, plné náznaků, děj jen tak zlehýnka plyne, úplně jsem při četbě viděla ty drobounké Japonky, které se lehce usmívají a vzájemně zdvořile uklánějí. Nakoukneme do japonského bytu, japonské tradiční zahrady, trošku i japonského životního stylu. Z knihy vyzařuje zvláštní, plachý a současně niterný vztah k přírodě, ať už je to strom zelkova na zahradě, sousedovic tajemná kočička nebo nad vodou poletující modrá vážka…
Poklidné zastavení, které v dnešní uspěchané a poněkud neurotické době může čtenáře aspoň na chvíli přimět k melancholickému zamyšlení o každodenních drobných radostech i smutcích života.
(Předchozí komentář se mi smazal, takže tentokrát stručněji...)
Kočičí host je jemný a křehký, snoubí se v něm prchavá radost se smutkem, díky autenticitě ještě tíživějším. Chápu, že každému tenhle příběh nesedne, ale já mám pro tuhle kaligrafickou japonskost slabost a právě teď jsem přesně takový příběh potřebovala.
Pohodové klidné čtení. Nějak extra se za to ale nepřimlouvám. Určitě si to najde své příznivce.
Do japonského prostředí a vypravěčského stylu jsem se zamilovala díky Murakamimu. V této knize jsem našla podobné rysy, které mě už tolikrát předtím uchvátily. Nenáročný vypravěčský styl, jednoduchá zápletka, docela obyčejný život obyčejných lidí, ale za tím vším se skrývá jakýsi hlubší smysl. Jakýsi odkaz.
Kočičí host pro mě znamenal malý výlet do Japonska, do malebně popisované uličky nedaleko centra Tokia, kterou jsem díky detailnímu popisu autora vnímala tak moc reálně, že jsem si až přála navštívit ji sama, potkat její obyvatele, prohlédnout si majestátní zelkovu a samozřejmě alespoň koutkem oka zahlédnou malou Chibi. Jelikož náš dům obývá také hlučný kocourek, neubránila jsem se srovnávání naší a kočky z knihy. Byl to pak pro mě ještě větší zážitek, když jsem v chování Chibi nacházela podobnost s chováním naší šelmy. Že je příběh obyčejný? Nemyslím si, ba naopak. A pokud někdo řekne, že je jednoduchý, odvětím jen to, že v jednoduchosti je krása.
Pomalý spád knihy, priam nič sa nestane, len jdnoduchý opis každodenných všedných dní. A tu je to, kde vidím paralelu s japonskou literatúrou, v prípade, ak si túto knižku porovnám s Murakamim (najviac vidieť v dielach 1Q84 alebo Kronika vtáčika na kľúčik). Oba autori dokážu pokojne popisovať tie všedné chvíle, až si človek uvedomí, že aj v nich sa ukrýva isté čaro...
Japonci prostě umí nevšedně popsat všednost každodenního života. Věci přicházejí i odcházejí, děje se jak to dobré, tak i to špatné a všechno si to tak hezky plyne, pomíjí a člověk se může těšit opět na něco nového. Toto minimalistické vykreslení radosti z drobností a poklidnost celé knížečky je něco, na co budu ještě dlouho vzpomínat...
Je možné, že někdo dokázal napsat zdánlivě knihu o ničem a přitom o všem? Mám moc ráda, s jakou lehkostí většina japonských spisovatelů píše o všedních věcech. O vánku, o slunečních paprscích, zpěvu ptáků, bouřce, letním dnu... o návštěvách jedné kočky a o starostech manželského páru s hledáním bydlení. Budu se opakovat, ale v neposlední řadě má knížka překrásnou obálku, vnitřně uspořádané stránky, co se textu a prostoru týče a jejich číslování.
Třikrát nádhera
Ona kniha je minimálně třikrát nádherná. Zaprvé má totiž úžasnou a opravdu krásnou knižní obálku, za druhé samotný příběh je krásný a za třetí vás vtáhne do takové nádherné klidné pohody. Stejně jako některé pěkné chvíle v životě jsou mnohdy velice krátké, tak stejně tak je krátký i rozsah tohoto díla. Kočičí host má jen 160 stran. Nutno však zdůraznit, že se jedná o 160 stran plných pohody, něžnosti, skvostných přirovnání, nádherných metafor a byť děj není nijak akční, tak to vůbec nevadí. Autor opravdu skrz jazyk v knize ukazuje svůj prvotřídní výtvor. Ten bychom si však jistě neužili nebýt skvělého překladu. Postavy si zamilujete po pár stránkách a zvláště onu kočku Čibi snad nejde než nemilovat. Úplně najednou máte chuť si s ní hrát, hladit ji a alespoň v mysli se vám tvoří její obraz. Chvílemi snad dokonce máte pocit, že obživne a místo na stránkách knihy se vám zjeví třeba na klíně. Zajímavé je určitě i ono prostředí Japonska, v němž se odehrává děj. Působí exoticky a takovým ohromně klidným dojmem. Pochválit se musí i časové zasazení příběhu. Díky němu se tak čtenář ocitne na přelomu osmdesátých a devadesátých let dvacátého století, tj. pro Japonsko historicky velmi důležitém období. Nahlédneme tak trochu do života Japonců, který se zrovna v tomto čase často měnil. Byla to totiž doba střídání éry císařů, která byla poznamenaná ještě větším blahobytem a smělejší modernizací než předtím. Tato vize však brzy vzala za své a Japonsko v důsledku nadhodnocení cen nemovitostí a spekulací dospělo ke zhroucení tzv. bublinové ekonomiky. Dále pak následovala obrovská hospodářská krize a dekádu trvající stagnace. Kočičí host je takovým nenápadným knižním klenotem, po kterém asi nesáhne nějaká obrovská masa čtenářů, ale troufám si tvrdit, že to je škoda. Kočičí host vás totiž odmění úžasným poklidem, jenž je v dnešní době mnohdy velkou vzácností a o jeho literárních kvalitách se tu snad opět ani vyjadřovat nemusím. Já toto dílo hodnotím 100 % a doporučuju ho nejen milovníkům koček, ale i všem ostatním.
Něžný, jednoduchý, lyrický příběh z přelomového Japonska o lásce k přírodě a ke zvířatům, ve kterém autor s naprostou lehkostí vypráví střípky z klidného života japonského manželského páru silně ovlivněného kočkou ze sousedství.
Čekal jsem, že prostřednictvím této knihy trochu nahlédnu do života japonské rodiny, na jejich zvyky a kulturu, ale toho se mi bohužel moc nedostalo. Z knihy sice sálají jisté emoce, ale příběh je opravdu o ničem a dost předvídatelný. Hned od začátku jsem věděl, jakým směrem se bude kniha ubírat. Každopádně to nebyla ztráta času. Vzhledem k délce knihy je to přesně taková jednohubka, kdy si v sobotní podvečer uděláte kávu a strávíte 2 - 3 hodinky příjemným čtením.
Milá? Mně od poloviny svíralo u srdce a brečela jsem na každé druhé stránce, takže ne, milá opravdu není.
První věc, která mě jako komentář k této knize napadá (stejně jako několik uživatelů níže) je: MILÁ. Tato knížečka je totiž opravdu strašně milá :)
Nečekejte žádný veledůležitý příběh světového významu, ale střípky z každodenního života obyčejných manželů v době, kdy japonská společnost poměrně rychle měnila staré pořádky. Tuhle knížku si budu dlouho pamatovat.
Krásné, i když možná trochu smutné, pohlazení po duši. Je však určené pouze tomu, kdo se umí na chvíli zastavit, pořádně se rozhlédnout a plně nadechnout, aby mu pak v srdci zůstala ozvěna té chvíle, kterou s Kočíčím hostem strávil.
Celkově se mi kniha líbila. Je to oddechová knížka.
V knize mne také zaujala následující informace:
Podle Nicolla Machiavelliho řídí lidské životy více jak z poloviny osud, zatímco zbylou hybnou silou je lidský vzdor vůči osudu.
Také se mi líbily názvy koček, např. Čibi, Sestřička, Vodníček a název - blesková ulička. :)