Kočičí host
Takaši Hiraide
https://www.databazeknih.cz/img/books/31_/315830/mid_kocici-host-TiC-315830.jpg
4
487
487
Citlivý a mimořádně krásný příběh o pomíjivosti a o tom, jaké to je prožívat život po svém. Manželé po třicítce bydlí v malém pronajatém domku v klidné části Tokia, on je redaktor, ona korektorka, pracují z domu a prožívají klidný život. Jednoho dne si chlapec od sousedů osvojí toulavé koťátko. Kočka dostane jméno Čibi, což znamená „maličká“, a brzy začne objevovat sousední zahrady. Tak se stane, že jednou zabloudí i na zahrádku manželského páru. Další den přijde znovu a nakonec se odváží vstoupit do domku. Manžele tento tajemný host fascinuje. Čibi je svobodný duch, chladná a zářivá jako paprsek světla. Bydlí u nich a nebydlí. Patří jim a nepatři. Manželé jí kupují dobroty, pozorují její dovádění v zahradě a rádi si o ní povídají. Život jako by pro ně byl najednou příslibem něčeho víc — dny jsou jasnější a barevnější. Příběh překypuje drobnými radostmi a okamžiky ohromující poetičnosti, a pak se něco stane…... celý text
Přidat komentář
Za příběhem kotěte Čibi jsou v náznacích vykresleny prosté lidské příběhy a osudy:
dítě si "pořídí" kotě, jeho maminka si u starší domácí, která kočky nemá ráda, vyprosí, aby mohlo kotě u nich být, manželé ze sousedství zase díky kotěti mají spolu o čem mluvit a nacházejí tak i nový smysl života, sousedé díky Čibi na manželský pár žárlí a rozuzlení je ponecháno jen na čtenáři.
Prostě klidné, pohodové čtení, pro krásu, zamyšlení i meditaci nad osudy lidí a koček. Připomnělo mi to díla spisovatelů období Meidži.
Za mne 5 hvězdiček, ke knize se určitě vrátím.
Milá, krásně vypravená kniha, napsaná jasným a čistým jazykem a jednoduchým příběhem, která mne ale bohužel neláká k opakovanému přečtení, protože neobsahuje (aspoň dle mého názoru) ani filosofický přesah ani obecnější úvahy kromě úvah o respektu k osobnosti kočky.
Chtě nechtě, musím dát jen 3 hvězdy. Jednu hvězdu dávám za stylistiku. Druhou hvězdu za poetiku a třetí hvězdu za čistotu formy. Bohužel to je po hříchu málo, aby z toho člověk vykřesal něco více. Je to jedna z těch knih, která zůstala tak nějak na půl cesty. Vše je v ní správně. Žádná očividná chyba není patrná a přesto knize něco chybí. Možná jsem měl jen velká očekávání či jsem si již navykl na to, že japonští spisovatele, používají často prvek mystiky, který dodá dílu na zajímavosti. Bohužel zde se nic podobného nekoná. POZOR SPOILER - ve zkratce: manželský pár navštěvuje kočka, která však zemře. Manželé se přestěhují a začnou je navštěvovat koťata jiné kočky. Nic víc, nic míň... A to ať se na mě nikdo nezlobí, ale to nestačí. Nicméně, kdo si rád čte hezké věci, které jsou až infantilně jednoduché (nemyslím to pejorativně!), tak se mu kniha bude určitě líbit.
Dle hodnocení zde i zezadu na obálce jsem očekávala trochu víc...Kniha není špatná. Je to takový hezký příběh. Dokonce bych se nebála označení poezie v próze. Že by mě ale uchvátila natolik, abych se k ní ještě někdy vrátila, to ne. Zkrátka hezký průměr, pokud člověk nemá náladu na nic napínavého či příliš emotivního.
Literární a filozofické pohlazení po duši. Krásná, milá jednohubka na večerní relax. Kniha mě velmi mile překvapila.
Próza, která reflektuje v Japonsku oblíbené "slice of life", neboli útržky z běžného života. Dramatický oblouk kniha nepostrádá, ale není nějak komplexní. Spíš jde pro japonskou literaturu typické prožívání stavu, kdy něco co jsme milovali, odchází a smíření se s tím. Přesto, že jsem chvílemi pochyboval o tom, jestli ve mě Kočičí host zanechá silný dojem, nakonec se tak stalo.
křehká spisovatelova duše v návalu nicnedělání popsala jak cizí kočka přešla přes zahradu.
omlouvám se všem vílám, neboť těm to bylo určeno.
Jednoduchý lyrický příběh, psaný zcela jinou formou než většina knih, které jsem poslední dobou četla. Není ani tolik o kočce, jak by se dle názvu mohlo zdát, spíše o pozorování okolního světa a přírody autorem, o určité životní etapě. Zanechá po sobě zvláštní lyricko-melancholickou do sebe ponořenou náladu a lehký smutek. Jako kočkaři mi bylo velmi líto, jak to s hlavní postavou Čibi dopadlo:-(
Podobně jako "Kočičáci" mi přišlo, že nejde ani tak o román či novelu, spíše o útržkovité postřehy a dojmy, sjednocené tématem "kočičího hosta".
Současná japonská lieratura , křehký příběh vztahu kočky a lidí.... Příběh o pomíjivosti štěstí, lásky i života, mizejících tradičních hodnotách.
Aby jste sáhli po této knize, nemusíte být nutně milovníci koček. Kočičí host není typický román, jsou to spíše autorovy zážitky a postřehy z období, kdy je začala navštěvovat sousedovic Čibi. Pro mě to bylo nádherné vyznání lásky k číče, která manželům zničeho nic vstoupila do života a ten jim navždy změnila.
Dozvíte se také zajímavé informace z přelomového období Japonska, kdy skončila éra šedesátiletého působení císaře Hirohita a Japonsko se dostalo do hospodářské krize a jak se v této době žilo obyčejným Japoncům.
Vřele doporučuji!
Podobně jako Čibi i autor nám ukazuje něco jako své pravé já prosté veškeré podlézavosti. Avšak právě proto je především na čtenáři, zda se nechá zaujmout, zda v sobě objeví dostatek trpělivosti a klidu, aby mohl zaměřit pozornost a objevit to kouzlo úžasných minimalistických popisů, ponořit se do prostého vnímání přírody a detailů okolo. Divokou kočku nelze lapit do klece a myslet si, že zlomíme její vůli po svobodě a nezávislosti. Ráda bych věřila, že ani lidskou duši nelze takto lapit. Co však nepopiratelně vlastní svobodu je čas. Plyne si volně a my ho nemůžeme zvrátit, nemůžeme ho zastavit, opravit. Můžeme se v něm alespoň zastavit a sledovat jeho proud. Sledovat, kam až nás zavedl, jaká setkání a jaké ztráty s sebou přinesl, jak nás čas proměnil. O tom všem je Kočičí host.
Kočičí host je jako poezie. Jednoduchý a krásný obraz, ze kterého Japonsko přímo sálá. Náladou mi připomínal třeba filmy studia Ghibli, dokázal vyvolat představu ikebany, haiku, čistoty, japonské zahrady. Je velmi jemný, přemýšlivý a nepřeplácaný. V jednoduchosti nabízí krásné obrazy. Čibi, něžná a svobodná kočka se svým životem plným tajemství, přináší malé zázraky do všedních dnů.
Útlá knížka ,která je plná lásky ,melancholie ,nostalgie ,citů ,lásky k přírodě a pohledu člověka na změnu v životě,která zrovna nemusí potěšit ale snaží se s ní nějak vyrovnat. Nádherné a poklidné čtení.
Kniha mne nezklamala ani trochu. Opravdu úchvatně napsané, kniha se řídí heslem: v jednoduchosti je krása. Autor nesmírně vnímavě a citlivě popisuje svět kolem sebe a mistrně vylíčil soužití kočky s člověkem. Nesmírně krásná kniha, jednoduchá a přitom obsahuje krásné myšlenky, lyrická a přitom výborně popisuje lidský život a postupné stárnutí. Čekala jsem mírně nadprůměrné dílo a dostala jsem perfektní skvost.
Malá večerní jednohubka. Není to špatné, ale těšila jsem se na něco hlubšího ve stylu Murakamiho a bohužel se nedočkala. Asi víc ocení milovníci koček.
Velmi zajímavá knížka, najde si určitě své oblíbence i mezi těmi co nepreferují kočkyy.. Přesně se k ní hodí japonský styl psaní. Velmi klidný, emotivní, vyrovnaný, popisný a přátelský styl. Zdá se, že celý aktér je kočka odvedle, která si své sousedy omotá okolo tlapky, ale není to jen ona. Nalezneme popis okolí, vztahů, trochu historie. Velmi vydařeně propojeno
Krásná útlá knížečka, kterou je radost pomalu číst. Takřka deníkový formát typu šišósecu (ano, po doslovu je každý chytrý) vytváří v autorově podání kouzelně melancholickou atmosféru. Té je velmi snadné podlehnout a přenést se tak do (pro nás) zvláštního Tokia na konci osmdesátých let. Od začátku do konce je to jednoduše jiné. A pěkné.
Kočičí host rozhodně není jen o kočce "od vedle". Pomíjivost, melancholie, filozofické mezihry, dojemné vyprávění nebo spíš útlá sbírka momentů s vynikajícími popisy všedních věcí a obyčejného života tak jak to umí asi jen Japonci... zcela odlišné a typicky japonské.
Kočičí host je nesmírně milá kniha. Takové laskavé pohlazení po duši, které čas od času potřebuje každý z nás. Příběh manželského páru, který si tak trochu přivlastnil sousedovic kočku a tak trochu proti své vůli jí věnoval mnoho lásky a pozornosti, se vyznačuje všemi typickými znaky japonského umění. V popisu sousední staré vily a křivolakých uliček v okolí domu se nachází smysl pro detail. V líčení rozlehlé staré zahrady pak japonské souznění s přírodou, uvědomování si koloběhu života a neustálých změn, jimiž vše kolem nás prochází. Hlavně zde však autor ve formě deníkových zápisků zachytil prchavý okamžik života. Před očima se vám sice míhají písmenka, avšak v duchu vidíte obrazy. Detailní snímky, zachycující zcela obyčejné a přesto vzácné minuty, které uplynou dříve, než si je stačíme uvědomit. Z celé novely na vás tak nevtíravě padá spousta emocí. Radost, něžnost, smutek, nostalgie, melancholie. Vplíží se vám do myšlenek, stočí vám oči ke stromům za oknem a ruku zvednou ke kočičímu kožíšku. Nebude to trvat dlouho a jednotlivé scény zapomenete. Ten pocit, který jste však měli při jejich čtení, ten s vámi zůstane.