Kohout plaší smrt
František Halas
Sbírka teskně a chmurně vyznívající lyriky, zachvívající se úzkostí z bolestného života, vycházející z prožitků básníkova mládí podlomeného válkou a ovlivněné marností, pociťovanou na základě společenských poměrů doby jejího vzniku.
Přidat komentář
Halasovi se musí nechat jedna věc - ta práce se slovama, to je fakt něco. Některý z veršů mě dostaly natolik, že jsem si je musela číst pořád dokola a žasnout nad tim, jak ho tak fantasticky fungující formulace mohla napadnout. Fakt se mu to povedlo.
ALE. Buď se to téma Halase chytlo a odmítalo se pustit, nebo se ho spíš sám držel zuby nehty, prostě se nedokáže odtrhnout od tématu smrti a rozkladu. Člověk by čekal, že vzhledem k názvu sbírky skutečně bude smrt vyplašena, ale haha, zdá se, že tu byl trochu vyplašenej spíš Halas.
Jen svistotem bludných želez války znící smích mužů
jak bodlák pln pýchy odolával
a Evropa vcházející do nebezpečných let zvracela historii
Jedno z mých nemnoha setkání s poezií, ale povedené. Hutný autorův styl a užití dobových reálií (zmíním třeba básně Lenin, Amundsen nebo Evropa) mě úspěšně vtáhly a donutily znovu a znovu prožívat postupné rozplývání jedince do prázdnoty. Přečteno jedním dechem.
„Malá souhvězdí v travách blyskotají
noty skřivanů jsou psány po nebi
hadi jako hříšní v modlitbách svou kůži vysvlékají
Snad skamarádím se dnes znova s anděly
snad zahrajeme si a snad si vzpomenou
vždyť Františku mně kdysi říkali
V koutku paměti se choulí zbytek ráje
anděl nepřilétá anděl se nehlásí
posedlý dětstvím bloudím v lese který hraje
Pak zkrušen bez slzí jen hluše štkám
jak strom v podzimu listí
jen tiše slova setřásám“
Setkání se smrtí, která je v téhle sbírce tím nejvíc dominujícím symbolem zániku a zmaru, těžko může být jiné než pochmurné a teskné. Přesto zde však není smrt popisována výhradně jako místo rozkladu a definitivní beznaděje, často jsem cítil, že pan Halas ji vnímá zároveň jako prostor odkrytého tajemství. A taky prostor, kde se naše lidská existence prolamuje do věčnosti a kde něco, co nás přesahuje, reaguje na naši neodbytnou touhu překračovat meze hmatatelného světa.
Práce se slovy zde byla příkladná, vytvořená atmosféra proto působivá. Četl jsem s velkým zaujetím a odměnou mi byl nevšední zážitek.
„Ve větru list v lásce sám
v tenatech pták v dešti zpěv
v růži červ v naději klam
v hrdle pláč v slovech krev
Přes štěstí vidění
tak slepý
přes dar slyšení
tak hluchý“
Velice zajímavá sbírka ve smyslu zacházení s jazykem a formou veršů. Halas se dere na samotnou dřeň slov, nekonečné snažení vyjádřit skutečnost ve všech jejích rysech. Halasův styl je téměř naturalistický, skutečnost je v této sbírce představována v celé své ošklivosti. Nejvýraznějším motivem, jak už z názvu vyplývá, je motiv smrti. S motivem smrti pracuje Halas velmi komplexně, v básni Smrt nám dává najevo, že smrt se promítá úplně ve všem, co děláme. Vždy cítíme tu nezměnitelnou skutečnost, že smrt je všudypřítomná a že se vše odehrává pod její taktovkou. Halas však neprezentuje smrt jako něco vyloženě negativního, jeho chápání smrti je mnohem hlubší, např. v básní Amundsen vyznívá zcela jiný aspekt smrti: „Moc mrtvého je nezměrná stal se držitelem věčnosti.“ Tento verš a vůbec celé vyznění téhle básně naznačuje, že ani smrtí vše nekončí, zanecháme-li na světě svůj odkaz.
Moc hezky napsáno.Nejvíc se mi líbil Večer na vesnici a pak také Hřbitov námořníků je bez konkurence.
Jednoznačně stojí za přečtení. Neznám lepší sbírku, která by vykazovala tolik variant smrti.
Básnicky velmi silné a kvalitní.
Určitě stojí za přečtení, možná vám malinko změní pohled na meziválečnou generaci reprezentovanou Seifertem a Nezvalem.
https://podzimnislunce.wordpress.com/2016/05/14/frantisek-halas-kohout-plasi-smrt/
Autorovy další knížky
2001 | Já se tam vrátím... |
1948 | Kohout plaší smrt |
1958 | Torso naděje |
1946 | Staré ženy |
1997 | Před usnutím |
Docela náročná poezie. Hodně melancholická.
Nečekám na nikoho
a přec se dívám stále na dveře
Přijdete-li k nim
prosím nevstupujte
ani s dechem ztajeným
Nečekám na nikoho
na sebe jenom čekám já