Kokoro
Sóseki Nacume
https://www.databazeknih.cz/img/books/45_/453453/bmid_kokoro-Wh0-453453.jpg
4
78
78
Mistrovský román klasika moderní japonské literatury, ve kterém citlivě a působivě ztvárnil generační střet v zemi procházející prudkou přeměnou. Román Kokoro (japonské slovo znamená srdce, ale také mysl, duch či cítění) je považován za vrcholné dílo Sóseki Nacumeho, ve kterém mistrně ztvárnil hluboké rozpory japonské společnosti na sklonku éry Meidži (1868–1912). Mladý student se setkává s profesorem, starším mužem, který se drží stranou společnosti, a jeho ženou. Postupně proniká do tajemství profesorova života a odhaluje jeho třináctou komnatu, tragickou smrt jeho přítele ze studií. Nacumeho román je také vylíčením propasti mezi starší a mladší generací, která významně poznamenala Japonsko na počátku moderní éry a je opět aktuální dnes, v době globalizace. Není divu, že celosvětově roste zájem o Sósekiho dílo a samotné Kokoro se dočkalo v posledních letech řady překladů do světových jazyků, mimo jiné již třetího překladu do angličtiny.... celý text
Přidat komentář
Nacumeho si ho Japonci stále považují a v podstatě je pro ně jakýmsi zakladatelem moderní japonské prózy. I v naprosto ujetém anime, kde nějaká postava ráda čte, minimálně jednou zazní jeho jméno nebo se objeví jeho kniha někde na poličce. Nacume v tomto románu nastavuje zrcadlo vztahům a postupnému předávání žezla generaci nové, která postupně vplula do období Taišó. Asi byste neměli příliš rozebírat anotaci, ale prostě to rozečíst, a budete spíše mile překvapeni. Nacume neřeší detaily, ale své postavy obnažuje až na dřeň a přednáší nejen rozdíl mezi generacemi jako takovými, ale i japonským nastavením a nazíráním na svět jako uči vs. soto.
Kokoro () lze číst jako svědectví o jedné době, a o měnících se časech a hodnotách, ovšem stejně tak jej lze číst i jako román o vztahu jedince a světa, o snaze pochopit a nahlížet svět kolem sebe s empatií, a také o údělu individualismu jako zodpovědnosti vůči sobě samému i ostatním, píše v doslovu ke knize Igor Cima. A mě vlastně nenapadá lepší popis a zhodnocení románu, než těchto pár výstižných vět. Hodně niterná záležitost, která čtenáře spíše vtahuje dovnitř než aby by mu otevírala něco obšírného.
Asi nejvíc čtivé dílol Nacumeho, které má na jeho poměry docela komplikovaný děj, takže jde o knihu podle mě přístupnou i těm, kteří jinak nemají klasické japonské autory a jejich lyrický styl v oblibě.
Román o morálce a rozdílech mezi generacemi, který ve třech částech ukazuje různé typy konfrontací. Ve první části se mladý vypravěč spřátelí se starším vzdělancem, který ho občas pichlavě upozorní na mladickou rádoby vtipnost a nemístnou ironii, za kterou maskuje nejistotu (kdo na tom byl jinak?). Profesor a vypravěč se ale vzájemně potřebují, mladík ve starším učiteli nachází klid a vyrovnanost. Jin a jang, harmonie protikladů. Překvapilo mě, jak je přes sto let starý japonský román aktuální, podobná dvojice by se mohla klidně scházet o 80 let později na jiném kontinentu.
Ve druhé části jde spíš o rozdíly mezi městem a venkovem - návštěva u rodičů najednou ukáže, jak jsou si po pár letech synových studií cizí (a zase - kdo se pohybuje třeba mezi Prahou a českým venkovem, bude mu leccos povědomé).
Třetí část se vrací k profesorovu životu, tedy ilustrovaný výklad "staromódní" morálky, ale s velkým dramatickým nábojem. Zdálo se mi, že tam vidím vznik generace, která o něco později fanaticky bojovala a umírala za národ a za císaře - ta urputnost, hrdost až k povýšenosti, touha po dokonalosti bez kompromisů, přitom pevný morální rámec. A také dojemná ukázka nesmírné křehkosti předsevzetí a zásad, když přijdou ke slovu city.
Román sice vystavěný jako ilustrace k filozofujícím pasážím, ale na Japonce velmi dějový, přímo napínavý, vzdor všudypřítomné lehké melancholii. Nijak nezestárnul a nikomu nestraní, Nacume byl tichý pozorovatel lidských duší, ne dogmatik.
Kdo by od této knihy očekával nějaký (epický) děj, bude krutě zklamaný. Pokud by se chtěl dozvědět něco o závěru éry Meidži, bude zklamaný rovněž. Nedozvíme se ani jména hlavních postav, protože to prostě není třeba. Co se děje týče, dala by se kniha zkrátit zhruba na 10 stran :-).
Její síla je ale někde jinde a rozhodně toho dává hodně k přemýšlení. U nás se hodně lidí dodnes plně nesrovnalo s koncem socialismu a přitom změny po revoluci byly selanka proti tomu, co musel zažívat běžný Japonec, který si v klidu žil v hlubokém středověku a najednou bylo během pár let všechno úplně jinak.
Kokoro (japonsky こころ) je neobvyklý román o Japonsku na konci 19. století. Neobvyklý je jak samotný děj, který plyne pomalu jako skutečný život, tak i dělení kapitol. Kniha je rozdělena do 3 částí a každá část do kapitol po pouhých 2 až 3 stranách. První část knihy je psána z pohledu vypravěče, kterým je bezejmenný student na univerzitě. Ten na svém letním pobytu potká muže, kterého později začne nazývat profesor (sensei), a ihned ho zaujme, přestože vlastně nic nedělá. Obě postavy se spřátelí, vypravěč také pozná profesorovu ženu a spolu s profesorem vedou hovory o každodenním životě. Postupně však začne být jasné, že profesor skrývá nějaké tajemství. V druhé části je představena rodina studenta a jeho nelehký vztah ke svým rodičům a hledání cesty životem. V poslední části profesor studentovi prozradí strašlivé tajemství, které profesora provázelo celý jeho život, čímž mu jako jediné osobě ve svém životě otevřel naplno svoje srdce.
Jedná se o realistický román, a proto zaujme popisem tehdejšího Japonska, který v knize dost převažuje. Z toho také vyplývá, že ve většině výše zmíněných kratičkých kapitol se neodehrává nic, co by děj nějak posunovalo, což může mnohé dnešní čtenáře při čtení odradit, aby pokračovali na další kapitoly. Nicméně v nejedné kapitole jsem nacházel nepopsatelnou moudrost, díky které jsem sice nezažíval radost z děje, ale zažíval jsem ji z meditativního způsobu psaní. Zajímavé také je, že některé detaily čtenáři nejsou nikdy odhaleny, jako například jména jednotlivých postav nebo obor, který student na univerzitě studuje. To ostatně vytváří prostor pro různé interpretace. Díky tomu, jak je děj pomalý, měl jsem na konci knihy pocit, že každou z postav důvěrně znám a cítím veškerou jejich bolest, která se jim v životě udála.
Zachtělo se mi exotiky, zatoužila jsem nahlédnout do jiných světů, jiné estetiky, jiné doby a volba padla na tento japonský klasický román. Příběh studenta a profesora. Doba odcházející a doba tehdejší přítomnosti. Poklidné, tklivé, nepochopitelné, neuchopitelné. Nahlédnutí letmé, spíš jen záblesk, jako když vážka přeletí okrajem mého zorného pole - byla tady vůbec?
Naprosto skvělé nakouknutí do zákoutí japonské duše. Konec jedné éry a začátek druhé. Kniha mě uchopila a četbu jsem si užíval slůvko za slůvkem. Kdo má rád kvalitní literaturu, tak Kokoro by mělo být jasnou volbou.
Konec starých časů, ve velmi japonském, niterném duchu: pro nás nejen dávná doba (před sto lety, pochopitelně v naprosto odlišném, neevropském kontextu), ale hlavně dodnes velmi odlišná kultura a mentalita. Hrdinům lze jen obtížně porozumět, zejména s ohledem na ukončení života sebevraždou, života v jednom případě ještě nerozvinutém, v druhém spíš přežitém. I tak se mi nejvíc líbil příběh právě K.
Úvod je velmi utahaný, mladý hrdina ani profesor se nijak nevybarvují, střední pasáž s umírajícím nemocným otcem mladého hrdiny je velice smutná a depresivní (až klinická). Teprve třetí část vysvětlující profesorův momentální stav a pohled na svět byla velice zajímavá, ovšem rovněž nebetyčně smutná, ale i přes všechny hranice a odlišnosti mi nepřipadal vývoj jak starého příběhu, tak jeho současné vyústění nepochopitelné. Nepřijatelné jako v případě každé sebevraždy ano, ale ne nepochopitelné.
Zejména v úvodu zbytečně zdlouhavé (ale to už asi ke všem světovým románům začátku 20. století patří), přitom to nebylo zdaleka tak dlouhé, jak se kniha jeví - dělení do kratičkých kapitol (což mne hodně otravovalo) umožní vcelku svižné přečtení. Zajímavé, ale velmi nepovzbudivé, na hořkou notu. 75%
Titul profesor přisouzený hlavní postavě mne tahal za uši, když už je to japonský román, pak by i nám v překladu lépe sedělo označení pro učitele "sensei", které nám není neznámé.
Korektorovi docházel ke konci dech a množily se chyby, mj. neštěstí místo naštěstí ;-(
KOKORO - další slovo, nepřeložitelný pojem, který japonština nabídla světu. Že jej specificky nevysvětluje autor ve svém románu chápu, protože celý román je o tomto spojení těla, duše a mysli (a autor s tímhle pojmem přišel jako první právě v tohle románu), ale postrádala jsem jeho podrobnější vysvětlení (než v anotaci) v dlouhatánském 25-stránkovém doslovu.
"My, co jsme se narodili do téhle doby svobody, nezávislosti a sebestřednosti, musíme přinášet oběti v podobě vlastní osamělosti." (Japonsko 1914 - jak nadčasové!)
"Dej člověku vzdělání a on tě pak udolá svými argumenty."
"Přemýšlel jsem, zda vůbec ten složitý mechanismus, který máme každý v hrudi zabudovaný, dokáže jako ručičky hodinek ukazovat cifry jasně a nezkresleně."
Mistrný vhled do japonské duše na sklonku období Meidži. Jedná se o pečlivou psychologickou drobnokresbu pocitů učitele a studenta kolem roku 1912. Na jedné straně příběh studenta, který se seznámí s profesorem, jehož život plyne zdánlivě poklidně a na druhé straně příběh mladíka, jenž se musí vyrovnat s nemocí otce a jeho nevyhnutelnou brzkou smrtí. Román má zajímavou výstavbu, kdy je příběh profesora odvyprávěn jako obsáhlý dopis studentovi.
Příběh je o střetu dvou rozdílných pohledů na svět. Profesor reprezentuje ještě starý myšlenkový svět, takříkajíc ještě předmoderního Japonska, zatímco student už je reprezentatem společnosti nastupující, která řeší především pracovní uplatnění. Sama tradičnost je ale ve své podstatě něčím, čím jsou určovány osudy všech postav. Důležitým aspektem, který je myslím si v Japonsku aktuální dnes jako v minulosti, je snaha "neztratit tvář". Určitou formu společenské masky si totiž nasazují v průběhu děje všechny postavy. Vyjevit své niterné pocity se také jaksi nepřísluší, a proto je děj plný domněnek, ze kterých plynou často fatální nedorozumění, a které mohou občas působit až absurdně. Ale v tom je právě síla autora, že dokázal takřka západním románovým stylem a psychologickou drobnokresbou popsat pocity obyčejných Japonců a jejich veskrze obyčejných životních periptetií.
Ještě je třeba zmínit výborný doslov, díky kterému čtenář neznalý japonských reálií dokáže pochopit konání jednotlivých postav. Příběh je to ve své podstatě komorní a v mnoha ohledech modelový pro danou epochu, ale ve svém celku působí jako doušek výběrové Senchi. Doporučuji.
PS - Při četbě jsem si často vzpomněl na Henryho Jamese, jehož romány a novely jsou také plné zámlk a tajemství. Nacume pobýval nějako dobu v Anglii a je dost dobře možné, že romány a novely Henryho Jamese znal.
Román se krásně čte, jde o zajímavé vyprávění. Čekal jsem možná trochu víc "zápletky", trochu víc děje, nicméně jsem spokojen. Kniha obsahuje doslov Igora Cimy, který podrobně a detailně rozebírá život autorův a román samotný v souvislosti s dobou a prostředím vzniku. Dává čtenáři nahlédnout, že děj románu není tak jednoduchý, jak se může zdát.
Kniha bohužel trpí tiskovými chybami, už na přebalu je chybně uveden rok úmrtí autora.
Já jsem v díle nehledal ani neshledal žádné hluboké myšlenky v něm ukryté a ani po jejich odhalení v doslovu si s tím hlavu nelámu. Četl jsem pro potěchu a relaxaci a v tom mě román nezklamal. 75%, 21. 6. 2021.
Kokoro - to je srdce, duše, cit - to je vše obsaženo v člověku ....
Další ze studií japonské mentality - z přelomu 19. století ....
Přátelství studenta a profesora - a skryté tajemství, které se v závěru odhaluje ....
" Vzpomínka na to, jak ses přede mnou skláněl, se nakonec promění v touhu pošlapat mě ...."
A opět otázka džunši - smrti z oddanosti, dobrovolného odchodu ze světa ...
Osoby z jednoho období japonské historie, které mi není známé ....
Neklid a osamělost jako úděl člověka - lamentace nad novým světem a hořká nostalgie po světě starém - pochopení rozdílných individualit ....
Zajímavé dílo - doporučím.
Tohle mi asi nemělo moc co nabídnout. Ano, můžeme kolem sebe stavět oblázky z pojmů jako japonská společnost, pomíjivost, propast mezi generacemi, křehkost, tajemnost, kodex cti a tak dál a snažit se pak mezi nimi prokličkovat, ale pořád je to velmi věrný obraz toho, v čem byli (a právě že většinou stále jsou) Japonci tak odlišní a co mi pořád nepřipadá hodno obdivu ani sympatií, ať už to lámu přes koleno jakkoli velkou silou.
Kokoro neoplývá napínavým příběhem, nejsou tu ani sympatičtí hrdinové, ale přesto v Japonsku patří už více než sto let k nejčtenějším knihám. Povinná četba pro všechny, kteří to myslí s japonskou literaturou vážně a nejsou líní o přečteném přemýšlet.
Ke knize samotné mám výhrady, ale překlad je vynikající, čeština krásná (jen vyčítám panu redaktorovi, že nevychytal chyby v používání "mě" x "mně").
Celé první dvě třetiny jsem váhala, zda nemám knihu odložit. Působila na mě rozvlekle a umluveně, občasná romantizující klišé atmosféru spíš ještě zplošťovala.. Poslední třetina už nabrala obsah, spád i hloubku.
Kokoro je příběh plný jemných japonských emocí. Křehkost lidských životů, hrdost, důstojnost a loajalita, příběh měnících se časů a hodnot, ale především příběh osamělosti, viny a vykoupení, který rozplétá hloubku lidské psychiky a vtáhne svou podmanivou, znepokojivou atmosférou. Kniha zdánlivě klidná a poetická, přesto tak silná a hluboká.
Štítky knihy
přátelství sebevražda Japonsko láska zfilmováno japonská literatura dědictví Tokio mezigenerační vztahyAutorovy další knížky
| 2020 |  Kokoro |
| 1958 | Polštář z trávy |
| 1996 | Sanširó |
| 1955 | Deset snů |
| 1942 |  Botčan, mazlíček staré Kijo |
„Zpoza živého plotu se ozvalo charakteristické vyvolávání prodavače zlatých rybiček. Mimo něj byl všude okolo klid. Ulička, táhnoucí se do hloubky jako vedlejší odbočka z hlavní, byla také oproti očekávání tichá. V domě bylo ticho jako obyčejně. Věděl jsem, že se ve vedlejší místnosti zdržuje profesorova paní. Věděl jsem i tolik, že zatímco se v tichosti věnuje šití nebo jiným ručním pracím, doléhá k jejím uším vše, co říkám. Jen jsem na to úplně zapomněl.“
Dost dlouho mi knížka připadala poklidná. Přestože jsou kapitoly příjemně krátké, rozvíjel se příběh pozvolna. Působil možná trochu nostalgicky, ale zároveň tak přirozeně, že jsem si musela připomínat, že vznikl před více než sto lety.
Vyprávění zpočátku podprahově slibuje tajemství, ale je zajímavé samo o sobě. Nenápadné popisy postupně přecházejí ve studii vztahů v tradiční venkovské rodině i studentském společenství v hlavním městě. Vystřídáním vypravěčů pak vzniká další samostatný příběh, podrobnější a ve středové pasáži pro mě možná až příliš rozvláčný. Všechny případné drobné výtky ale odpouštím kvůli závěru, který je stručnou a přitom velmi silnou sondou do myšlenek jednotlivce, kterému jediné provinění ovlivní celý další život.
Doporučuji číst, když jste čilí a nic vám neschází :-). Ale není potřeba se bát – román Kokoro je neotřelý, nadčasový a přináší spoustu podnětů k zamyšlení a zároveň třeba i jen plynutí – po řádcích i cizokrajných vodách.