Kolymské denníky
Jacek Hugo-Bader
https://www.databazeknih.cz/img/books/33_/330730/bmid_kolymske-denniky-4pH-330730.jpg
5
50
50
Drsné podnebie, večne zamrznutá zem, hektolitre vodky. Taká je Kolyma na ďalekej ruskej Sibíri. A k tomu minulosť zjazvená stovkami gulagov a zem nasýtená zlatom. Cez to všetko sa ťahá viac ako dvetisíc kilometrov dlhá cesta vydláždená mŕtvolami väzňov, ktorí ju kedysi dávno stavali. Akoby sme hovorili o nejakej neznámej a nepochopiteľnej planéte. Enfant terrible poľskej reportáže Jacek Hugo-Bader sa vybral na dlhú púť stopom naprieč celou Kolymou. Ako predobraz svojej cesty si vybral autobiografické Kolymské poviedky ruského spisovateľa Varlama Šalamova, jedného z najvýraznejších predstaviteľov tzv. „lágrovej literatúry“. Navštevuje zlatokopecké osady, stretáva ľudí poznačených gulagmi a celý čas sa snaží nájsť odpoveď na jedinú otázku: „Čo je to vlastne Kolyma?“ Dobrodružný reportážny cestopis Jacka Huga-Badera je pravým sibírskym „Na ceste“. Je to silný príbeh, kde hranice medzi skutočnosťou a magickým nadreálnom prakticky neexistujú.... celý text
Literatura naučná Cestopisy a místopisy
Vydáno: 2017 , AbsyntOriginální název:
Dzienniki kołymskie, 2011
více info...
Přidat komentář
Jelikož se jedná o reportážní knihu z Ruska, nečekala bych nic poetického, ale tohle je síla a opravdu nelehké počtení. Všechna místa, lidé, špína, chlast, bezútěšnost a zima jsou výborně zachyceny, tak dobře, že jsem si občas při čtení připadala v laponské divočině jako v tropickém ráji.
Neodsuzuji způsob života, asi v takovém prostředí nemají lidé na výběr, jinak prostě nelze přežít. Ale pochopit "proč" se mi nepodařilo.
Fantastická reportáž. Syrová sonda, nebo spíše ponor do duše krajiny a jejích lidí, poznamenané krutou historií, tak jak se nám o tom ani nesnilo. Nejde tomu věřit, lze před tím jen v tichosti mlčet a děkovat pánubohu, že jsem se narodili o pár tisíc kilometrů jinde.
Príbehy z miest, kde sú extrémne podmienky prežitia ma vždy veľmi zaujímali a bavili. Na ďalekom ruskom východe však okrem neľútostného počasia dlhé desaťročia ovplyvňovala životy ľudí i totalitná ideológia štátnej moci a pracovné tábory. Práve tie tu zanechali stopu, ktorá je citeľná dodnes. Štátny režim sem vysídľoval nepohodlných ľudí, ktorí si prešli peklom. A ak to peklo aj prežili, mnohí z nich boli nútení ostať tu aj po odkrútení si trestu. Dodnes tu žijú ľudia, ktorí sú buď potomkami bývalých väzňov, alebo sami zakúsili krutosť gulagu. Jacek Hugo-Bader sa odhodlať na dlhú cestu z Magadanu až do Jakutska a prináša nám príbehy ľudí, ktorých po ceste stretol. A sú to príbehy skutočne zaujímavé a pútavé. Od alkoholom opojených zlatokopov, arogantných zbohatlíkov, bývalých väzňov gulagov, vodičov kamiónov, až k na perifériu vytláčaným pôvodným sibírskym obyvateľom. Na ceste stretáme skutočne pestrú zmes ľudí, ktorí vyrozprávali svoje obyčajné-neobyčajné životné príbehy. Kniha sa naviac číta perfektne a je napísaná veľmi pútavo, až je ťažké čítanie prerušiť a knihu odložiť :)
Prírodné podmienky sú tam pre život značne nepriaznivé. A keďže to tam spravujú rusi, podmienky pre život sú ešte náročnejšie... A ak by sa mi mal snívať zlý sen, toto je preň lokalita ako stvorená... A kto nemá rád medvede, ten tam sa tam tiež hrnúť nebude...
brrrrr, žima mi z tej knižky...
Nežli jsem začal číst knihu samotnou, nahlodávala mě obava,jak si poradím se slovenštinou. Pokud mám totiž správné informace,kniha doposud nebyla v češtině vydána. Ale obavy se ukázaly jako liché, můj mozek si s překladem poradil, aniž bych se v textu nějak zadrhával.
Knížka je zajímavým pohledem do drsné části již tak dost drsného Ruska. Kolyma, nejdelší hřbitov na světě. Setkání s lidmi, které u nás nepotkáte. Zážitky, které můžete prožít snad jen v tomto koutě světa. Autor si na nic nehraje, při čtení jako bych stál vedle něj. A přez to jsem byl rád, že jsem v teple a bezpečí domova. Spoustu míst bych rád viděl na vlastní oči,ale na Kolymskou cestu se asi nevydám.
Určite sú pre mňa Kolymské denníky zatiaľ tým najlepším cestopisom, aký som kedy čítala. Asi preto, lebo sú viac ako cestopisom...
Skvelá zmes nevľúdneho prostredia, divokej prírody a ľudí, ktorí tam žijú (alebo prežívajú?)...
Obdivujem J. Hugo-Badera za jeho odvahu, znalosti a novinársky kumšt, bez ktorého by stopercentne dopadla kniha inak.
Chvíli jsem se rozhodoval, kterou z knížek k tomuto tématu Výzvy si přečtu, zda populárního Ziburu, nebo knížku, kterou jsem našel loni pod stromečkem.
Nakonec jsem se rozhodnul, že se ponořím do dálav Ruské zimy a musím říci, že jsem opravdu nelitoval.
A ta zima na Vás poletuje ze všech stránek. Není to totiž jenom o cestě, která je skoro 2 tisíce kilomterů dlouhá, není to jenom o tom, koho na cestě potkáte, ale je to zejména o příbězích, těch, které potkáte.
A to, že se této cestě říká největší hřbitov světa, je opravdu drsné, protože spousta těch, které spisovatel potká, jsou starousedlíci, z dob, kdy sem byli buď oni, nebo jejich rodiny přemístěny do stalinských lágrů. Ano i jméno Solženicin, je zde mnohokrát zmiňováno. Na kosti narazíte prakticky všude. takže většinou nečekejte na pohlazení po duši, jak Vám pod nahami ubíhají kilomtery.
Navíc stopem, to nejde mnohokrát nejrychleji.
Je opravdu super, že se setkáte s bývalým zekem, tak i s nejbohatším člověkem regionu, aparátčíky se zlatým úsměvem, ale co je zajímavé, ta naprosto nehostinná část země, kde i létě je sice nad nulou, ale není to nic moc, tak Ti lidé, kteří sem byli násilně přemístěni, tak tady i po x letech zůstávají a chtějí zde žít.
Od Ochotského moře z přístavního města Magadan táhne se do sibiřského Jakutsku 1 826 km dlouhá federální silnice M56 „Kolyma“, zvaná také Cesta kostí. V drsných přírodních podmínkách krajiny, kde léto trvá jen pár dní, s minimem moderní techniky, bez pořádného jídla do žaludku vystavěli ji zde v dobách Stalina vězni z desítek místních, nechvalně proslulých gulagů. Právě tudy, v době, kdy už ze všech těchto nápravných zařízení zbyly jen omšelé ruiny, putuje Jacek Hugo-Bader a přináší jedinečnou reportáž dalece přesahující škatulku cestopisu. Cestuje především po lidech, bývalých vystěhovalcích, co zde zůstali natrvalo, předcích bachařů, ale i dobrovolně přivandrovalých podivínech spatřujících v této chudé a bezútěšné oblasti radost. Z kaleidoskopu příběhů a po litrech na žal vypitých vodek vyvstává obraz bývalého Sovětského svazu i současného Ruska. To vše navíc čtivě napsané. Tuhle cestu doporučuji.
Veľmi hlboká sonda do duše ruského človeka napísana počas vyše 2000 km kráčania a stopovania po najdlhšom cintoríne sveta.
Kolymské denníky nie sú knihou, ktorú môže napísať hockto, niekto, kto sa rozhodne, že hurá...dobrodružstvo a ide si cestovať po Kolyme stopom, takto to nefunguje.
Preto si vážim autora, že nekĺže len po povrchu, ale pozná ruské dejiny a minulosť (ktoré, ako spomína jedna z postáv, keby Rusi odsúdili, neostalo by im nič) a reflektuje osudy ľudí a ich príbehy v omnoho širšom kontexte, než by to urobil bežný západný dobrodruh so spisovateľskými sklonmi.
Môžem len dúfať, že niekto preloží jeho ďalšie knihy do SK/CZ (hoci tá Absynt verzia zrejme korektúru textu nevidela!).
"Magický príbeh Poliaka, ktorý sa stopom presúva po ďalekej ruskej Sibíri, čitateľa sprevádza cez zlatokopecké osady a hrdzavé drôty bývalých gulagov." Cestopis popretkávaný príbehmi skutočných miestnych obyvateľov.
fantastický cestopis, ktorý zachytáva ruskú, resp. postsovietsku kultúru a atmosféru krajiny v miestach, na ktoré Moskva zabudla... Hugo-Bader má veľký talent rozprávať príbehy "obyčajných" ľudí. Každý z nich zaujme a pohltí čitateľa, ktorý si ich prostredníctvom skladá mozaiku celej Kolymi. Neviem ako ostatní, ale ja som po prečítaní tejto knihy dostal neprekonateľnú chuť Kolymu navštíviť. Ak toto dokáže kniha, myslím, že stojí za prečítanie...
V prvom rade ďakujem bondulovi, za nepriame odporučenie, keď som si prečítal jeho komentár, musel som si hneď kúpiť ... a po nedočkavom otvorení knihy som už nemohol prestať čítať. Fantastická kniha, ale neviem, čo viac napísať, všetko si nájdete v bondulovom komentári.
Úžasné.
Svet je popretkávaný cestami a cestičkami. Tam, kde ich vedie iba zopár, či dokonca len jediná, stane sa táto legendárnou. Route 66, Cesta Trollov, Great Ocean Road, Transsaharská či Karakoramská diaľnica. Tieto cesty majú svoj príbeh, silnú históriu, prechádzajú zvyčajne krásnou, ale ťažko dostupnou krajinou, obývanou ľuďmi, ktorých život je zvyčajne s cestou veľmi úzko spätý. Medzi tieto Cesty dozaista patrí i Kolymská trasa, po ktorej sa Jacek Hugo – Bader stopom vydal.
Jeho Kolymské denníky možno chytiť z rôznych koncov. Možno ich brať ako pátranie po histórií a pozostatkoch Kolymského gulagu. Ako sondu do hláv obyvateľov tohto zabudnutého, či vlastne nikdy neobjaveného kusa planéty. Ako svedectvo o živote na periférií dnešnej Ruskej federácie. Alebo ako cestopis. Práve tento uhol pohľadu zaujal mňa. Nie je to suchý geograficko –zážitkový text, aký si bežný čitateľ pod pojmom cestopis predstaví. Je to akýsi cestopis s presahom, obsahuje vklad skúseného reportážneho novinára. Znalca Ruska, ktorý si na cestu vzal len ruksak, priepustku z Ministerstva vnútra a literárneho sprievodcu – Varlama Šalamova.
Viac ako dvetisíc kilometrov zmrznutou tajgou, litre preliatej vodky a hektolitre nafty. Umierajúce sovietske mestá a jesenná, na zimu sa ukladajúca Sibírska príroda. Množstvo zážitkov no i kopec nudy a čakania. A najmä stretnutia s najroztodivnejším panoptikom ľudkov, obývajúcich svet pozdĺž Cesty. Rozprávanie plynie rýchlo, ako vody divokej Indigirky. Je to super. Vážne. Na prvý pohľad som sa trocha čudoval, prečo sa autor vybral na cestu v protismere, to jest od mora do vnútrozemia. Časom som pochopil, povedal som si wow. Veď v protismere som ja! A ktovie, ako je to s názormi mnohých Hugo-Baderovych poputčikov, na prvý pohľad často úplne pritiahnutými za vlasy? Kto je v skutočnosti v protismere? Oni, alebo ja?
Toto je přesně z těch knih, u kterých si vždycky říkám, jak by se literatura, dějepis, zeměpis a nějaká ta občanská nauka měly učit pokupě. Protože sebelepší učebnice nemůže podat lépe tu příšernou gulagovou historii SSSR a její následky než tenhle "cestopis". Celé to doplňují rozhovory s roztodivnými ruskými figurkami, zima, vodka, lajky, ruský nacionalismus, šamani, mafiáni, lidožraví medvědi, kaviár.
Zlatokopi sa posúvali hore korytom potoka, až došli na poľanu s burinou, ktorá siahala vyše pása. A nej stáli v radoch drevené koly s vypálenými číslami. Natrafili na väzenský cintorín. "Práce sa zastavili," povedal Dedo. "Kázali nám, aby sme cintorín obišli. Ale dnes je tam aj tak všetko prekopané, preryté. Všetky kosti sú prepláchnuté. Táto doba je strašná, do piče. Nič jej nie je sväté!"
Kolymské denníky
„Ivan Ivanovič neboli Jan, syn Janův. Je to takový ruský Pan Nikdo. Jako když v Polsku někomu říkají Jan Kowalski, v Česku Pepík Vondráček a v Anglii John Smith. Dokonce i tu figurínu, která před Gagarinem letěla do vesmíru na lodi Vostok, pojmenovali Ivan Ivanovič.
A ve Stalinových lágrech to byla nadávka. Tak se tam říkalo všem profesorům, spisovatelům, umělcům, inženýrům, stranickým funkcionářům, učitelům - prostě všem příslušníkům inteligence. Právě je v té době čekal ten nejstrašnější osud.
Postupné vlny čistek vyhladily nejméně polovinu ruské inteligence. Byli buď zastřeleni, nebo uvrženi do gulagů. Tak se ,odehrála obludná selekce stalinského období, píše ve svých pamětech bývalá vězenkyně Wiera Szulc, ,která vytvořila, zdá se, nový druh lidí: pokorné, otupělé, bez iniciativy, zamlklé. Zrodil se sovětský člověk, homo sovieticus, jedinec bez špetky odbojnosti, zato s ohromným zlodějským talentem. Dodnes se tam říká, že zloděj nekrade, ale jen bere, co špatně leží. Nový sovětský člověk je netečný, bázlivý, líný, trpí syndromem mlčení a syndromem poputčika. Je to člověk, který se nesnaží vykřičet svou bolest z duše, nýbrž ji jen šeptá cizímu člověku na cestách. Nebo ji znecitlivuje vodkou.
--
Jak vám tady dokola melduju, polská literární reportáž je špičková třída a jedna z těch špiček se jmenuje Jacek Hugo-Bader. Jeho znalosti, novinářské umění a naprosto pohlcující styl psaní se nedají přehlédnout. Ani to, jak realisticky a s jakým citem pro hrdiny svých reportáží vypráví i jejich nejdramatičtější osudy, a přitom si drží nejen odstup od sebe sama, ale taky velkou dávku humoru.
A jaké nasazení prokázal, když se v zimě vydal na tuhle riskantní výpravu do „Zlatého srdce Ruska“ nebo taky na „Největší hřbitov světa“ jak se říká kolymskému traktu, tam jediné a 2025 km dlouhé silnici, kterou v děsivém mrazu postavili vězni gulagů jen za pomoci lopat, kbelíků a trakařů. Pohřbívali je přímo na místě, po celé délce silnice. Zůstal jich tam přes milion. O „Cestě kostí“ psal Varlam Šalamov, samozřejmě Alexandr Solženicyn, ale taky krajan pana Jacka a otec polské literární reportáže Ryszard Kapuściński. Tenhle cestovatelský deník je velmi velmi hluboká sonda do duše ruského člověka ze samé periferie planety. To se nedá opsat, to se musí číst. Díky Absyntu aspoň slovensky a jinak v mnoha dalších.
--
„Na Sibiři se říká, že sto verst není žádná štreka, sto rublů nejsou peníze, sto gramů není vodka. S tímhle starým žvástem nemůžu tak docela souhlasit. Sto verst je opravdu na ruské poměry málo, jen 106 kilometrů a 678 metrů. Když někdo řekne, že bydlí u Irkutska, může se ukázat, že je to dvě stě nebo tři sta kilometrů od toho města. To, že sto gramů není vodka, je všeobecně známo, ale že sto rublů nejsou peníze, na tom se neshodneme. Protože je docela snadné z nich udělat pětkrát sto gramů, a to je pro normálního ruského mužika docela dost, a pro takového nově příchozího, jako jsem já, téměř smrtelná dávka.
Je třeba vědět, že ruská tradice nedovoluje odejít od nedopité lahve, ani nedopít skleničku. V Rusku se pije na povel, pronáší se přípitek a pije se do poslední kapky. Tohle pravidlo platí i pro koňak, víno a šampaňské. Nechat něco na dně svědčí o neupřímnosti toho, kdo nedopil. Ten zbyteček ve sklenici to je zlo, zloba, která se rozlehne nebo se rozlije mezi hodovníky.
Existuje také pravidlo, že ten, kdo nalévá po celý večer, nesmí při tom střídat ruku. Druhý den by mu totiž praskla hlava. A o přípitcích platí dvě jednoduchá pravidla. Přípitek za ženy pronášejí muži vždy ve stoje a na mrtvé připíjejí bez cinkání sklenic. Aby tím cinkáním nerušili jejich pokoj.
Jezdím do Ruska už osmnáct let a vždycky se alkoholu snažím vyhýbat, přeskakovat řadu, pít jen napůl, ale nikdy se to nepovede. Moji spolustolovníci z dobroty srdce dbají na to, abych pil rovnocenně se všemi a do poslední kapky, i kdybych za to měl zaplatit životem. [...]
Procházím si své zápisky a zjišťuju, že za celou cestu jsem ani jednou nekoupil vodku. Nejsem to já, kdo nalévá. Naopak. Snažím se alkoholu všemožně unikat, ale nakonec se ukáže, že jsem permanentně namol. Ale právě tehdy se nejlíp povídá.
A stává se, že těch opileckých setkání mám několik denně. A co mám říct člověku, který mě zajímá, když otevírá svou duši a pokládá lahev na stůl? Že si s ním nevypiju, protože ještě někam jdu? Že jsem abstinent? Abstinující alkoholik? Pak ale žádné povídání nebude.
U nás v Polsku máme přísloví, že kdo nepije, je práskač. Rusové mají úplně stejné pořekadlo, jenže pro ně práskač, udavač, bonzák, donašeč je děvka a neopakují to rčení jako my, pro zasmání - pro ně je to nejhlubší pravda, životní moudrost omílaná po generace od dob Petra Velikého, kdy se dostali do čela pijáckých národů světa.